Rozpačitý rozjezd nové éry: dva dost úmorné večery

Městská divadla pražská (MDP) vstoupila do stávající sezóny s novým uměleckým vedením v čele s ředitelem Danielem Přibylem a uměleckým šéfem Michalem Dočekalem a s tím spojeným ambiciózním dramaturgickým plánem pro všechny tři své scény, tedy pro Divadlo ABC, Divadlo Rokoko a Divadlo Komedie. Konzervativnější ABC vsadilo pro začátek na dobře napsanou hru o jedné rozpadající se, zdánlivě spořádané komunitě, do Rokoka slibovala vtrhnout „nespoutaná groteska“. Obě inscenace ovšem takříkajíc klopýtly o práh.

Plochá inscenace zestárlé hry

Hry Edwarda Bonda, hvězdy britského politicky laděného dramatu sedmdesátých let, jsou pověstně zatížené autorovým světonázorem, tedy v podstatě revolučním socialismem, jehož jsou do jisté míry hlásnou troubou. I proto značně odkvétají spolu s dobou, z níž vyrostly. Na druhou stranu je Bond považován za jakéhosi předchůdce Marka Ravenhilla, Sarah Kaneové a „in-your-face“ dramatiky devadesátých let obecně. Ta s jistou nadsázkou navázala na Bondovy hry, jejichž nekompromisní sociální rozměr autor servíruje v symbolistním až mystickém hávu s notnou dávkou záměrně šokujícího sadismu – v nejproslavenější scéně z Bondovy stěžejní hry Spaseni tak například dojde k ukamenování miminka v kočárku.

Městská divadla pražská, Divadlo ABC – Edward Bond: Moře, foto: Patrik Borecký (MDP)

Moře, hra z roku 1973, o něco méně známá a svým komediálním laděním i o něco „méně bondovská“. Autor v ní předkládá obraz přímořského anglického městečka na počátku dvacátého století, jehož obyvatele poblázní poplašné zprávy o mimozemšťanech, kteří si dělají zálusk na vylodění v Británii. Paralela s dnešní přistěhovaleckou paranoiou a tím, co v lidech probouzí, je nasnadě – právě proto asi dramaturgie MDP po jinak už poněkud zastaralém titulu sáhla, a dalo by se tudíž předpokládat, že má v rukávu razantní interpretaci. Inscenace mladého slovenského režiséra Jána Luterána ze sporného výběru ovšem učinila jasný přehmat.

Zpočátku to vypadá, že se bude hrát ve stylu neiluzivního moderního německého divadla: scénu úvodní bouře, v níž se utopí námořník a která rozžehne šílenství s vyloďujícími se nepřátelskými bytostmi, podbarvuje živě prováděná atmosférická hudba, přecházející z mystického ambientu do dunění živlů, a od nasvícených písmen S-E-A se nám tři protagonisté snaží pouhým křičením replik do publika zprostředkovat ono počáteční drama na mořském břehu. Do této estetiky (a uprchlických konotací) zapadá i obrovský dvoupatrový kontejner, v němž se posléze odehrává většina děje – ať už jsme v krejčovství hlavního paranoika Hatche, kde se schází partička na způsob samozvané domobrany, anebo v salónu povýšené paní Rafiové, která městečko de facto řídí.

Dál už se však v pražské inscenaci pokračuje vcelku fádní konverzačkou, které ani v poměrně nadějné absurdně-komediální scéně zkoušení amatérského divadelního představení nedokáže režisér vtisknout dynamiku, vytěžit z ní jiskru. Nějak se to prostě celé odříká až do závěrečných monologů paní Rafiové (jak je to tu celé ubohé a jak já je všechny musím terorizovat, protože jinak by si neporadili) a moudrého opilce-vyděděnce Evense (život se smrti nakonec vždycky vysměje). Právě a především prostřednictvím postavy Evanse se autor snaží dodat příběhu až kosmickou závažnost, což je samo o sobě docela neúnosné. Plochá inscenace na to ještě zřetelněji upozorní ve stylu „nic moc se doposud nedělo, ale teď vám konečně řekneme, o čem to celé bylo“.

Herci v zásadě tápou; nejvýrazněji se prosadí Viktor Dvořák v roli krejčího Hatche – nebezpečná směs rozměklé podřízenosti a pevné víry ve vlastní bludy, přičemž obojí vede přímou cestou k projevům potlačované agresivity. Veronika Gajerová, která by mu měla být hlavní protihráčkou, pohřbí roli rozporuplné autokratky Rafiové v jaksi povšechné konverzační poloze, není ani dost směšná, ani dost ohavná. Jako celá inscenace.

Humor, který nebolí, nýbrž utvrzuje

Týden po premiéře Moře rozjelo svou novou éru i Rokoko, a to hrou i režií Davida Drábka. Bývalý umělecký šéf Klicperova divadla v Hradci Králové by měl coby kmenový režisér MDP profilovat Rokoko k volné návaznosti na zlatou éru Rokoka šedesátých let minulého století, tedy jako prostor pro nepravidelnou dramaturgii, původní – především českou – tvorbu, kabaret a satiru. Což je koncept lákavý (jakožto i celá dramaturgie MDP, nejblíže se můžeme těšit v „progresivní“ Komedii na Konzervativce Davida Zábranského, volně navazující na úspěšnou inscenaci Studia Hrdinů Truhlář Majer mluví o stavu své domoviny) a papírově ho naplňuje i první zdejší premiéra Drábkovy autorské satirické komedie Kanibalky: Soumrak samců.

