Olympijský mýtus: Olympiáda jako továrna na tenisky

To jméno je tak generické, jako kdyby si ho vymyslel nějaký podvodníček z béčkového akčního filmu. Když si dnes zadáte do vyhledávače Juan Amigo, vyskočí na vás profil postaršího DJe, který stále zkouší štěstí na Ibize. Na první dobrou ani stopy po mazaném právníkovi, který v roce 1992 v Barceloně na vlastní pěst zařídil, že firma Nike nesměla na olympiádě prodávat své oblečení. Tahle zapomenutá a téměř neuvěřitelná historka se ale ve své době dostala i na stránky největších světových deníků.

O co tehdy šlo? Právník Juan Amigo si v roce 1982 zaregistroval právo na užívání značky Nike ve Španělsku. O rok později si právo na užívání totožné značky, přesněji v souvislosti s výrobou bot zaregistrovala i známější firma z Oregonu. Amigo byl ale také údajný přítel a spolupracovník dlouholetého distributora Nike ve Španělsku. Toho americká společnost na konci osmdesátých let vyměnila a on spolu s Amigem vycítil šanci. Společně si zaregistrovali zhruba 200 různých názvů spojených se společností Nike, včetně loga s fajfkou.

A tak začal právní spor, který vyvrcholil rozhodnutím španělského soudu, že společnost Nike, tedy ta z Oregonu, nesměla prodávat své oblečení během olympiády. V Barceloně nemohla propagovat ani logo či nápis na svém oblečení. Takže známá fajfka třeba musela pryč z dresů Michaela Jordana nebo Sergeje Bubky vyobrazených na obřích billboardech v centru Barcelony. Američtí atleti, které společnost oblékala, byli dokonce na trní, jestli si na sebe vůbec mohou obléct výrobky Nike během závodů.

Amigo se domáhal mimosoudního vyrovnání v hodnotě vyšších jednotek milionů dolarů. Americká firma zuřila a o nějakém vyplacení Amiga nechtěla ani slyšet. Podle svých slov nechtěla vyjednávat s piráty. Zatímco společnost Adidas, největší konkurent Nike, podobné nároky vypořádala mimosoudními vyrovnáními, americká firma z Oregonu situaci neřešila a přišla o miliony, ale bylo jí to milejší než ustoupit.

Zní to spíš jako jeden z mistrně dotažených heistů Saula Goodmana ze seriálů Breaking Bad a Better Call Saul, ale Amigo doopravdy donutil americký kolos k nevídaným krokům a nakonec i ostrouhat ze zisků. Sám ale ze spekulace neviděl nic. Firma Nike nakonec právní bitvu u barcelonského soudu vyhrála, jenže až rok a půl po konci olympiády.

Bizarní zádrhele jako ty s Amigem už jsou dnes prakticky nepředstavitelné. Taky proto, že se pořadatelská města mohou přetrhnout, aby přitáhla co nejvíc peněz od sponzorů. A tak kolikrát mění svou legislativu jen proto, že to po nich olympiáda vyžaduje. Začátek devadesátých let ale ještě pořád nebyl tomuto uvažování úplně nakloněný.

Zdálo by se, že firma Nike tím přišla o obří částky. A taky že ano, přece jenom od olympiády v Barceloně si slibovala velké věci. Tahle sportovní událost ji měla vystřelit mezi největší značky na světě. Ale je tu důležitý dodatek. Firma měla ve Španělsku „alespoň“ zaregistrováno právo na užívání značky v souvislosti s výrobou bot. Ty tedy mohla během olympiády prodávat i propagovat. A i když se to dnes zdá jako zlomek její produktové nabídky, boty, a konkrétně tenisky, činily v té době 90 % jejího výdělku…