Plzeňská zastávka, jíž se nevyplatí projet bez povšimnutí

Nejrůznější autorské projekty, ať už hostujících nebo rezidenčních souborů, najdete na plzeňském nádraží Jižní Předměstí. Z kdysi opuštěné budovy je dnes Moving Station – Hemžící se zastávka, multifunkční kulturní prostor, který hostí mimo jiné festivaly Divadlo a Skupova Plzeň i jiné celorepublikové akce: třeba Tanec Praha nebo filmové přehlídky Jeden svět, Scandi film či Be2Can. „Bude i Febio?“ ptám se na festival, který už řadu let v Plzni chybí. „Možná bude, zrovna včera, když jsme jeli z Olomouce, kde jsme hostovali s inscenací Po tvých hrobech šlapu, jsem dostal od Febia esemesku,“ odpovídá jeden ze zakládajících členů JOHANu Roman Černík. Dodává ovšem, že Moving Station není primárně filmovým klubem, těžištěm dramaturgického zájmu je alternativní a pohybové divadlo a hlavně vlastní inscenace.

Nádraží z počátku minulého století chátralo od poloviny osmdesátých let. Jde o jednu polovinu nezvykle situovaného dvojdomí, jehož starší budova z roku 1904 (dnes právě Moving Station) původně sloužila jako odjezdová hala s pokladnami, čekárnami a restauracemi. Mladší budova z roku 1921 pak sloužila obsluze a cestujícím a byla příjezdová; tato část je ostatně dodnes pro drážní provoz funkční.

Opuštěná budova lákala vandaly a určovala atmosféru, úroveň přilehlých ulic. Jejího skrytého půvabu si všiml na cestách vlakem ze svého rodného Chebu Roman Černík. Tou dobou už JOHAN, tehdy jako občanské sdružení, dva roky fungoval, jenže bez zázemí. A tak sešlo z původního plánu začít užívat barokní kravín v Merklíně a sdružení se domluvilo s původním majitelem, tedy s Českými drahami, na pronájmu.

Z produkcí, které byly v Moving Station k vidění (tato letos v září): multimediální projekt Miřenky Čechové a Martina Tvrdého Miss Amerika, foto: archiv Moving Station

Původní záměr uspořádat jednu přehlídku amatérského divadla se spolku nadšenců vymkl z ruky – v nejlepším slova smyslu. „Vypadalo to, že nebude možné dostat se na Wolkerův Prostějov, když nebudeme mít krajskou přehlídku divadla poezie a uměleckého přednesu,“ vypráví o důvodech vzniku občanského sdružení Černík – pedagog a absolvent katedry výchovné dramatiky a autorské tvorby DAMU. V devadesátých letech Černík učil na gymnáziu a ZUŠ v Aši, kde také založil a vedl řadu amatérských souborů. „Byl to ještě takový dozvuk osmdesátých let, kdy v okrajových žánrech vznikaly hodně zajímavé věci, na festivalech se rodila přátelství, vedly se diskuse,“ vzpomíná na tvůrčí atmosféru.

Podle vzoru podobných sdružení v Německu, s tamní zaběhnutou sítí divadelně pedagogických center (Theaterpädagogische Zentren), začínalo sdružení organizovat sociálně komunitní projekty, školit lektory a učitele. Kolektiv lidí, kteří se zajímali o alternativní formy divadla v širším, sociálním kontextu, se začal rozrůstat. Sdružení se posléze chopilo organizace divadelní přehlídky pro děti, následně loutkářů i divadla experimentálního a studentského, které rovněž ztratily provozovatele.

„Napadlo nás, že by bylo dobré prezentovat tuhle špinavou kulturu v off programu, nebo spíš vedle programu v tom čase, kdy se v Plzni koná Mezinárodní festival Divadlo,“ vypráví Roman Černík o první site specific inscenaci s příznačným názvem Hemžící se zastávka, hrané roku 2000 v prostorách ještě zchátralé budovy. Podíleli se na ní například islandská performerka Stefania Thors (ze souboru Secondhand Women) nebo scénograf Tomáš Žižka. „Tehdy dorazilo hodně lidí a mělo to velký ohlas, dokonce pak bylo mírné napětí s festivalovou radou. Ale přišel nový tajemník festivalu Tomáš Froyda, domluvili jsme se, že uděláme off program, a dodnes to tak funguje. Jsem v programové radě, svůj program si sestavujeme sami, snažíme se hlavnímu programu nekonkurovat, naopak jej doplňovat,“ líčí tuto historii Roman Černík.

