Někdejší dělník a setrvalý pragmatik Petr Miller: Nedělejme si o listopadu 1989 iluze

Petr Miller (* 1941) byl do listopadu 1989 veřejnosti zcela neznámý dělník z ČKD Praha. V osmdesátých letech si přivydělával jako umělecký kovář vyrábějící předměty pro historické filmy (například pro seriál Lékař umírajícího času). Ale od 20. listopadu nastala jeho společensky hvězdná chvíle: Založil nezávislý stávkový výbor ČKD v oblasti pražských Vysočan a 23. a 24. listopadu vedl průvod dělníků na demonstrace na Václavské náměstí. Vzápětí na Letenské pláni před statisíci demonstrantů vyhlásil generální stávku. A 10. prosince byl za Občanské fórum jmenován ministrem práce a sociálních věcí federální vlády Československa a tuto funkci vykonával – společně s poslaneckým mandátem – do července 1992. Pak jeho politická hvězda začala hasnout…

O několik generací mladší historik Jakub Šlouf (* 1982) se mezi srpnem 2020 a březnem 2021 Millera vyptával nejen na ony hvězdné okamžiky. V klasicky vedeném rozhovoru (otázka – odpověď) chronologicky prochází celým Millerovým životem. Obecně lze ke Šloufově tázání poznamenat, že se ptá věcně, klidně, informovaně, systematicky. Není to tázání primárně publicistické, nýbrž má blíže k metodě orální historie, kdy tazatel po odpovídajícím požaduje osobní náhled na určitá společenská či politická témata, o nichž má tazatel informovanou představu, ale zpovídaného k ničemu netlačí; chce se dozvědět, jak „to“ on konkrétně prožíval.

Kašlu na to

Millerův případ a příběh je pro jeho generaci v něčem typický. Ne zrovna snadná první léta: „Většinu dětství jsem vlastně prožil jako sirotek v náhradní rodině“. Ve čtrnácti se šel učit kovářem, k tomu hrál na slušně úrovni hokej. V roce 1960 se nechal zaměstnat v dolech, ale vzápětí se stal obětí důlního neštěstí, ze zranění se dlouho vzpamatovával. Následovala vojna a po ní, roku 1962, nástup do ČKD Praha, kde se až do roku 1989 věnoval profesi, jíž se vyučil.

Dobová typičnost Millerova životaběhu (tedy až do časů do listopadového převratu) je hned několikerá: Studený odchov, tvrdé startovací podmínky, které se nacházejí mimo představivost nynějších mladých a mladších generací. Millera povzbudila uvolňující se atmosféra druhé poloviny šedesátých let, vystudoval střední školu pro pracující, v devětašedesátém začal při zaměstnání studovat Vysokou školu ekonomickou, ale protože roku 1968 aktivně vystupoval proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy a v roce 1970 neprošel politickými prověrkami (týkaly se i nestraníků, mezi něž patřil), byl donucen studium ukončit. „Přes den jsem pracoval a po nocích se učil. Přesto jsem všechny zkoušky složil napoprvé. Když vás potom z politických důvodů vyhodí, tak byste vzteky brečel. Měl jsem chuť někomu důkladně rozbít držku. A rozhodl jsem se, že už nechci o politice nikdy slyšet ani slovo, budu jen rejžovat prachy a bude mi jinak všechno úplně jedno.“ Stáhl se do soukromí, rezignoval – jako miliony dalších občanů. Ve volném čase si postavil hausbót, tam se realizoval.

Právě Millerovy odpovědi přibližující poměry ve fabrice během normalizace – líčení tamních nálad a zvyklostí, hierarchie, věcí profesní cti, hospodaření a dalších jevů – jsou možná vůbec tím nejcennějším v publikaci Poslední kovák – první ministr. Jde o nesentimentální náhled: S politikou nám dejte pokoj, respektive jestli po nás chcete nějaké rituály souhlasu, dobrá, máte je mít, ale jinak nás nechte být. Miller popisuje, jak si lidé odnášeli a odváželi z továrny materiál pro své soukromé potřeby. Nebyl v tom výjimkou, hausbót žádal své. Takové prostě byly poměry, a on se přizpůsobil. V roce 1983 se znovu pokusil dostat na vysokou školu, ale určený předseda výboru KSČ, „nějaký cikán Cína“, Millerovi sdělil, že nikdy nebude souhlasit s tím, aby studoval za dělnické peníze. K Chartě 77 přistupoval kovář M. chladně, registroval, že existuje nějaký Havel, „který je občas zavíraný“.

