Česká společnost směřuje do… Důkazy o tom prý podávají Nohavica, Chinaski, Ortel a další

Karel Veselý je v dobrém slova smyslu jedním z nejambicióznějších českých hudebních publicistů. Soustavně totiž usiluje psát o pop music ve společenských a politických souvislostech, nahlíží na ni jako na výpověď o světě. Kdo rezonuje s masami, musí v širokých vrstvách posluchačstva oslovovat něco, co by nemělo být přehlíženo a vysmíváno. Vždy mi takovéhle psaní o hudbě bylo sympatické. Kdysi jsem si vztah k ní nacházel například (a možná zejména) díky textům Jiřího Černého (1936–2023), jenž o pop music uvažoval takto kontextuálně. Vyhovovalo mi to ovšem i proto, že noty a hudební teorii neovládám, k hudbě jsem přistupoval pocitově, nicméně nestačilo mi to, potřeboval jsem si slyšené nějak „dějinně“ zarámovat.

Mám za to, že respekt k Černého osobnosti má i Karel Veselý, ale rozhodně není jeho epigonem, nejspíš už proto, že jeho předchůdce měl jiné zázemí, vycházel z vážné hudby a ovládnutí klasické hudební terminologie bral jako nezbytnost. Přesně o čtyřicet mladší Veselý se k pop music dostával jinak: kojen metalem, posléze uhranut meandry americké urban music, očividně více zaměřen na texty a kontexty než na noty a harmonie.

Související článek

Při psaní o českém popu jsem se nebránil divočejším interpretacím, říká publicista a spisovatel Karel Veselý

• Daniel Mukner

Volný přístup

V Touhách a snech Karel Veselý, jenž o světové pop music publikoval v této dekádě již dvě knihy a další napsal společně s Milošem Hrochem, se poprvé cele zaměřil na český polistopadový pop. I když to tedy neplatí striktně: rozepisuje se i o slovenské skupině Tublatanka, jíž byl coby teenager fanouškem, a protože Tublatanka existovala už před listopadem 1989, píše také o předpřevratových časech, o druhé půli osmdesátých let. Tehdy v Československu začaly – pod vlivem Gorbačovovy perestrojky v Sovětském svazu – mírně povolovat ideologické šrouby a Veselý dohledává důkazy onoho tání a uvolňování, kromě Tublatanky zejména v písních a prezentaci takového „vzorňáka“ a elegána, jakým byl Jiří Korn.

Veselý v šesti kapitolách, které rámuje úvodem Rekviem za večírek a „doslovem“ Prolegomena k českofuturismu, postupuje chronologicky a zabírá posledních čtyřicet let, od roku 1986 po letošek. V žádné z těchto částí ovšem autor nevymezí, co pod pojmem pop v tuzemském kontextu vlastně rozumí, na základě jakých kritérií určuje, že daný hudebník nebo ta která kapela náleží k popu. Obecně se samozřejmě pod pojem pop music vměstná obrovsky pestrá paleta hudby, jen pro představu: když Lubomír Dorůžka v roce 1981 vydal publikaci Panorama populární hudby 1918/1978 aneb Nevšední písničkáři všedních dní, mezi stovkami osobností a skupin byl výrazně zastoupen i Dorůžkův milovaný jazz. Karel Veselý v Touhách a snech uzavírá se čtenářstvem jakousi vágní tichou dohodu, že oním postsocialistickým popem míní to, co se v tuzemském kontextu považuje za mainstream. Ale zase: Není zcela jasné, co je základním kritériem pro mainstreamovost: Prodeje nosičů? Rotace v nejposlouchanějších rádiích? Počet přehrání na streamovacích platformách? Z knihy se dá vyrozumět, že je to od všeho trochu, přičemž je samozřejmé, že během zabíraných čtyřiceti let se to mění – už jen s ohledem na technologický vývoj a na proměny distribuce hudby.

Nedefinovanost základního pojmu Veselému umožňuje, aby si do výkladu vtahoval jména dle libosti, respektive potřeby: Karel Kryl i Ilona Csáková, Jaromír Nohavica i skupina Lucie, kapela Mňága a Žďorp i Petr Kotvald… Určující autorovou potřebou je nacházet zejména v textové složce písní vybraných hudebníků přímou i nepřímou výpověď o postoji ke světě, o nastavení mysli, o názoru na to, co se ve společnosti děje. Veselému přitom vesměs nejde o prvoplánovou a programovou angažovanost, nýbrž o to, co dané písně a jimi prezentované postoje sdělují mimoděk.

