Spisovatel Jonáš Zbořil: Čtenáři jsou úchylným knihám otevření víc, než se zdá

Mohl byste představit projekt nakladatelství Take Take Take, v jehož rámci Strojovna vyšla?

Nikola Janíčková s Jindřichem Janíčkem, majitelé nakladatelství, vytvářejí vlastní edici kolibříků, knížek maličkého formátu, do nichž se vejde jen určitý počet znaků, odpovídající zhruba jedné povídce. A vybírají si autory, kteří jim připadají zajímaví. Nejprve vydali povídku Marka Torčíka Šedá podél cest a po Strojovně by měla vyjít povídka Kláry Vlasákové Psi slížou krev, na niž jsem hodně zvědavý. Vidím v tomto projektu vášeň pro hezké knihy, knihy jako objekty. Je zajímavé, že zde zatím vycházejí celkem temné prózy – takový byl text Marka Torčíka, takový je i můj, a pokud mohu usuzovat podle názvu povídky Kláry Vlasákové, ani ona nedodá zrovna relaxační literaturu. Lidé tak možná vezmou do rukou mou knihu, kterou Nikola Janíčková nádherně upravila a Tomáš Motal ji skvěle ilustroval, a pomyslí si: To je ale roztomilé. Jenomže pak se začtou a zjistí, že zdání klame.

Psal jste tuto knihu či povídku v podstatě na zakázku. Nosil jste nápad delší dobu v hlavě a díky podnětu od Janíčků jste si řekl, že na něj uzrála doba? Nebo poté, co vás oslovili, jste přemýšlel, o čem byste asi tak mohl psát?

Psaní na zakázku mi popravdě dost vyhovuje. Jsem rád, že mi někdo jako autorovi důvěřuje a řekne: Napiš pro mě něco. Je to osvobozující. Zakázky jiných lidí se mi plní snadněji než „zakázky“, které mám sám vůči sobě. Nikola Janíčková samozřejmě při zadávání nediktuje autorovi, o čem má psát. Nedala mi dokonce ani přesný deadline, měli jsme jen takový orientační, který jsem o půlroku překročil právě proto, že jsem váhal, o čem vůbec psát. Nejprve jsem zkoušel experimentální věci, v nichž byly záznamy z webkamer a jazyky počítačových kódů, jenomže pak jsem nevěděl, co s tím dál dělat. A jednou večer, když jsem si zase sedl k počítači, že zkusím na textu pracovat, mě napadla věta: „Děti vlákáš do pasti tak snadno.“ S ní se dostavil obraz obývacího pokoje, kde se stalo něco špatného a kde se pinoží děti. Od té chvíle to šlo samo. Hned jsem napsal tři čtyři strany v kuse a první draft jsem měl hotový velice rychle. Následně jsem asi půlroku ladil, co se s příběhem stane, jak vyústí a tak dál.

Výtisk Zbořilovy Strojovny – 88 stran, 60 × 85 mm, snímky ze stránky nakladatelství Take Take Take, repro: ČT art

Oproti vaší první prozaické knize, novele Flora, je ve Strojovně o poznání odlišný jazyk. Ve Floře byl lakoničtější, koncentrovaný, zde je valivý, rozbujelý, příběh vyprávíte v dlouhých souvětích. Chtěl jste jazyk Flory opustit, nebo se vám tento jazyk pro Strojovnu hodil?

Jazyk Flory jsem opustit chtěl, takže jsem rád, že jazyk Strojovny zní úplně jinak. Samozřejmě vychází z tématu, protože sepětí jazyka a tématu nelze pominout. Nemůžete si říct pouze to, že budete psát jiným jazykem, musíte vědět, proč jiný jazyk používáte, z čeho vychází. Děj Strojovny je zhuštěný do několika intenzivních hodin, takže pochopitelně vyžadoval i ten valivý jazyk, který vyvolává pocit, že každá vteřina je hodná zaznamenání.

