Michal Viewegh vydal další knihu o svém rozvodu, o sporu s bývalým nakladatelem Martinem Reinerem, o hédonismu, bohatství, literárních úspěších. Spisovatelova neustále omílaná témata tentokrát dostala podobu pamětí. Jaké jsou? A jak si vlastně Viewegh stojí v současné české literatuře?

Pozorovatele tuzemského literárního provozu možná překvapilo, do jak marginální pozice se v některých ohledech dostal v posledních letech Michal Viewegh, kdysi nejprodávanější, ale i částí kritiky oceňovaný spisovatel, který měl tu smůlu (či štěstí), že svou nejslavnější a patrně i nejlepší knihu Báječná léta pod psa napsal hned zkraje své literární dráhy, totiž v roce 1992 (byť o prvotinu nešlo, tou byly o dva roky mladší Názory na vraždu). Postupně se však autor nechal lapit chapadly nadprodukce a z literárních kritiků se najednou stali nepřátelé, což vyvrcholilo Vieweghovým nechvalně proslulým fyzickým útokem na Jaromíra Slomka.

Kam s ním?

V řadě více než třech desítek titulů, které Viewegh napsal, jsou vedle rutinní bibliografické vaty a pokusů jednoznačně slaboučkých i vcelku povedené tituly (například Vybíjená nebo Biomanželka) a při zpětném pohledu na dvacetiletí prozaických Magnesií Liter se může absence jednoho z nejúspěšnějších polistopadových autorů jevit poněkud zvláštně (ačkoli výše uvedená Vybíjená získala v roce 2005 Cenu čtenářů). Ke skutečnosti, že Viewegha dlouhodobě opomíjejí literární ceny (a od jisté doby je to více než na místě), se v posledních letech přidal ještě téměř naprostý nezájem kritiků. Vieweghovy nové knihy sice sem tam zrecenzují v nějakých novinách, že by se však text o dnes šedesátiletém spisovateli objevil třeba v Hostu, ve Tvaru či v časopise A2? Takových případů je v posledních letech jako šafránu.

Michal Viewegh přebírá z rukou nakladatele Vladimíra Pistoria Cenu Jiřího Ortena za román Báječná léta pod psa, Praha 8. listopadu 1993, foto: ČTK – Jaroslav Hejzlar

Vieweghovy knihy jako by se ze středního patra české prózy přesunuly do toho spodního, mezi literaturu brakovou, relaxační, o niž se literární kritika víceméně nezajímá. To lze pochopit. Od dobře známého autorova incidentu s prasklou aortou, k němuž došlo před deseti lety a k němuž se později přidal rovněž mediálně propíraný spisovatelův rozvod s manželkou Veronikou, už pro Viewegha není charakteristická jen nadprodukce, nýbrž i neustálé a často dost žlučovité omílání téhož – nevděčná manželka, která bezcitně opouští stárnoucího a nemocného kdysi-hédonistu, to je námět, který Viewegh ve svých posledních knihách protáčí jak vydřenou desku.

Přesto se nabízí otázka, zda je to se spisovatelovými kvalitami tak špatné, aby byl literární kritikou „vymlčen“ do společnosti Vlastimila Vondrušky, Radky Třeštíkové či Patrika Hartla. Jeho memoáry nazvané Děravé paměti s podtitulem Šedesát báječných let pod psa, které si nadělil k letošním šedesátinám, jsou vhodnou příležitostí podívat se, kde dnes Michal Viewegh stojí.

… a dáme si to ještě jednou

Děravé paměti autor otevírá vcelku zdařilou fintou: popisuje samotný zrod rukopisu. Píše o tom, jak navštěvuje svou matku, se kterou se baví o historii své rodiny, přičemž matka mu podsouvá, že by místo paměti měl psát něco jiného. „‚Paměti? S tvou děravou pamětí?‘“ ptá se a o pár stran později: „‚Nemyslíš, že je na paměti trochu brzo?‘“ „‚Ne, není,“ odpoví spisovatel. „Příští rok mi bude šedesát.‘“ V živém a leckdy i zábavném dialogu syna a matky se dostaneme přes ty obecně vzato nejméně zajímavé pasáže memoárových knih: dobu, na niž si pisatel sám nepamatuje a která vlastně není zas tak zajímavá pro ty, kteří se chtějí dozvědět, jaká byla autorova cesta ke slávě, jak prožíval první úspěchy a podobně. Pasážemi tohoto typu Viewegh tedy vcelku ladně propluje právě díky zvolené formě. Bohužel se ukazuje, že literárně je to nejsilnější místo knihy.

