Olympijský mýtus: Jaká je budoucnost olympiády?
Osmý díl
Olympijské hry jsou stále se měnícím organismem – byly jiné před 130 lety a dozajista jiné budou i v roce 2154. Jak se vlastně tříbil sportovní program Her a proč do něj kdysi patřily i umělecké soutěže? Jak důležité je pro sporty jejich místo pod pěti kruhy? A jak budou vypadat budoucí olympiády?
Až někdy v nějakém kvízu dostanete otázku „Jaké je jméno nejstaršího českého medailisty z olympijských her?“, neváhejte s odpovědí: Je to Josef Suk, který získal stříbrnou medaili v hudební soutěži Her v Los Angeles. Když v létě 1932 porota ocenila jeho pochod V nový život, který dodnes používá při všesokolských sletech Sokol, bylo mu 58 let.
Umělecké soutěže jsou pozoruhodnou odbočkou olympijské historie; dnes bychom zřejmě řekli odbočkou slepou. V coubertinovském světě přelomu 19. a 20. století ale smysl dávaly: Byla to doba převratná, plná zásadních objevů, svět se zrychloval. Olympiády měly společnosti představit takové lidi, kteří tuto nově nabytou rychlost zosobňovali jak svými fyzickými, tak i duševními výkony. V představách barona de Coubertina mělo být tělo a duše jedno – antická kalokagathia jako lék na neduhy, které s sebou jeho doba přinášela.
Poprvé je v olympijském programu najdeme ve Stockholmu 1912, kde se soutěžilo v pěti „disciplínách“: architektura, literatura, hudba, malířství a sochařství. Podmínkou bylo, že přihlášené dílo muselo mít sportovní tématiku. Nicméně logickou námitkou švédských pořadatelů bylo: „Dá se vůbec soutěžit v umění?“ Jistě legitimní a dodnes platná otázka. Ukazují to například současné polemiky ohledně petice umělců, kteří požadují mimo jiné změnu v udělování Ceny Jindřicha Chalupeckého. Ta před lety odstoupila od modelu označování jednoho vítěze a uděluje se kolektivně všem nominovaným. „CJCH takto ztratila kredibilitu a prestiž,“ píše se v petici.
Coubertin ale o věci neměl pochyb a Stockholm tak přivítal prvních pětatřicet umělců, kteří soutěžili v pěti kategoriích. Tu literární vyhrál umělec vystupující pod pseudonymem Georges Hohrod a M. Eschbach, který uspěl se svým dílem Óda na sport. Nebylo třeba detektiva k tomu, aby vypátral, že pod tímto jménem se skrývá sám baron Coubertin. Ten se tak stal olympijským vítězem v soutěži, kterou si sám prosadil.
Ó sporte, ty jsi krása!… Ó sporte, ty jsi spravedlnost!… Ó sporte, ty jsi štěstí! Tělo se třese blahem, když slyší tvůj hlas!
– Coubertinova báseň
Umělecké soutěže pokračovaly i po první světové válce: V roce 1932 na nich dokonce uspěl i zmíněný Josef Suk, jehož symfonický pochod obdržel stříbrnou medaili. Medaile předtím, než byla po Hrách v Londýně 1948 umělecká část olympiády zrušena, získali i sochař Jakub Obrovský a skladatel Jaroslav Krička. A kdo jsou nejlepší umělci olympijské historie? S třiadvaceti medailemi jednoznačně Němci.
Olympijský mýtus (Česká televize, 2024, 8 epizod, celková stopáž 270 minut)
autoři: Vojtěch Jírovec a Martin Vait, zvuky a znělka: Ondřej Bělíček, zvukový mix: Petr Kachtík, dramaturg: Jiří Koukal, vizuální styl: Kateřina Sudolská, úryvky načetla: Jindřiška Dudziaková