Olympijský mýtus: Co je jednoduché, není paralympijské

Paralympijské hnutí má podobně jako to olympijské svou zásadní ikonu – člověka, který je tím pomyslným bodem nula. V případě olympiád to je baron Pierre de Coubertin, v případě sportu hendikepovaných je tím vzorem, k němuž se vše vztahuje a ke kterému všechno vzhlíží, Ludwig Guttmann.

Už jeho životní příběh je jako z dobrodružného románu. Narodil se na konci 19. století v tehdy německém, dnes polském Chořově do židovské rodiny. Vystudoval medicínu, konkrétně neurologii, kterou po Norimberských zákonech mohl praktikovat pouze v Židovské nemocnici ve Vratislavi. Právě tam po Křišťálové noci zachránil 60 svých pacientů před zatčením a pravděpodobnou smrtí v koncentračních táborech tím, že si pro ně vymyslel falešné diagnózy.

Guttmann i s celou rodinou v roce 1939 emigroval do Velké Británie, kde se stal ředitelem nemocnice Stoke Mandeville. Ta je naprosto klíčová – právě do ní jako pacienti putovali britští letečtí piloti, kteří byli vážně zraněni v bojích druhé světové války. Lidé s jakýmkoliv tělesným postižením měli v polovině minulého století ještě mnohem těžší život, než jaký mají teď – a společnost na ně nebyla připravená.

Guttmann s vojáky začal cvičit. Věřil, že sport se může stát zásadním hybatelem jejich životů; něčím, co je může – alespoň pomyslně – dostat zpět na nohy. A dodat smysl životu, který se jinak mohl zdát ukončený. Z této původní myšlenky vznikly tzv. Stoke Mandeville Games, které se poprvé konaly v úvodní den londýnské olympiády 29. července 1948. Zatímco se Emil Zátopek chystal na svá běžecká finále, šestnáct pacientů závodilo v lukostřelbě na dvoře Guttmannovy nemocnice.

Myšlenka se rychle roznesla. Už o čtyři roky později přijeli také Nizozemci a rozšířila se i nabídka sportů, do které přibyl basketbal na vozíku. Her si všimli také představitelé olympijského hnutí: deváté Stoke Mandeville Games se v roce 1960 konaly v Římě bok po boku tehdejší olympiády. Zúčastnilo se jich 400 sportovců z 23 zemí – a v roce 1984 byly zpětně označeny za historicky první paralympiádu.

Soužití olympijských a paralympijských her ale rozhodně nebylo ideální. Například Sovětský svaz je v roce 1980 odmítl vůbec uspořádat s jednoduchým vysvětlením, že „v zemi žádní invalidé přece nežijí“. Američané v letech 1984 a 1996 sice přiznali, že hendikepovaní lidé jsou součástí společnosti, ovšem úplně se to nepropsalo do finanční a organizační podpory Her, které vznikaly „na koleně“ a proběhly spíše navzdory než díky podpoře organizačních výborů. Totéž platilo i o Riu 2016, kdy organizátoři měsíc před startem paralympiády oznámili, že jim vlastně došly peníze. Paradoxně byl později šéf organizačního výboru odsouzen za zpronevěru a korupci.

Cesta paralympioniků na světovou scénu tak byla v mnoha ohledech složitá, ostatně jeden z nejcitovanějších výroků bývalého člena vedení Mezinárodního paralympijského výboru Xaviera Gonzáleze zní: „Pokud je něco jednoduché, tak to není paralympijské.“ Sport hendikepovaných ale i tak urazil pořádný kus cesty: z neštěstí druhé světové války až na světovou scénu do Pekingu, Tokia nebo letos do Paříže.