Strojovnu s Florou naopak spojuje prolínání živého a neživého. Je to něco, co vás dlouhodobě fascinuje?

Absolutně. Nevím, jestli mě to někdy přejde. Uvažuju nad dalšími knihami a myšlenky na hranici mezi živým a neživým se mi neustále objevují v hlavě. Ani nevím proč. Snad proto, že hranice mezi živým a neživým, kterou jsme nějak narýsovali, je mnohem méně zřejmá a jasná, než se domníváme – i třeba v souvislosti s umělou inteligencí a s tím, co si o ní myslíme. Novináři a vědci neustále upozorňují, že to není živá entita, pouze jazykový model. Přesto si s ní jako se živou bytostí povídáme. Líbí se mi metaforický rozměr těchto věcí – třeba ve Strojovně se objeví robot, ale pouze jako symbol něčeho neživého, pro děj samotný není až tak důležitý. Respektive se spolu třeba s tlačítky ovládajícími výtah jeví jako prostředek, jak získat kontrolu. Příběh je totiž o klukovi, který je úplně na dně, a hledá způsob, jak mít alespoň na chvíli nad něčím kontrolu. I kdyby to měla být vlastní bolest. Nerozbil jste někdy vlastní hračku?

Ilustrace Tomáše Motala k próze Jonáše Zbořila Strojovna, reprodukce na stránce nakladatelství Take Take Take, repro: ČT art

Asi ne.

Já docela často. Rozmlátil jsem něco, co bylo moje, nikomu jsem tím neublížil, ale potřeboval jsem ze sebe dostat nějakou vnitřní bolest. To samé dělá kluk z mé povídky.

Jak s tím souvisí téměř vyšinutá podoba rodičovství, která se objevuje v obou vašich prozaických knihách?

Minimálně ve Strojovně pro mě prolínání živého a neživého dost souvisí s osamělostí. Nevím ještě jak přesně, možná tím, že si z neživého děláme živé, abychom se necítili tak sami. Což je ostatně i případ Flory. Vyšinuté rodičovství se samotou souvisí. Všechny hlavní postavy se setkaly s vyšinutou podobou rodičovství, jsou to částeční sirotci, případně jsou zcela opuštění, prožili utrpení související s rodičovstvím.

V samotě spatřujete utrpení?

Existují samozřejmě příjemné podoby samoty, ale samota, kterou zažívají mé postavy, s utrpením souvisí.

Jonáš Zbořil s výtiskem svého prvního románu Flora, foto: Seznam Zprávy – Michal Turek

Vrátím se ještě k jazyku. Je to pro vás přednost, že jazykové polohy zvládnete v jednotlivých knihách střídat?

Na to se těžko odpovídá. Je pravda, že jsem vydal už několik knih, ale pořád mám pocit, že mě čeká řekněme druhá kniha, že jsem na začátku čehosi. Každopádně nepřemýšlím o jazyce jako takovém: když hledám téma, hledám jazyk. Přemýšlím, že i nadále budu psát na téma samoty, uvažuju, že moje další próza se bude odehrávat na internetu – není totiž mnoho míst, kde je člověk osamělejší, než když čeká v chatovací místnosti, až se mu ozve ten druhý –, a automaticky tato situace souvisí s jazykem. Líbí se mi představa, že jazyk tvaruje místo, kde se próza odehrává.

Na druhou stranu si nejsem jistý, jestli se nestanu takovým autorem jedné knihy. I když budu hledat nové a nové náměty, někdo mi možná řekne: Vždyť píšeš jednu knihu pořád dokola. Nevadilo by mi to. Mám podobné autory, kteří se až obsedantně vrací k určitému tématu, rád. Dělá to například Kazuo Ishiguro a přijde mi to skvělé.

Pokud jazyk přichází s tématem, nepřichází s ním i forma? Narážím na to, zda se nebudete chtít s nějakým tématem třeba vrátit k poezii?