Michal Viewegh, ministr kultury ČR Pavel Tigrid a prezident ČR Václav Havel, Praha 1. března 1995, foto: ČTK – Dušan Dostál

Pak už autor převezme otěže pevně do rukou a dobře známý kolotoč se roztáčí: úspěchy, drahé dovolené, nevěry, peníze. A tak dále a tak podobně. Nakonec samozřejmě dojde i na ženu Veroniku a stejně tak na Vieweghova bývalého nakladatele a blízkého přítele, spisovatele Martina Reinera. S tím se bestsellerista rozhádal před čtyřmi lety a přešel z Reinerova nakladatelství Druhé město do Ikaru, který spadá pod hlavičku nakladatelského domu Euromedia Group.

Viewegha tato kauza evidentně pořád žere, tudíž jí věnuje značný prostor. Nejenže je kapitola o jeho „rozvodu“ (tak se o tom kdysi mluvilo) s přítelem a nakladatelem Reinerem téměř na konci knihy, tedy na dost prominentním místě, autor trousí narážky na majitele Druhého města napříč celou publikací. Čímž se dostávám k asi nejokatějšímu řemeslnému prohřešku Děravých pamětí: je až zarážející, jak moc se Viewegh opakuje. Například informaci, že Účastníci zájezdu byla první kniha, kterou napsal na počítači, se dozvíme hned třikrát – a vždy jako by nám tím autor sděloval něco nového. A rozhodně to není jediný případ, kdy člověka napadne, že zde se mělo škrtat.

V prologu k Děravým pamětem se dočteme, že k jejich napsání Viewegha přivedla mimo jiné skutečnost, že po dopsání románu Dula neměl nápad, o čem psát příště. Což je pro celou publikaci typické – neodbytný dojem, který si lze z četby odnést, je totiž ten, že Viewegh prostě potřeboval další titul, aby dodržel tempo co rok, to kniha. V Děravých pamětech se dočkáme obsáhlých citací (pochvalných) recenzí Jiřího Peňáse na knihy Biomanželka a Biomanžel s autorovou glosou, že tento kritik jako možná jediný první zmíněný titul „pochopil“. V knize jsou rovněž obsaženy „vsuvky“, v nichž si Viewegh neodpustí nějakou tu glosu, často zbytečnou, bezvýznamnou či již dříve napsanou. Vieweghovy memoáry jsou spíchnutým beztvarým textem, který byl vybaven barvotiskovou obálkou a putoval na pulty.

Báseň a pravda

Pravidelní čtenáři Michala Viewegha dobře vědí, že se i v jeho fikčních knihách „báseň a pravda“ prostupují, ostatně Viewegh to nezakrývá ani ve svých pamětech – na několika místech odhalí, čím a jak se při psaní té které knihy inspiroval. Důsledkem tohoto postupu však je zákonitě to, že v memoárech neřekne nic moc nového. Je to další nastavování téhož, jen tentokrát bez fikčního hávu.

Michal Viewegh a spisovatel (a současně jeho nakladatel) na Podzimním knižním veletrhu, Havlíčkův Brod, 19. října 2012, foto: ČTK – Luboš Pavlíček

A recenzent Děravých pamětí si nemůže odpustit další kritickou poznámku (přičemž doufá, že nedopadne jako Jaromír Slomek, což je jméno, které, tvrdí Viewegh, „zná v současnosti nejspíš málokdo“). Když před dvěma lety vyšla kniha Jana Nováka Kundera. Český život a doba, diskutovalo se mimo jiné o tom, nakolik mohou knihy Milana Kundery oslovit dnešní čtenáře, a především čtenářky vzhledem k tomu, jak jsou v nich vykresleny ženské postavy. Podobná otázka dost možná napadne i čtenáře Děravých pamětí. Když spisovatel například vypráví, jak v šestatřiceti chodil se svou osmnáctiletou studentkou „Terezkou“ (která byla „krásná a mladičká“), nelze se zbavit dojmu, že takovému psaní už (naštěstí) odzvonilo.