Hédonismus devadesátek. Členové skupiny Lucie (zleva) Marek Minárik, Robert Kodym, Michal Dvořák a David Koller s dortem, který dostali k 10. výročí existence kapely, Praha, duben 1998. Foto: ČTK – Stanislav Peška

Od pěti k pěti

Nad rozborem vybraných skladeb se ovšem tyčí autorova ideová nadstavba. Od prvních stránek knihy nezastíraně vypráví příběh české polistopadové reality, píše o rychlém procitnutí z revolučních představ o krásné budoucnosti, o postupném nárůstu skepse, ztráty vize, ba perspektivy. „Patetická hesla o demokracii a směřování k mytickému Západu zní stejně vyprázdněně jako slogany někdejších prvomájových průvodů, zatímco vznešenou myšlenku svobody si přivlastnili fašističtí křiklouni,“ předesílá Veselý v předmluvě. „Večírek prosperity a konzumu bez hranic skončil, iluze je dávno protržená, ale my dál předstíráme, že pořád ještě neskončila poslední píseň. Nemáme totiž nic jiného, v co bychom věřili. Touha už je však slabší, než realita, ideologie se drolí a každý sen jednou musí skončit. Můžeme jen doufat, že pád nebude příliš tvrdý.“ Viděno Veselého temnými brýlemi, který si na argumentační výpomoc bere několik společensko-vědních knih zahraniční provenience, to tady nešlo od desíti k pěti, nýbrž asi tak od pěti k pěti. Už na začátku devadesátých let bylo založeno na dnešní mizérii, počátky nové éry byly nastaveny chybně, jedna utopie vystřídala druhou. Jak by to bývalo lepší provést, autor explicitně neformuluje, ale z knihy lze vydestilovat, že jeho společensko-politické představy se blíží k tomu, co reprezentovala takzvaná kritická teorie nebo z domácích autorů ve svých knihách promýšlí například filozof Michael Hauser.

Onou rozdrolenou ideologií pisatel míní ideologii neoliberalismu, která podle něho byla české společnosti – jako prakticky všem zemím, které se na přelomu let 1989/1990 zbavily komunistických vlád – triumfujícím Západem předložena a prakticky vnucena jako jediná možná a správná. Tak jako u Veselého nelze přesně určit, co míní pojmem pop, nelze z jeho textu odvodit, zda ideologii nahlíží pejorativně především v případě neoliberalismu, anebo vůbec, obecně; každopádně jeho kniha je k neoliberalistické doktríně silně kritická. Přistupuje k ní z ideových pozic levicových a progresivistických, ale zároveň i velmi praktických, což je rys, který je mi na Veselého knize asi vůbec nejvíc sympatický. V Touhách a snech totiž průběžně píše o tom, na čem a jak kulturně v moravském Znojmě vyrůstal, jak se v devadesátých letech s novými ekonomickými pořádky těžce potýkali jeho rodiče, jak se v rodném městě v posledních letech mění postoje těch, s nimiž kdysi vyrůstal a najednou s nimi nemá kvůli politice o čem mluvit.

O hudbu v této knize prostě jde i nejde. Hudba je zde odrazem obecnějších ekonomických, politických a kulturních pohybů. Karel Veselý není tak stylisticky vypulírovaný a vnořený do daných osobností jako bytostný pražský intelektuál Pavel Klusák, textový výraz znojemského rodáka je živelnější, jeho přístup je svévolnější a ideologičtější, ale u obou stojí za námahu je číst, potýkat se s nimi.

