Conan, kralevic vikinský. Seveřan je dobrá, ne však umělecká fantasy

„Barbar Conan byl ve skutečnosti vikinský film v přestrojení,“ prohlásil americký režisér John Milius kdysi o své fantasy klasice podle povídek Roberta E. Howarda. Milius (* 1944) vytvořil v roce 1982 brilantní vizi mytického barbarského věku, v němž koexistují vizuální inspirace různých historických kultur a kde monstra, čarodějové, bohové i sám osud jsou organickou součástí vyprávění stojícího někde mezi chvástavými historkami válečníků a hrdinskými ságami.

Seveřan amerického režiséra zcela jiné generace, Roberta Eggerse (* 1983), by se zase dal popsat jako vikinský snímek v přestrojení za Barbara Conana. Sám režisér napsal, že „je v něm možná až příliš narážek na Conana, protože jsem na ten film snad až moc koukal jako dítě. (…) Dělal jsem si legraci, že je to něco mezi Barbarem Conanem a Andrejem Rublevem, ale myslím, že Miliovi ani Tarkovskému by se nelíbil.“ V tomhle poměrně divokém přirovnání se vlastně skrývají všechny přednosti i nedostatky Seveřana.

Český trailer k filmu, zdroj: YouTube

Hamlet na (velmi) jiný způsob

Eggers přináleží k největším hvězdám společnosti A24. Ta v části své produkce oživuje a modernizuje princip „cult movies“ ze sedmdesátých let – tedy filmů, jež spojovaly excentričnost brakových žánrů s psychedelickými, kontrakulturními nebo avantgardními prvky. Stejně jako Ari Aster a David Lowery, tedy jeho kolegové z A24, rovněž Eggers točí mysteriózní variace na hororová klišé. Zmínění tvůrci však ona klišé rozkládají zevnitř a snaží se diváky ponořit do proudu delirických, konfrontačních, iracionálních výjevů. Spíše než z moderního hororu vycházejí ze žánru weird fiction, jenž si potrpí na groteskní a snovou atmosféru. Fantaskní prvky se tu nevysvětlují, neboť hrdinové se s nimi většinou ani nemají příležitost poprat – obvykle totiž skončí jako jejich oběti.

Eggers i Aster, stejně jako mnozí autoři weird fiction, čerpají inspiraci ze strašidelných folklorních historek a z předmoderního okultismu. Zatímco Asterovy filmy Slunovrat a Děsivé dědictví vyprávějí o konfrontaci současného člověka s předmoderní magií či rituály, Eggers natáčí přímo historické horory. Jak režisérova debutová Čarodějnice, tak vrcholný Maják se odehrávají v dobách před dvacátým stoletím a nadpřirozené prvky jsou v nichž spíše zhmotněním představ samotných hrdinů.

Totéž platí pro Seveřana. Eggers snímek natočil mimo společnost A24 s velkorysým rozpočtem odhadovaným na 90 milionů dolarů. Inspiroval se skandinávskou legendou o princi Amlethovi, z níž vychází i Shakespearův Hamlet. Eggers a spoluautor scénáře, islandský spisovatel Sjón Sigurdsson, se ovšem zaměřili přímo na dějiny, myšlenkový svět a mýtus Vikingů. Eggers si už ve svých předchozích titulech vybudoval pověst autora pečlivých rešerší a rekonstrukcí dobové mluvy a dalších detailů. Seveřana poskládal z nejsenzačnějších faktů, jež můžeme znát z historie Vikingů. Spatříme zde rituál proměny válečníků v zuřivé bersekerkery, loupeživý výpad Vikingů do Ruska zahrnující vyvraždění celé vesnice kromě jedinců vhodných k prodání do otroctví, ale i spoustu detailů týkajících se severské mytologie – sudičky norny spřádající pletivo osudu, valkýru cválající s hrdiny padlými v boji do Valhaly a spoustu dalších rituálních záležitostí.

Alexander Skarsgård (uprostřed) ve filmu Seveřan, foto: Focus Features

Přesně vypočítaná krutost

Díky tomu, jak se v Seveřanovi volně prolínají mytologické a reálné prvky, náleží toto dílo spíše do žánru fantasy než do historické fikce. Eggers neudělal až tak radikální úkrok mimo své žánrové teritorium, jak se to občas píše. Ano, natočil historický epos za desetinásobný rozpočet, než měly jeho předchozí tituly, ovšem zachoval principy své dosavadní tvorby.