Obecně si člověk nad knihou uvědomí, že lidé v okolí Michala Viewegha to asi nemají zrovna jednoduché – a nikoli pouze kvůli situacím, kdy je spisovatel jízlivý. V Děravých pamětech se například opakovaně pochlubí, že zval své bratry na „lyžovačku do Dolomit (nejednou s ubytováním ve čtyřhvězdičkových hotelích)“. A čtenáře napadne: Nedělal to Viewegh jen proto, aby se následně mohl chvástat? Uvědomuje si spisovatel, že jeho sourozenci můžou na čtenáře působit jako nesolventní vyžírkové?

Radši si zdřímnout

Přestože mají Děravé paměti přes dvě stě stran, díky množství fotografií a vzdušné sazbě je přečtete během jedné delší jízdy vlakem. Tam se asi kniha nejvíce hodí – rytmické drncaní, kvůli němuž je cestující často malátný a špatně se soustředí, zahladí skutečnost, že se Viewegh točí v kruhu (a to nejen v předkládané knize), a pokud člověk mátožně pročte pár stránek, aniž by věnoval řádkům pozornost, nic moc se nestane. Stejně tak se nic nestane, když si namísto Děravých pamětí vezmete do vlaku časopis. Nebo když se necháte rytmickým pohybem ukolébat ke spánku.

Knihu recenzoval Daniel Mukner.

Michal Viewegh: Děravé paměti. Šedesát báječných let pod psa

Ikar – Euromedia Group, Praha 2022, 232 stran, doporučená cena 379 korun.

Obal knihy Děravé paměti – Šedesát báječných let pod psa, repro: Ikar

Michal Viewegh: Osud byl ke mně většinou mimořádně štědrý

Právě vám vyšla kniha Děravé paměti. Píšete v ní, že „po Deníku 2020 a románu Dula v životě necítíte motivaci k dalšímu psaní“ a máte tvůrčí blok. Bylo sepsání pamětí dobrým lékem na tvůrčí blok?

Ano, šedesátiny – a tím i důvod k sepsání pamětí – přišly v pravý čas. Tvůrčí blok jsem už nicméně překonal a napsal skoro patnáct nových povídek. Vyjdou ještě letos.

Když usedáte k pracovnímu stolu, těšíte se na psaní? Nebo je to pro vás prostě práce, kterou má člověk i po těch desítkách let pořád ještě rád, ale už by si od toho docela rád dal pokoj, ovšem živit se nějak musí?

Tak třeba na na příjezd dcer nebo na dobrý oběd s dobrým vínem se už těšívám víc, ale jo, pořád je to víc hobby než práce. Myslím vlastní psaní, nikoliv třeba korektury – to je odporná dřina.

Křest knihy Děravé paměti – Šedesát báječných let pod psa. Herci Hynek Čermák a Jitka Ježková, vpravo autor, Praha 7. dubna 2022, foto: ČTK – Vít Šimánek

Ovlivňuje vás stroj, se kterým pracujete? Pozměnil vaše psaní počítač? A jestli ano, v jakém smyslu? 

Pouze ve smyslu zrychlení práce, lepší archivace, snadného rozesílání rukopisu atp. – jinak je to stejné.

A stalo se vám někdy, že jste třeba vinou svou nebo vinou technické závady přišel o podstatnou část nějakého rukopisu?

Bohužel ano – a nikomu bych tu bezmoc nepřál zažít.  Jsa tímto děsivým zážitkem poučen, delší texty už léta ukládám nejen do kopie, ale raději i na flešku.

Dokázal byste ve zkratce říct, jak se od počátku tohoto století změnilo vaše vnímání žen? Píší se vám dnes ženské postavy snáze či naopak obtížněji, než dříve?

Na počátku tohoto století jsem teprve překročil čtyřicítku – obávám se, že onoho někdejšího hysterického, bezmála polopříčetného zájmu o ženy mne začala zbavovat až letošní šedesátka. Obtížněji se mi ovšem nyní píše nejen o mladých ženách, ale o mladých lidech obecně – celá mladá generace se mi logicky začíná vzdalovat.