Z fabriky do úřadů

„Mezi kolegy se sice hovořilo o pátečním rozehnání demonstrace, ale ještě jednoznačně převažoval názor: ‚Študáci dělali bordel, dostali po zásluze na prdel a dobře jim tak.‘ Dnes, když to říkám novinářům, na mě všichni koukají jako na blázna. Ale ono to tak opravdu bylo. A já jsem stejným způsobem také tak zprvu uvažoval. Postoj jsem změnil až v pondělí večer, když jsem viděl v televizi ty nabubřelé, přiblblé funkcionáře, jak se pokoušeli zdůvodňovat a omlouvat některé záběry násilného zásahu proti demonstraci. V ten moment jsem si řekl, že takto to dál nejde, že mi to připomíná znovu srpen 1968,“ tvrdí Miller, když popisuje překotné listopadové dny. Začal tedy organizovat dělnický protest, který – tvrdí také – neměl primárně politický cíl, bylo to jen vyjádření nespokojenosti s postupem funkcionářů, což ještě neznamenalo přímou podporu studentů a umělců. Miller tehdejší fabriku popisuje jako svět svého druhu a připojuje historky ilustrující jeho osobní poznatek, že v továrně nebylo dění těch dnů vždy tak sametové jako na náměstích.

Obdobně neiluzorní je Miller při reflexi dvouhodinové manifestační generální stávky konané v pondělí 27. listopadu 1989. Podle něj jak novináři, ale i někteří lidé z vědeckého prostředí nosí v sobě „fixní ideu, že stávka představovala nějaký všeobecný plebiscit o osudu režimu a že tento plebiscit proběhl úspěšně. Ve skutečnosti ale ta stávka nerozhodla vůbec nic, a na řadě míst to dokonce byla velmi komická akce,“ praví Miller a v jedné z příloh knihy je přetištěna mapka Československa s informacemi o účasti v této akci na základě hlášení sdružení stávkových výborů.

Od okamžiku, kdy se Petr Miller stal ministrem, razance odpovědí poněkud vadne na úkor technikálií spjatých s provozem a agendou úřadu, v jehož čele kovář z ČKD stanul, i když samozřejmě i tyto partie mají svoji historickou hodnotu. A vyskytují se tu rovněž půvabné momenty: například Millerovo potýkání se s Václavem Klausem. Millerovi, dítěti revoluce, se v politice zalíbilo, ovšem vsadil na špatné koně: Občanské hnutí, kam vstoupil, ve volbách v červnu 1992 propadlo, takže přestoupil do sociální demokracie, kandidoval na předsedu, prohrál s Milošem Zemanem, nahlédl ho jako podrazáka a z partaje vystoupil. Potom Millerův pragmatismus poskočil na vyšší level: Stal se personálním ředitelem Chemapol Group, tedy firmy, jejíž pozdější krach se stal jedním ze symbolů divočiny devadesátých let, následovala tatáž pozice v ČEZ. Později ještě Miller nějaký čas vedl lidské zdroje na Ministerstvu kultury, ale to byla labutí píseň jeho angažmá na exponovaných pozicích. Protagonista nezastírá, že k přijetí těchto postů jej donutil život: Po vypadnutí z politiky měl problémy s obživou, na starší kolena se mu narodily děti, nastaly rozvody. Ještě v roce 2014 se připravoval na kandidaturu do Senátu za ANO, předsedové místních organizací ve Středočeském kraji jej coby kandidáta zvolili, ovšem čekalo se na schválení od Andreje Babiše, které nikdy nepřišlo. A středočeská politička hnutí Jaroslava Pokorná Jermanová „se vykrucovala a nechtěla mi prozradit, kdo a jak můj případ navzdory jasnému mandátu danému Středočeským krajem zdržuje“.

V přehlcené nabídce knižních rozhovorů náleží titul Poslední kovák – první ministr k těm hodným pozornosti. Kromě toho, co zde o knize bylo řečeno, patří se ještě zmínit kvalitní redakční zpracování a fotografie (vesměs z Millerova soukromého archivu), které text velmi vhodně doplňují.

Obálka knihy s fotografií od Květoslavy Venušové. Ministr práce a sociálních věcí Petr Miller 31. ledna 1990 vykovává pro prezidenta Václava Havla v místě svého někdejšího pracoviště (závod Slévárny a Elektrotechnika státního podniku ČKD Praha) velký sekáč, repro: Akropolis