Ostatně povídky Roberta E. Howarda, zakladatele žánru sword and sorcery a tvůrce postavy Barbara Conana, rovněž patří do zlatého fondu weird fiction po bok povídek H. P. Lovecrafta, z nějž Eggers výrazněji vycházel ve svých předchozích filmech. Seveřan dokonce připomíná současné „grimdark“ fantasy romány, které z Howarda často vycházejí a soustředí se na ponurá líčení krutostí okořeněných nadpřirozenými prvky.

Jako aktualizace sword and sorcery je Seveřan velmi slušný film s několika vysloveně skvělými scénami, ovšem evidentně a vydatně opisuje od zmíněného Miliusova Barbara Conana. Příkladem sice výborně zinscenované, ovšem nepůvodní scény může být ta pasáž, v níž Amleth bojuje s přízrakem o magický meč Draugr (jde o téměř reprízu scény v hrobce z Barbara Conana).

K vymezené žánrové poloze sedí i celková stylizace, která přes četné odkazy na skutečné Vikingy nemá nic společného s realismem. Naopak, od úvodního masakru v ruské vesnici až po závěrečný souboj poblíž vulkánu se odehrává se zvláštní obřadností, v níž chaos nemá místo; všechny pohyby a skutky hrdinů jako kdyby byly dopředu předepsány osudem. Naturalismus, který tu vládne, je pravým opakem chaotických masakrů, jichž jsme mohli být svědky ve filmech typu Království nebeské. U Seveřana je krutost výsledkem přesně vypočítaných a promyšlených akcí, ať už se odehrávají v bitvě, při úkladné pomstě, při rituálu nebo během brutální variace na kolektivní sporty.

Ethan Hawke ve filmu Seveřan, foto: Focus Features

Náraz na své vlastní limity

Co do barbarské estetiky je tedy Seveřan mistrovsky zorchestrovaným dílem, avšak v mnoha ohledech ne zcela uspokojivým. Výše vzpomenuté srovnání s Tarkovského Andrejem Rublevem je zbožným přáním. Eggers se snaží pěstovat si auru tvůrce míchajícího vysoké umění s brakovými žánry. Ve skutečnosti to nikdy nedělal. Jistě, nálepka „elevated horror“, která se u jeho filmů občas používá, působí, jako kdyby tvůrce pozvedal hororový žánr do uměleckých výšin. A pozvolné tempo, archaický jazyk a delirická atmosféra jeho snímků by tomu mohly nasvědčovat. Ve skutečnosti však Eggersovy filmy nebyly nikdy intelektuální. Jejich síla tkví v tom, že dokázaly intenzivně zprostředkovat nálady, s nimiž horor vždy pracoval – úzkost z rozvracejícího se řádu, ze šílenství, ze zániku, z monster číhajících na okraji známého světa. Seveřan koná v podstatě totéž. Až na to, že jeho hrdinové jsou mezi těmito hrozivými fenomény na hranici nadpřirozena mnohem více doma než moderní hrdinové hororů, které jímá pocit, že přece žijí, respektive měli by žít, v racionálně uspořádaném univerzu.

Na devadesátimilionový historický spektákl je Seveřan mimořádně neobvyklý a stylisticky vyhraněný film. Hranice, na něž ovšem i tak naráží, vycházejí z limitů samotného režiséra (jakkoliv to on může prezentovat jinak). Na rozdíl od Johna Miliuse nevypráví Robert Eggers skutečný fantasy epos, nýbrž spíš komorní dramátko, jehož děj se skoro celý odehrává na jediné farmě. Jeho vizuální cítění je silné, ovšem imaginace odvozená. V nedotaženém vyprávění spoléhá na „odvysvětlování“ nesrovnalostí pomocí fantasmagorických scén. O Seveřanovi není důvod prohlašovat, že je to fantasy „povýšená“ na art. Stačí říct, že je to prostě jen velmi dobrá fantasy.

Český plakát k filmu, repro: CinemArt