Olympijský mýtus: Města proti Hrám
pátý díl
Olympiáda je tu s námi skoro 130 let, ale pořád nevíme, co je vlastně zač. V osmidílné podcastové sérii Olympijský mýtus moderátoři Vojtěch Jírovec a Martin Vait pátrají po tom, jestli jsou Hry spíš oslava sportu a humanismu, nebo jde jen o vybájený přelud. Všechny díly jsou nyní k poslechu na ČT art.cz, ČT sport.cz a ve všech podcastových aplikacích.
Proti olympiádám se často staví obyvatelé měst, v nichž se mají pořádat. Proč jsou podobné projekty terčem kritiky, co olympiády metropolím přinášejí a co naopak berou? Podíváme se na to na příkladu Her v Barceloně, v Atlantě a v Athénách.
Hry v katalánské metropoli v roce 1992 odstartovaly nebo podtrhly celou řadu jevů typických pro moderní olympiády a moderní sport po konci studené války. Barcelona se na olympiádu pečlivě připravovala a ukázala již na slavnostním zahájení, kde se velkolepé záběry z helikoptéry od rozmazaných třpytek slunce, odrážejících se v moři, přesouvaly k věžákům v olympijském přístavu. Bylo vypovídající, že první obrázky ze zahájení olympiády v Barceloně začaly právě tady. Revitalizace industriálního pobřeží ve čtyřkilometrovou městskou pláž symbolizuje přerod z katalánského Manchesteru, jak se Barceloně přezdívalo, v turistickou metropoli.
Přebudování barcelonského břehu zapadalo do období sedmdesátých a osmdesátých let. Města v celém západním světě procházela drsnou etapou zavírání těžkého průmyslu, kterou provázely stoupající nezaměstnanost a sociální problémy. Oproti tomu Barcelona z těchto neduhů úspěšně vykličkovala do éry služeb a turismu a díky dlouhodobé a pečlivé práci posloužila ostatním postindustriálním městům jako vzor. Dnes je z katalánské metropole jedno z nejnavštěvovanějších měst na světě – a taky symbol gentrifikace.
Zahajovací ceremoniál olympiády v Barceloně, zdroj: YouTube Gentrifikace
Tak sociologie popisuje jev, kdy se nájmy v městské čtvrti po přívalu turismu a investic zvednou natolik, že začnou být nedosažitelné pro starousedlíky. Anebo pro studenty, kteří místu dodávají nové impulsy. Z budov v centru města se stávají noclehárny pro turisty. Z místních obchůdků nebo jedinečných zákoutí jsou v lepším případě kavárny, bary a designové butiky, v tom horším uniformní kancelářské budovy. Pro někoho je to změna k lepšímu, pro někoho k horšímu.
Nyní zpět k zahajovacímu ceremoniálu. Záběry z helikoptéry pokračují k Sagradě Familii a televiznímu vysílači na kopci Montjuïc, kde se odehrála velká část olympijských disciplín. Zobrazují i další barcelonské ikony postmoderní architektury, které mají znázorňovat optimismus vstříc budoucnosti. I tohle byl cíl olympiády v Barceloně. Vykreslit město jako kulturní centrum, ve kterém o pár let později vyrostl třeba Primavera Sound, jeden z největších hudebních festivalů na světě.
Sport v pozadí města
Výstřižky ze sportovních klání jsou v zahajovacím ceremoniálu poprvé zobrazeny až po minutě. Jako by byl sport pro pořádání olympijských her tak trochu podružný. A je pravda, že v centru pozornosti olympiády byla v roce 1992 opravdu spíš katalánská metropole než atleti, plavci nebo gymnasté. Veškerou pozornost ze sportovního, ale taky komerčního hlediska na sebe strhnul americký basketbalový Dream Team.
Pořádání olympiády bylo každopádně pro Barcelonu kromě dovršení urbanistického přerodu taky kulminací politického směřování od poloviny sedmdesátých let. Byla odrazem demokratizace a decentralizace Španělska. Už to nebyl jen Madrid a kastilská identita, které ztělesňovaly a reprezentovaly zemi. Barcelona se chtěla přerodit z utlačované periferie do pozice regionální mocnosti. Hledala významnou pozici na evropském, potažmo celosvětovém poli. A olympiáda pro ni byla tou nejlepší příležitostí, jak toho docílit.
Ostatně při snímání každé olympijské disciplíny se vždy myslelo na to, aby v záběru byl i kus panoramatu Barcelony. Nejlepším prostředkem pro promo katalánské metropole byl právě zahajovací ceremoniál, který v roce 1992 patřil ke globálně nejsledovanějším televizním přenosům na světě.