Dodnes si autorka tohoto textu vzpomíná, jak ještě před rekonstrukcí hrálo ve vstupní hale divadlo TYAN svou Antigonu nebo později Farma v jeskyni Emigrantovu píseň. Bylo to trochu o strach, aby divákovi něco nespadlo na hlavu, nicméně místo mělo úžasnou atmosféru. O to větší byla radost z rekonstrukce, která obnovila původní architektonické prvky. „Vyčistili jsme prostor a svépomocí jsme dělali různé úpravy. Ze začátku to bylo docela drsné, ale roku 2004 jsme zahájili celoroční provoz. Je zajímavé, že tou dobou se sem vrátily krysy, ale když viděly, co děláme, tak zase odešly,“ s ironií vzpomíná Černík.

V roce 2006 se České dráhy rozhodly budovu prodat ve veřejné dražbě. Pro občanské sdružení JOHAN nastala chvíle napětí, zda bude možné se s novým majitelem domluvit. V médiích se tou dobou spekulovalo o tom, jestli novým majitelem bude, nebo by dokonce automaticky mělo být město. Budovu nakonec koupila firma Klotz, která nechala JOHAN v budově fungovat za stávajících podmínek a výrazně se podílela na rekonstrukci. „Byli jsme přizváni k plánování oprav, několikrát jsme žádali o dotaci na rekonstrukci z Regionálních operačních programů, povedlo se to nakonec až v roce 2014,“ vysvětluje Černík s tím, že se objekt podařilo opravit v šibeničním termínu do roku 2015 – tak, aby se stihla vyčerpat příslušná dotace.

Takzvaný „Jižák“ má svůj okruh diváků, ale objevují ho stále další. Důležité je i společenství lidí, kteří se zde setkávají v nějakém tvůrčím procesu. „Moje bývalé kolegyně nyní pracují třeba v Národní galerii v oblasti vzdělávacích programů nebo v produkci filmových festivalů,“ hodnotí Roman Černík, který sem přivádí také své studenty z Ateliéru dramatické výchovy při katedře pedagogiky ZČU. Tradici už má i spolupráce s Fakultou umění a designu Ladislava Sutnara. Kromě divadla se v prostorách pořádají výstavy, a to již od dob před rekonstrukcí. Několik ročníků fotografických výstav zde pořádal třeba plzeňský fotograf Radovan Kodera (o kterém jsme psali zde.)

Pravidelně v Moving Station hostuje například Divadlo Continuo, taneční soubor NANOHACH, Spitfire Company, Handa Gote nebo polský Teatr Ósmego Dnia. Většinou tyto účasti fungují na bázi osobních vazeb a dlouholetých přátelství. Nádraží se také stalo dějištěm plzeňské odnože festivalu Tanec Praha a začala se zde rodit i nezávislá taneční scéna, která je jednou z hlavních dramaturgických linií Moving Station. „Dnes pozoruju, že se utvořila skupina diváků, kteří chodí cíleně na tanec a rozumějí mu,“ říká k tomu Roman Černík. Pravidelně tady vystupuje a vytváří nové projekty Miřenka Čechová, v rezidenčním programu právě vzniká inscenace fyzického divadla z dílny souboru tYhle, soustředěného kolem francouzského performera Florenta Golfiera. Před pár dny zde měla premiéru první původní akrobatická inscenace EN-TEN-TIKY plzeňského novocirkusového sdružení Žongléros.

Popsat program této instituce v jeho široké škále a vývoji je v takovémto stručném profilovém textu nemožné. Ovšem činnost JOHANu momentálně mapuje Divadelní ústav, který se badatelsky zajímá mimo jiné o vznik české nezávislé scény devadesátých let.