Hvězdy nové doby. Režisér Filip Renč vede zpěvačku Lucii Bílou při natáčení klipu, únor 1992. Foto: MFDNES + LN / Profimedia – Michal Růžička

Letem světem

Trajektorie, po níž publicista v Touhách a snech jede, se dá načrtnout zhruba následovně: Už v druhé půli osmdesátek se v českém popu objevovaly písně adorující individualismus a konzum, fakticky vyznávaly jiné hodnoty, než byla oficiální doktrína žádající poddajného a skromného občana, jenž se odpovědně podílí na budování socialistické vlasti. Po listopadovém převratu nastaly zlaté časy hédonismu a antikomunismu, první album skupiny Lucie je ikonickým produktem euforie úplného počátku devadesátek. Ovšem vzápětí se prosazuje i valašskomeziříčská parta Mňága a Žďorp, jejíž frontman a textař Petr Fiala si zachovává odstup a skepsi a Veselý v něm spatřuje přesného diagnostika pocitů ponížených a uražených, jimž nové časy do životů vnesly nejistotu a posílení pocitu periferie, která lidi z center nezajímá.

Na přelomu století si dominantní postavení v tuzemském popu/mainstreamu vydobyl únik, nastává éra pohodičky a nostalgie. Tenhle čas pro autora výtečně reprezentuje kapela Chinaski. Přirozeně se také ke slovu hlásí nová krev, podpořená i TV Nova, která sice v druhé polovině devadesátých let rehabilitovala některé normalizační pop hvězdy, ale s novým tisíciletím dění na pop scéně oživila soutěží Česko hledá SuperStar, jejíž první ročník měl v národě fenomenální sledovanost. Aneta Langerová ve finále porazila Šárku Vaňkovou podle Veselého proto, že Vaňková nebyla autentická, kdežto Langerová byla „nositelkou posvátných českých rockových tradic, nadčasových a zároveň národních“. Neboť: „Po revoluci dostalo rockerství díky Václavu Havlovi a jeho slavným kamarádům, jako byli Frank Zappa, Lou Reed nebo The Rolling Stones, potvrzení svého metafyzického rozměru – jako svobodomyslná ideologie, jejíž vyznavači pomohli položit na lopatky totalitní komunistický režim, a proto i nadále stojí na stráži té právě (= pravicové) svobody.“

Členové skupiny Kryštof naslouchají 16. prosince 2001 v pražském Paláci Akropolis vystoupení Jarka Nohavici, který pokřtil nové album kapely Magnetické pole. Na Kryštofa i Nohavicu v knize Karla Veselého Sny a touhy také dojde. Foto: ČTK – Michal Kamaryt

Jak vidět, Karel Veselý nejde pro silná slova daleko a že si mnohdy protiřečí a s pojmy šermuje, jak zrovna potřebuje, to patří k žánru jeho knihy. Není to studie, není to soubor esejů; jednotlivé podkapitoly, do nichž šest kapitol naparceloval, mají asi nejblíže k rozšířenému časopiseckému komentáři. Jsou tu pasáže velmi dobře trefené, u jiných si říkám, zda je autor myslí vážně – zanechává ve vzduchu viset formulace odbyté, uspěchané, nesnesitelně snadno zobecňující. Jedna taková za všechny: „Pro spoustu lidí se hlasování ve Slavíku znovu stalo možností, jak vyjádřit svůj politický názor, když ztratili důvěru v zastupitelskou demokracii,“ praví autor o jedné z rolí v roce 1996 založené ankety Český slavík, která navázala na anketu Zlatý slavík, která začátkem té dekády zanikla.

Přibližně ke konci druhé třetiny knihy, v podkapitole Identita, se výklad rozkližuje ve výčty událostí, jmen, písní, spoluprací, kniha ztrácí energii. Když následují stránky o návratu politiky do popu na počátku minulého desetiletí, snaží se to Veselý demonstrovat na příkladu Jaromíra Nohavici. V poznámkách o českém folku je patrné, že Veselý se na tomto poli, ovšem i leckde jinde, pohybuje jen zběžně – na str. 141 tvrdí, že „jasně vymezený rebelský postoj písničkářům po revoluci chyběl“, ačkoliv na str. 24 píše, že „ti odvážnější písničkáři“ v pozdní normalizaci nanejvýš pěstovali „tajnosnubné pomrkávání mezi řádky“, což svědčí o tom, že autor reálně žádný předrevoluční koncert například Jiřího Dědečka neslyšel, protože ten věci rozhodně nepojmenovával tajnosnubně. (Etalonem předrevolučního nepomrkávání je Veselému píseň Pravda víťazí jeho tehdy milované slovenské skupiny Tublatanka.)