Olympiáda v Barceloně byla vysílána do 160 zemí světa, pochopitelně do té doby nejvíce v historii. A cena za vysílací práva činila 636 milionů dolarů, mimochodem v Londýně o dvacet let později to bylo už 2,6 miliardy dolarů. Z prodeje televizních práv se tak definitivně stal jeden z hlavních zdrojů příjmů olympiády vedle komerčních partnerství se sponzory. A právě zahajovací ceremoniály jsou dlouhodobě nejsledovanější událostí z celého olympijského programu. Jde o drahý spektákl, kde na každé vteřině záleží.
Zahajovací ceremoniál v Barceloně měl ještě jedno specifikum. A sice, že se na rozdíl od předchozích zahájení konal večer, a ne za světla. Místo toho, aby vypadal jako všesokolský slet, najednou připomínal spíš přestávkový program Super Bowlu. Produkčně, výrazovými i technickými prvky byla tahle show daleko odvážnější a ambicióznější. Zapálení olympijského ohně ve tmě najednou vyzařovalo násobně dramatičtěji.
Zároveň se zahájení posunulo do hlavního vysílacího času pro televize. Je vypovídající, že žádná olympiáda po Barceloně se k dennímu zahájení nevrátila. Mimochodem, i ten všesokolský slet se před pár týdny poprvé konal ve večerních hodinách.
Zahajovací ceremoniál olympiády v Barceloně, zdroj: YouTube Vítěz olympiády? Barcelona. A jak to bylo v Atlantě?
Legenda často praví, že Barcelona z vlastní olympiády vzešla jako vítěz. Od té doby se prakticky každé město snaží přesvědčit obyvatele pro olympijskou kandidaturu na základě dvou příkladů. Mantra zní, že Hry v Los Angeles v roce 1984 celé zaplatil soukromý sektor a dokázaly si na sebe vydělat. A olympiáda v Barceloně zase nastartovala město natolik, že je to dnes světová metropole.
Obojí je pravda, ale jen částečně. Hry v Los Angeles si na sebe opravdu vydělaly. I proto, že město využilo už existující sportovní infrastrukturu. Do olympijského rozpočtu se ale nezapočítala velká část nové dopravní infrastruktury, kterou zaplatilo město, stát nebo federální vláda. A argumentovat čtyřicet let po konání poslední de facto výdělečné olympiády, že ta další skončí taky v plusu, je mírně řečeno naivní. Už jen do velké míry proto, že výdaje na bezpečnost zvlášť po 11. září obrovsky stouply. A zatímco v Los Angeles se představilo necelých sedm tisíc sportovců, Paříž jich přivítala více než dvakrát tolik. To s sebou nese větší zátěž na straně ubytovacích kapacit, ale také výstavby stadionů, nemluvě o pohoštění partnerů. Olympiáda v roce 2024 je úplně jiná písnička než před čtyřiceti lety.
A i když je Barcelona vzývaná jako příklad správného olympijského města, její rozvoj do současné podoby se odehrával už mnohem dřív. Olympiáda sloužila jen jako dobrý magnet pro další státní a korporátní investice do již existujícího městotvorného procesu. A taky jako promo pro budoucí turisty z celého světa.
Navíc, mnohá města demokratického světa už olympiádu vlastně nepotřebují. Toho, co jim Hry mohou stoprocentně doručit, tedy turismu a přísunu zahraničního kapitálu, už mají vrchovatě. I další argumenty pro jsou diskutabilní. Opravdu olympiáda pomůže životnímu prostředí a kvalitě života ve městě? Opravdu se infrastruktura zlepší v místech, která to potřebují nejvíc?
Myšlenka na pořádání olympiády je pro obyvatele mnohých metropolí jako rudý hadr pro býka. Jen zvýrazní problémy, které mnohá města mají a neřeší je. Argument odpůrců velmi často zní: Pokud se najednou najdou miliardy na pořádání olympiády, jak je možné, že se nenašly doposud třeba na úplně základní věci, jako je výstavba školek, bytů, nemocnic a tak dále?
Olympiády ale často sloužily úplně jiným cílům. Třeba v Atlantě se tamní organizační výbor pokusil Hry navenek prezentovat jako festival rasového smíru ve městě, které sloužilo jako příklad dobrého soužití různých komunit a etnik. Město, které bylo zázemím pro hnutí Martina Luthera Kinga, o tomto záměru přesvědčilo i Kingovy následovníky. V jednom z nejsilnějších momentů nedávné olympijské historie zapálil olympijský oheň tehdy už těžce nemocný Muhammad Ali. Jenže jak praví atlantské rčení, tohle město je až moc zaneprázdněné na to, aby mohlo myslet na rasové problémy. Atlanta je mimo jiné sídlem mnoha velkých korporací, mezi nimi třeba společnosti Coca-Cola, která se na financování a propagaci olympiády rovněž podílela. A taky z něj těžila.