Od poezie jsem nikdy neodešel. Snažím se ji však psát promyšleněji než předtím; dříve bylo moje psaní poezie spontánnější, nyní se pokouším jít víc do hloubky, k podstatě věcí. Taky je pravda, že mé texty z poezie vycházejí, nadále mě třeba nezajímá příběh a zápletka. To je pro mě jen ohraničení prostoru, kde můžu pracovat s podvědomými vlivy, které sám nechápu a nemám je pod kontrolou. Neustále se vracím k určitým motivům, což je myslím typické spíš pro poezii než pro prózu. Nezajímá mě linearita, ale ve variantách opakované zkoumání jednoho motivu. Nevadí mi, když si někdo přečte mou prózu a řekne mi: Nojo, zápletka je taková jednoduchá. Ano, je. Hledám v próze souvislosti mezi nesouvisejícími věcmi, což je přece princip metafory. Nehledě na věty nebo na verše tvoří moje psaní přerostlé metafory.

Herec Vasil Fridrich s cenou pro nejlepšího interpreta na vyhlášení cen Audiokniha roku 2025. Získal ji za načtení knihy Flora Jonáše Zbořila v režii Kateřiny Višinské; Praha, 23. dubna 2026, foto: ČTK – Roman Vondrouš

U prózy ovšem přicházejí nějaká čtenářská očekávání, je na vás upnuta větší pozornost, než když jste vydával poezii. Připouštíte si tento tlak?

Bývám pořád vystrašený z toho, co si o mně lidi pomyslí. Ale u psaní na to můžu kašlat, je to místo, kde mám být zcela svobodný a říkat jen to, co chci, způsobem, jakým chci, a že to právě takto funguje nejlépe. Tohle mě naučila poezie. V literatuře můžu říkat věci, za něž se stydím, které jsou pro mě nepříjemné – a pak se pod to ještě podepíšu. Literatura je pro mě přiznání. A zaplaťpánbůh, že to tak mám. Představa, že bych se i v této oblasti kontroloval, jestli neříkám něco nepříjemného, je strašná.

S prózou se pojí i více překladů a větší pozornost v zahraničí. Flora už se překládá do takřka dvaceti jazyků. Vy sám jste loni vyjel na veletrh debutových románů v Německu, chystáte se do Frankfurtu. Co pro vás toto „vyprovázení“ knihy znamená?

Je to zvláštní situace, nechápu, proč se to děje, pozoruju to celé jako z okna rychlíku. Snažím se přesvědčit sám sebe, že bych neměl mít imposter syndrom, že bych si neměl nevěřit a že bych si to měl celé užívat, dokud to jde. Když vidím, že někdo mou knihu čte třeba v Německu a chápe ji, vidím, že je dobře, že jsem ji napsal zrovna takto, že to má smysl. Neřešil jsem při psaní, zda je text příliš poetický, moc nechutný, napsal jsem ho, jak jsem chtěl. A díky těmto ohlasům se mi potvrzuje, že to byl dobrý nápad, protože knižní trh je podobným „úchylným“ záležitostem otevřený mnohem víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Ve výlohách s produkcí velkých nakladatelství sice obskurní knihy nejsou, ale já na nich vyrostl a nechci se jich vzdávat. A evidentně v tom nejsem sám.

Jonáš Zbořil při natáčení podcastu Kulturák na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, 28. července 2025, foto: ČTK – Richard Skoumal

Jenže často čtete spíše středněproudé věci, protože pracujete jako redaktor kulturní rubriky v Seznam Zprávách. Nelimituje vás to při tvorbě? Nechtěl byste někdy celodenní čtení a psaní vyměnit třeba za práci v autoservisu, abyste mohl večer sednout k psaní s čistou hlavou?

