Není snadné být metalový fanoušek a poslouchat novinku kapely Deafheaven
Čekáte a čekáte na tvrdý kytarový riff nebo growl, tedy expresivní metalový zpěv, jenže marně. Obojí se nakonec dostaví, ale až v úplně posledních vteřinách desky. Deafheaven tak dlouho experimentovali s pravidly metalu, až ho na své páté desce Infinite Granite opustili úplně.
Metal jako hudební žánr se zrodil na začátku sedmdesátých let na prvních deskách Black Sabbath. Ti vzali těžkotonážní bluesové riffy, zjednodušili je, zpomalili a utkali z nich zlověstnou hudbu evokující mystické vytržení. Optimismus éry hippies nahradili beznadějí, nihilismem a eskapismem, základními kameny metalové životní filozofie.
V následujících dekádách se metal vyvíjel dalšími směry – zrychloval, zpomaloval, vydával se vstříc extremismu, nicméně na některé poznávací znaky se sahat nesmělo. Odpověď na otázku Je to ještě vůbec metal? se dala rozřešit poměrně jednoduše. Platilo to nakonec i o kapelách, jimž novináři začali v nulté dekádě říkat post-metal, jako byli Neurosis nebo SunnO))). Když byly v mixu přítomny growl a přebuzené riffy elektrické kytary, nebyl důvod kapelu ze žánru vydělovat.
Pětice, která umí změnit směr – skupina Deafheaven, foto: Robin Laananen
Tohle teď jsme
Deafheaven debutovali roku 2011 albem Roads To Judah. Průlom do první ligy přišel o dva roky později s deskou Sunbather, na níž smíchali nekompromisní black metal s ohlasy shoegaze, post-rocku nebo post-hardcore. S každým dalším albem přicházely do jejich hudby nové vlivy, teprve na Infinite Granite však vylili z pověstné vaničky i samotné dítě. A není nutné toho litovat.
„Když jsme v létě 2019 začali skládat nový materiál, zjistili jsme, že naše riffy už nespadají do škatulky metalu a nikdo z nás z toho neměl těžkou hlavu. Dělat jinou desku by nedávalo smysl, nutili bychom se do něčeho, čím teď nejsme,“ vysvětlil zpěvák George Clarke v rozhovoru pro Pitchfork. „Hlavním cílem bylo psát písně, v nichž by hutnost nahradila intenzitu, s níž jsme dosud pracovali.“ Pak ještě dodal: „Mám rád extrémní hudbu a v minulosti jsme natáčeli dost temné a disharmonické věci, ale já většinu času poslouchám melodické věci, které překračují intenzitu undergroundové scény.“
Kytary se na Infinite Granite nikdy nepromění ve smečku agresivních psů cenících zuby; líně se tu převalují v rozmazané katatonii žánrů. A Clarkeovi jsou snad poprvé v historii kapely rozumět texty. Deafheaven pořád umí vybudovat píseň jako epickou stavbu, která posluchače oslní monumentálností – takže i tady zvou na jízdu na emoční centrifuze, jen prostředky, jimiž toho dosahují, jsou jiné. A zasněná produkce Justina Meldal-Johnsena staví na odiv písničkářství Deafheaven, které bylo možná dříve pohřbené pod nánosem boostovacích efektů.
Obal alba Infinite Granite kalifornské kapely Deafheaven, repro: deafheaven.com
Případ Metallica
Deafheaven byli vystaveni negativním reakcím z tábora metalové ortodoxie už od vydání debutu. A každý jejich další úkrok od tradice vzbudil pohoršení. Teď je možná metalová komunita za „vyměklou“ desku odsoudí definitivně. Diskuze, které nahrávka Infinite Granite vzbuzuje, jsou v něčem podobné těm, které přišly po vydání desky Black Album skupiny Metallica před třiceti lety. Ti si tehdy rovněž dovolili vykročit ze žánrových hranic metalu.
Metallica si po celá osmdesátá léta budovala pověst undergroundové skupiny. Její nahrávky založily podžánr thrash metal, jenž byl ve své době považován za vrchol rockového extremismu. Ovšem na začátku devadesátých let James Hetfield a spol. natočili album, jímž dokázali, že umí psát i písně pro rádia. Byť stáli jednou nohou pořád v metalu, akustické balady The Unforgiven a Nothing Else Matters je dostaly i ke spoustě posluchačů, kteří by se party vlasáčů z Bay Area před pár lety nejspíš báli.
„Černého alba“ se nakonec prodalo přes třicet milionů kusů. Není to jen nejúspěšnější metalové album vůbec, ale také komerčně nejvýdělečnější deska posledních tří dekád, kdy se k sestavování prodejních statistik používají exaktní metody. Po vydání alba se Metallica změnila ve stadionovou kapelu a zůstala jí dodnes. Ostatně příští rok v červnu má vystoupit na open airu v pražských Letňanech.
Obal tolik úspěšné desky Black Album skupiny Metallica, repro: metallica.com
Monumentální úspěch „černého alba“ připomene letos v září už několikátá reedice a také kompilace The Metallica Blacklist, na níž písně z multiplatinové desky přehraje 53 hudebníků mimo metalovou scénu. Seznam zúčastněných – v němž se vyskytují pop hvězdy Elton John či Miley Cyrus, alternativci jako Phoebe Bridgers a St. Vincent, ale i třeba jazzman Kamasi Washington – je důkazem vlivu, který deska měla na několik generací hudebníků. Metallica však musela čelit nařčení z komerčního zaprodání se. A vlna blackmetalového satanistického extremismu ze severní Evropy se dostavila coby reakce na to, že se metal stal součástí mainstreamu.
Deafheaven s Infinite Granite o tři dekády později určitě tolik alb neprodají – hitparády zajímá úplně jiná hudba. Ani narušení žánrového purismu už není svatokrádež jako kdysi. Přesto je setkání s novým „soft“ zvukem Deafheaven v něčem zvláštně znepokojující. Když v závěrečné písni Mombasa začne George Clarke řvát metalovým hrdelním stylem, chvíli to zní vyloženě nepatřičně. Hlavně proto, že vše, co Deafheaven potřebovali na desce sdělit, udělali už v předchozích padesáti minutách i bez použití agresivních prostředků.