Někdy velmi povšechnou orientaci prozrazují faktografické detaily. Kariéra Jiřího Korna prý „sahala hluboko do sedmdesátých let“, kdy byl členem Olympiku, fakticky však sahala dál – v roce 1967 Korn spoluzaložil skupinu Rebels, jež záhy získala na popularitě. Tažení proti nové vlně nespustil v roce 1983 článek v Rudém právu, nýbrž v časopise Tribuna. O nemoci AIDS Veselý tvrdí, že se „bezprostředně po revoluci stala výrazným mediálním tématem,“ jenže ona se tím tématem stala již před revolucí – už proto, že první Čech na tu chorobu zemřel v roce 1987 a v témže roce začalo být povinné testování na HIV pro všechny dárce krve. Pamatuji se ostatně na ten úzkostný osmdesátkový pocit, který s informacemi o AIDS přicházel. Nebo autor tvrdí, že burzy s deskami byly v ČSSR pololegální – nikoliv, byly nelegální a chodit tam byl risk. Když cituje Daniela Landu z rozhovoru pro MF DNES z listopadu 2012, uvádí, že interview s hudebníkem vedl Tomáš Potůček „pro víkendovou přílohu“ – nikoliv: redaktor nesl příjmení Poláček a rozhovor publikoval čtvrteční magazín jmenovaného listu.

Rapper Viktor Sheen (čili Viktor Dundych, pocházející z Kazachstánu) při koncertě 6. srpna 2024 v Bratislavě. Foto: TASR/Profimedia

Více moci imaginaci!

Novou energii Touhy a sny získávají ve své závěrečné čtvrtině. Nejprve Veselý pádně poukazuje na vzestup nacionalismu a antiimigračních nálad, které svou tvorbou přifukují skupina Ortel, Jaromír Nohavica, Slávek Janda, Vilém Čok, skupina Debustrol a další. V závěrečné, šesté kapitole, Realismus – psychedelie – odcizení, autor stáčí pozornost na tuzemské rappery stávající dekády. „Domácímu popu jsem se vyhýbal, jak jen to šlo, a byl šťastný v prostoru alternativy nebo rapu. Jenže pak se i v Česku stali rapoví interpreti mainstreamem, a to ve mně zaselo semínko pochybnosti. Konzumní pop, který se mi zdál roky nehybný a banální, byl rázem naplněn novým generačním obsahem,“ přiznává se Karel Veselý v úvodu knihy.

Ty věty jsou podstatné. Jednak implikují poťouchlou otázku, jak mohl autor vědět, že zdejší pop je „nehybný a banální“, když se mu „vyhýbal, jak jen to šlo“? Jednak tyto věty zřejmě i naznačují pravý důvod vzniku publikace a přístupu k materiálu: v historické perspektivě nahlédnout či výkladově uplést cestu vedoucí k současné generaci rapperů, která autora hodně zajímá, nejspíš i baví, ačkoliv v něčem také irituje (hédonismus). Viktor Sheen, Marko Elefteriadis aka Ektor, Yzomandias a značka Milion+ se nakonec, v textu samotném, zdají být hlavními hrdiny a iniciátory ideového průletu Karla Veselého polistopadovým popem. V jejich tvůrčích výpovědích totiž publicista nejzřetelněji slyší to, co on sám považuje za určující pro přítomnou dobu – „úzkosti a systémové vady doby polykrize“.

Jak z té deprese ven? Autor v intencích více či méně efektní vágnosti, která je určujícím, spíš méně než více produktivním principem Tužeb a snů, volá po novém probuzení imaginace, která třeba bude schopna představit si jiný, vstřícnější, neodcizený svět, „v němž touhy a sny budou skutečně jen naše“. Nebyl by až takový problém se takové výzvě vysmívat, ušklíbnout se nad její utopičností, ale k tomu mám daleko. Stokrát a jednou jsem si nad knihou Karla Veselého sice říkal, že věci jsou složitější a barevnější, než jak to na stůl sázejí jeho kobercové formulace, ale v základním pocitu ze stavu světa, zejména z vývoje v tomto století, jsem s autorem v zásadě na stejné notě.

Kniha Karla Veselého zřejmě v jakémsi (pseudo)nebi, kde spolu popaři vedou řeči a pijí dobré nápoje… Repro: Alarm