Sedláčkovo Promlčeno: Ženské hrdinky jasně převyšují mužské postavy – včetně té Rodenovy

Promlčeno buduje napětí skrze pozvolna odkrývaná tajemství dávné minulosti a prostřednictvím promyšleně prohlubovaných portrétů lidí, kterých se vyjevované skutečnosti týkají. Zejména pojetí postav se liší od běžných postupů: Povahopisy zde nejsou pouze postupně upřesňovány a opatřovány dalšími významovými plochami, nýbrž nabývají kvalitativně nových hodnot, nuceny se vyrovnávat s nastalými zjištěními a měnit své dosavadní postoje.

Barbora Bočková ve filmu Roberta Sedláčka Promlčeno, foto: DonArt/film – Johana Střížková

Nic není zapomenuto

Robert Sedláček (* 1973) umísťuje do centra vyprávění fakt, že i nejtěžší zločiny – včetně vraždy – mohou být po uplynutí určité doby promlčeny. Osoby, které je spáchaly, potom už podle tuzemského právního řádu nelze stíhat. Těsně před vypršením takové lhůty přijíždí po mnoha letech strávených v cizině záhadný Radek (Karel Roden), aby s pomocí rozhlasového vysílání rozehrál podivnou šarádu, do níž vtáhne lidi, kteří jednak ihned rozpoznají, oč se jedná (padoušský právník ztělesněný Igorem Barešem), ale častěji netuší, že by s ní mohly mít něco společného (vesměs se jedná o ženy, v emočně náročných polohách ztvárněné Barborou Bočkovou, Denisou Barešovou a zejména mistrně si počínající Vilmou Cibulkovou). Spíše pro pořádek pak Radek kontaktuje i policii (zastoupenou najmě pamětníkem v podání Vladimíra Kratiny), aby jí připomněl starý nedořešený případ.

Na přelomu tisíciletí se totiž Radkova počítačová firma stala obětí kriminálního útoku, při němž umírali lidé – a při aktu sebeobrany umírali i vinou Radka. Ten nyní přijíždí, aby zjednal nejen spravedlnost, ale hlavně aby se vypořádal s vlastními pocity viny a pokusil se je odčinit. Dávné události totiž postihly i ty, kteří jich nebyli účastni, případně byli příliš malí na to, aby si mohli cokoli uvědomovat.

Sedláček zvolil téměř reportážní náhled, když dění spojil s kontaktním vysíláním Radiožurnálu, kde v telefonním připojení Radek prozrazuje své životní osudy, a příběh, posléze jakoby prezentovaný v „přímém přenosu“, nechal odvíjet v téměř reálné době necelých dvou pozdně večerních hodin. Základní dramatické rozvržení – i díky koncentrovaně statickému, v nejlepším slova smyslu služebnému obrazovému pojetí kameramana Jana Šustera – sice režisér vytyčil přesvědčivě i naléhavě, avšak neodhadl nosnost (a v důsledku toho přiměřenost) uplatněného rozpracování. Zjevně tady chyběla cílená dramaturgická spolupráce: Sedláček asi postrádá někoho znalého, od něhož by přijal výhrady bez pocitu nepochopení, nebo o nich aspoň uvažoval. Každopádně rozmluvy, leckdy jízlivé či jinak konfrontační, jsou napsány vynalézavěji než situační zápletky, jejichž součástí se stávají. Pak se sráží bezprostřednost okamžiku s jeho strojeným zakotvením.

Vykonstruovanost zápletek tu zkrátka nelze nevidět; v některých okamžicích se ocitají v blízkosti nepatřičných, zahraničními thrillery motivovaných zveličení. Radek třeba získává takové technické zajištění, že je vyloučeno jeho vozidlo, mobil i jeho samotného vysledovat; počítačové vybavení u svého protivníka beze zbytku ovládl; díky vytrvalému přesvědčování pronikne do přímého rozhlasového vysílání, aniž by příslušné moderátorce prozradil, s jakými příběhy se hodlá podělit. Sotva lze uvěřit konstrukci, že by se do vysílání veřejnoprávního rozhlasu mohl napojit člověk, o němž nikdo nic neví. Mladá žena spoléhající na intuici uvěří, že to bude něco mimořádného, aniž počítá s tím, že vyjevená minulost se dotkne i jí samotné (a že proto si ji Radek vybral).

Karel Roden ve filmu Roberta Sedláčka Promlčeno, foto: DonArt/film – Johana Střížková

Chlapi bez výrazu a trochu k pláči

Na druhou stranu: Sedláček dokáže udržet napětí. Dalším kladem filmu Promlčeno jsou ženské postavy – kamera je zastihuje v okamžicích stresu i nevěřícného zděšení, kdy podléhají panice, neschopny formulovat své pocity. Právě skrze exploze náhle uvolněných emocí obnažují figury své ledví, chápeme dopad právě zjištěných skutečností na jejich psychiku a nevadí přitom, že zamrzá jakákoli akční provázanost. Vůbec ženské postavy se režisérovi podařilo rozehrát mnohotvárněji než mužské, které podléhají daleko větší topornosti, mnohdy jen deklamují příslušné texty.

Postavu Radka coby tajemného mstitele bychom ani nemuseli vidět, stačilo by slyšet Rodenův ztišený, monotónně znějící hlas. Strnule pojednaný Radek se proměnil v jakýsi výrazový monolit, vedoucí fakticky jen úporný, navenek nevzrušený monolog, i když rozmlouvá s nejrůznějšími mluvčími. Roden pracuje s hereckými vizuálními prostředky natolik střídmě, že jeho vousatá tvář nevyjadřuje pohnutí, i gesta a pohyby prozrazují téměř strojové počínání – to asi proto, aby si divák neměl být až do finále jistý, zda dojde k použití střelné zbraně, anebo nikoli. Bohužel také Igor Bareš a Vladimír Kratina předvádějí pouhé variace svých výrazových „škatulek“, aniž by své postavy jakkoli ozvláštnili; zploštění se zvláště u Bareše ocitá na hraně nezamýšlené (sebe)parodie. Odpovědnost se v tomto bodě netýká výhradně herců, ale především jejich režijního vedení, rozvržení zápletek a jejich rozuzlení.

Promlčeno řadím mezi výpovědi, které se vyznačují apelativností, chtějí vyburcovat divákovo svědomí, avšak jako umělecké dílo tento film stěží může patřit mezi jasné úspěchy letošní produkce. Naléhavost i uvěřitelnost oslovení se nakonec jaksi vytratily. Tak mě napadá, že aktuálně vysílaný televizní seriál Ultimátum, byť inscenačně i vypravěčsky škobrtavý, je v tomto ohledu životnější.

Plakát k filmu, foto: Bontonfilm