Obrovské prostředky, které mířily do olympiády v Atlantě, skončily často na gigantických projektech, které se na kvalitě života samotných obyvatel moc neodrazily. Navíc směřovaly do částí města, kde už tak bydleli a pracovali spíše bílí a často bohatí Američané. Další společností, která sídlí v Atlantě, je třeba mediální kolos CNN. A její vlastník Ted Turner byl zároveň majitelem baseballového klubu Atlanta Braves, z jehož domovského stánku měl vyrůst olympijský stadion. Místo toho, aby Turner do stavby investoval sám, přijal na tyto účely dotaci přesahující 200 milionů dolarů. Miliony směřovaly i do dějiště soutěže ve veslování v Gainesville. Country clubu, tedy uzavřeného klubu s vysokými členskými příspěvky, který typicky slouží pro setkávání bohaté vrstvy.
Obyvatelé Atlanty volali po výstavbě nových linek metra, na které se prostředky nenašly. Místo toho se z eráru vynaložilo 250 milionů dolarů na vylepšení už tak obřího atlantského letiště. I kvůli tomu během olympiády kolaboval dopravní systém postavený na automobilismu. Dokonce natolik, že kvůli jedné ze zácp nestihl svůj program obhájce olympijského zlata, gruzínský judista David Chachaleišvili, a byl diskvalifikován.
Čtvrti s převahou afroamerických komunit se nějakého zvelebení prakticky nedočkaly. Příklad za všechny – Techwood, nejstarší americký projekt sociálního bydlení, sice nebyl v ideálním stavu, ale zaměstnanost stále vykazoval slušnou. A zkrátka sloužil pro sociálně slabší obyvatele. Pozemky v olympijské oblasti ale byly pro developery velmi lukrativní, a z nějakého důvodu začal atlantský úřad pro bydlení pár let před olympiádou strmě navyšovat nájmy pro obyvatele. Ti pak museli z oblasti odcházet pryč. Z Techwoodu se stala olympijská vesnice, do které se už ale drtivá většina původních obyvatel nevrátila. Podobný osud potkal taky Techwood Park, další projekt sociálního bydlení. Místo něj v srdci Atlanty vznikl drobný olympijský parčík obklopený novými kancelářskými budovami nebo muzeem Coca-Cola.
Navzdory vzletným proslovům o zrovnoprávnění se nůžky mezi komunitami ještě víc rozevřely. A to ještě ani nepadla řeč o svážení bezdomovců, často afroamerického původu, z centra města do oblastí mimo Atlantu. Nehledě na jejich zavírání do vazby za drobné přestupky, které se teprve krátce před olympiádou staly trestnými. Z olympijské oblasti tak mezi lety 1990–1996 bylo de facto vyhnáno na třicet tisíc původních obyvatel.
Zahajovací ceremoniál olympiády v Athénách, zdroj: YouTube Athénský strašák
Ten nejvíce odstrašující příklad olympiády měl ale teprve přijít. Hry v Athénách ukázaly prakticky všechno, co se dalo v souvislosti s pořádáním olympiády udělat špatně. Nesmyslné urbánní plánování a ruiny ze sportovišť už pár let po skončení olympiády. Korupce, klientelismus a investice na ruku mocným společnostem. Dokonce záhadná smrt pracovníka řecké pobočky firmy Vodafone Kostase Tsalikidise, který upozornil na podezřelé souvislosti v případu nezákonného odposlouchávání řeckých vládních činitelů.
Krátce po jeho smrti vyšlo najevo, že základny pro odposlouchávání byly velmi blízko centru Athén, konkrétně v oblasti, která byla sídlem mnoha prominentních ambasád. Hry v Athénách si k tomu všemu vyžádaly obrovské finanční výdaje a následné dluhy výrazně přispěly ke zruinování celé řecké ekonomiky. Argument, jestli chcete po olympiádě dopadnout jako Řecko, se pro mnoho spořivých Evropanů zvlášť po světové hospodářské krizi nedal přebít.
I Mezinárodní olympijský výbor tak musel zakročit a slevit z některých přemrštěných požadavků. Šéf MOV Thomas Bach sám prohlásil, že olympiáda toho chce po městech „příliš mnoho, příliš brzy.“ A i díky těmto poměrně zásadním změnám se olympiáda z odlehlých a sportem ne zrovna políbených míst v Asii nebo z pořadatelských měst v autoritářských zemích vrací do nablýskané Paříže. Za další dva roky bude v Miláně a Cortině dʼAmpezzo – a v roce 2028 se Hry budou konat v Los Angeles.
Olympijský mýtus (Česká televize, 2024, 8 epizod, celková stopáž 270 minut)
autoři: Vojtěch Jírovec a Martin Vait, zvuky a znělka: Ondřej Bělíček, zvukový mix: Petr Kachtík, dramaturg: Jiří Koukal, vizuální styl: Kateřina Sudolská, úryvky načetla: Jindřiška Dudziaková