Samozřejmě mám tajný sen, že bych po nocích řídil taxi a přes den psal. Na druhou stranu mě práce kulturního redaktora baví; je to strašně luxusní práce. Mám možnost věnovat se i tématům, které jinak ve veřejném prostoru nemají tak zásadní postavení. Básnickým knihám, obskurním překladovkám, filmům z prázdných chodeb, jakým byl horor Exit 8. Je fakt, že mám u postele ještě hromádku podivnějších knih od autorek, jako je Solvej Balle, ty mám odložené na dovolenou. Má práce se s mým vkusem občas nepotkává, ale stěžovat si na to je úplně mimo. Myslím, že kulturní novinařina potřebuje autentický hlas, ale taky potřebuje relevantnost. Mezi těmito dvěma věcmi je pro mě někdy těžké najít balanc, ale na druhou stranu, kdo tvrdil, že to má být lehké?

Jak při psaní o knihách jiných autorů řešíte, že jste sám spisovatelem?

Střet zájmů, na který se asi ptáte, samozřejmě řeším. Někdy je mi velmi nepříjemné, když mám nějakou knihu zkritizovat a je od de facto mé kolegyně. Zároveň si říkám, že je třeba být upřímný a o knize někdo napsat musí. Rozpočtové a kapacitní možnosti mě někdy dotlačí k tomu, že musím udělat něco, co mi není příjemné. Ale když se mi prostě zdá, že daná kniha skutečně neobstála, nezdráhám se to říct. Je třeba udržovat si nějakou profesní integritu – jinak by mi čtenáři přestali věřit.

Související článek

Na kraji města ožívá příroda i odpadky. Jonáš Zbořil napsal hororovou dystopii o rodičovství

• Viktorie Melicharová

Píšete jak recenze, tak profilové články, kde představujete jak knihu, tak autora. A zatímco v recenzích se nebojíte přitvrdit, v profilových článcích pro ostřejší slova není moc místa. Podle čeho se rozhodujete, který ze zvolených formátů zvolíte?

Chtěl bych nejprve říct, že české knihy, u nichž jsem skutečně přitvrdil, by se za dobu mého působení v Seznam Zprávách daly spočítat na prstech jedné ruky. Profil píšu ve chvíli, kdy mám dojem, že autor dané knihy není pro čtenáře našeho serveru známý. Někdo by si možná ťukal na čelo, proč píšu profil Jakuba Stanjury, ale naši čtenáři ho znát nemusí, jedná se o úplně jinou skupinu, než jsou třeba čtenáři Hosta. Někdy je taky propojení knihy s autorovým osudem zajímavější než psaní čistě o knize.

Nepřipadá vám zvláštní, že v poezii je zcela běžné, že o knihách píšou básníci, zatímco v próze je to tak trochu tabu? Neochuzujeme se tím o něco?

Možná ano. V poezii totiž nevidím jako nevýhodu, když básníci píšou o knihách jiných básníků. Autor je obvykle zvyklý číst knihy pozorně, hluboce. A myslím, že to básnickou komunitu spíš upevňuje, že se jeden autor nebojí říct druhému: Hele, tohle se nepovedlo. Podle mě by to podobně mohlo platit i v próze.

Jonáš Zbořil, foto: Kuba Zeman

Jonáš Zbořil (* 1988)

Spisovatel a publicista. Vystudoval češtinu a angličtinu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Dlouhé roky byl moderátorem Radia Wave, na němž kromě jiného připravoval literární pořad Liberatura. Dnes pracuje jako kulturní redaktor webu Seznam Zprávy, kde mimo jiné píše newsletter Chlebíček a moderuje podcast Kulturák. Časopisecky jako básník debutoval roku 2007 v Divokém víně. Samostatně knižně debutoval sbírkou Podolí (2013); byla nominována na Cenu Jiřího Ortena a na Literu pro objev roku v rámci cen Magnesia Litera 2014. Na jaře 2020 přišel se sbírkou Nová divočina. V roce 2024 publikoval román Flora. Jeho básně byly přeloženy do japonštiny, polštiny nebo španělštiny, Flora vyjde v Německu, Anglii nebo Francii, práva na překlad byla prodána do 19 jazyků. Zbořil se také věnoval hudbě, spolu s Janem Tůmou tvořil elektropopovou dvojici Sundays on Clarendon Road.