V minulosti jste se netajil, že ženy a dobré víno jsou vaším silným inspiračním zdrojem. Potkala vás před lety těžká zdravotní patálie. Změnila vás, změnil jste se. Leccos jste si musel odpustit. Znamená to, že jistý inspirační pramen zeslábl? Našel jste si za něho adekvátní náhradu?

Moje psaní je jakýsi koktejl vzpomínkové reality, zaslechnutých či v novinách přečtených historek a ryzí fikce – takže o ženách můžu psát pořád, zcela bez ohledu na to, co a jak mi slábne… Moje zážitky s vínem jsou naopak jaksi stále nové, a tudíž svěže čerstvé.

Michal Viewegh s manželkou Veronikou a s dcerou Sárou, Praha 16. května 2003, foto: ČTK – Jaromír Čejka

Neměl jste nebo nemáte někdy pocit, že v obecném povědomí je vaše osobnost více „propíraná“ než vaše knihy? A pokud ano, mrzí vás to?

Ano. To se ale nám spisovatelům, kteří píšeme autobiografičtější romány a povídky než někteří jiní spisovatelé, stává běžně. I pro některé chytré lidi – natož třeba pro čtenáře bulváru – je  realita někdy zajímavější než spisovatelská fikce. Naprosto to chápu. Kam se spisovatelská fantazie hrabe třeba na současnou realitu? Kdyby mi před pár lety někdo řekl, že budu celé dny nosit roušku a bydlet s Ukrajinkou a jejím synkem, právem bych se domníval, že ten člověk je blázen.

Selhává podle vás dílo, k jehož pochopení je nutná znalost životního příběhu autora jako takového? Potřebujete něco o autorovi znát sám jako čtenář?

Řekl bych, že i poměrně „cizí“, zdánlivě zcela odlišný životní příběh lze čtením objevit, ba dokonce pochopit.  První příklad, který mě napadá: nejsem homosexuál, ale po přečtení románu Less (A. S. Greer) chápu gay komunitu zase o něco lépe.

„Pokud by se dcerka zeptala, možná bych jí zkusil varovat před nebezpečím povrchnosti. Aby nepsala líbivé ženské románky, kterými by si snad i vydělala, ale které jsou pro spisovatele cesta do pekel, protože brak tu nezůstane. To nejsou romány, o kterých se bude mluvit za deset dvacet let,” řekl jste v rozhovoru pro Aktuálně v roce 2015. Dostal jste v životě také nějaká – ať už jakákoliv – varování před nebezpečím povrchnosti? A jak jste je bral?

Téměř celou svou spisovatelskou kariéru slýchávám, že bych možná mohl psát méně líbivě, méně povrchně, víc do hloubky… K té líbivosti: nikdy jsem nechtěl napsat knihu, o které si dvě hezké holky nebo třeba moji příbuzní řeknou, že se jim vůbec nelíbila… Já se samozřejmě chci líbit, ale – nepodbízím se! To je důležitý rozdíl. A jestli někdo říká, že třeba láska Olivera a Laury v Románu pro ženy je povrchní, tak je to debil, který v životě lásku nepoznal.

Michal Viewegh, Praha 30. ledna 2018, foto: ČTK – David Konečný

Nakolik let se vnitřně cítíte? A připadáte si být někdy „mimo“, tedy v tom smyslu, že tahle doba už prostě není pro vás? Že některým věcem nerozumíte, a vlastně už ani rozumět nechcete?

Ano, samozřejmě, svět se mi logicky začíná vzdalovat. Jsem abych tak řekl člověk s potřebou slovních, nejlépe písemných potvrzení – nikoliv nějakých strašně chytrých, ale v podstatě nelidských QR kódů a podobně.

Když se dnes ohlédnete, řeknete si: Osud byl ke mně… Jaký vlastně? Jak byste jej charakterizoval?

Osud byl ke mně většinou mimořádně štědrý – až nezaslouženě, řekl bych. Byl ke mně dokonce tak štědrý, až sám pocítil potřebu vyvážit všechny své dary dvěma rozvody a prasklou aortou…

Otázky položila Kateřina Zemanová.