Dle názvu i úvodní písně, nazpívané Aňou Geislerovou, která ve zkratce pojednává o nutnosti skoncovat se samožery a s nefunkčními samci obecně, se zdá, že hlavním tématem inscenace by měla být nadutá, přebujelá chlapská ega, ničivá pro ženy, pro společnost a nakonec i pro muže samotné, kterým nakonec v podstatě nezbývá než stát se ženami. Že by se ve výsledku zrovna tahle linka nějak výrazně prosadila nad rámec poměrně obecné společensko-politické satiro-grotesky, se říct nedá. Jako kdyby vyrůstala především z jednoho z nejsilnějších a nejoriginálnějších obrazů inscenace, v němž se opravdu nevšedním a vizuálně působivým způsobem adoruje Václav Klaus. „Klausovský“ obraz je přitom v zásadě nahodilý (jeho provokativnost navíc umírní fakt, že se scéna odehrává jen ve snu) a zástupný z hlediska snadných terčů, které si autor a režisér v jedné osobě „bere na paškál“, navrch dosti povrchním způsobem.

Městská divadla pražské, Divadlo Rokoko – David Drábek: Kanibalky: Soumrak samců, foto: Martin Špelda (MDP)

Jakkoli lze ctít Drábkovu odvahu být adresný, jen těžko si představit, že klišovitým navážením se do Klause, Zemana, Okamury, slušnočechů, neonacistů, paranoiků a dalších, v jisté sociální bublině už dnes hojně – ať už plamenně či povýšeně ironicky – propraných „nepřátel“, svoje publikum vyvede z míry. Nebo alespoň z komfortní zóny. (Takový Tomáš Dianiška, který se svými nekorektními kousavými kusy v současné době kraluje Studiu Palm Off, si taky nebere servítky, ale míří především do vlastních řad.)

V první polovině Kanibalek se seznamujeme s dvojicí vyšetřovatelek, něžnou Diankou, která se narodila coby muž, ale pomalu se proměňuje v ženu (hraje ji Jiří Hána) a drsnou, ošklivými vizemi zmítanou alkoholičkou Iggy (v rámci možností skvělá, přesně ironická Vanda Hybnerová). Dostávají reprodukované pokyny od svého šéfa – Velkého bratra (letmo naťuknutý případ pedofilie) a navštíví ženskou skupinu pro muže, u nichž převážila ženská duše (terapeutický proces, frustrovaná naoko chápající terapeutka a muži převlečení za ženy, to vše pojaté v duchu hodně pokleslé parodie – s tím si neporadí ani výborný prototyp „jedubaby“, Eva Leinweberová). Dále se vedou hovory v kavárně Orient, za jejímiž okny defiluje duhová všehochuť, sluníčkáři a zpívající „krišňáci“, zatímco ženy řeší samé „těžkosti“ – závislost na sociálních sítích, nefunkční vztahy, alkoholismus. A Iggy má průběžně „halušky“. Dozvíme se, že obligátní strašák sociálních sítí člověka otupuje a klikání mezi sítěmi nemá valnější smysl nebo že žena „nepotřebuje uctívat, ale ošukat“. Bonmot střídá bonmot, až to přes všechnu vykloubenost začne šustit papírem a v hromadě „sebraných vtipností“, adresujících přítomnost (o mě většinou neškrtne ani Uber) zanikají i fóry velice trefné a samy o sobě originální, povedené (budete nenápadní jako kolonoskopie lustrem; přísahám na Landova kohouta). Nejvtipnější jsou nakonec nejprostší situační gagy, jako když si v druhé půlce vůdce nepříliš šikovných domobranců omylem vrazí okovaný náramek s hroty do oka.

Druhá část se obrací ke stěžejnímu případu zavražděných Arabů, z nichž policie podezírá vlasteneckou skupinu Domovina 88. Iggy a Dianka mezi ne-agenty vnikají coby manželský pár „slušnočechů“, kteří nosí trička s Ortelem a igelitky, milují Zemana a Putina, nesnáší Američany a přistěhovalce a věří všem dostupným konspiračním bludům. V ladovské krajince s umělými smrčky tak pobíhá a rozcvičuje se komando neschopných fašistických hlupáků v maskáčích, kteří se polévají octovou vodou ve strachu z chemtrails, zpívají xenofobní písně a pronášejí očekávatelně pitomé a zmatené názory a poznámky (typu ať se muslimákové zase vrátí do Muslimákova a že to bylo skvělé, když byly Silvestry s Menšíkem, to se odpalovaly rachejtle, čemuž muslimové nerozuměj, ti se radši odpalují sami, a tak dále a tak dále v nekonečném množství), jejichž pitomost a zmatenost má produkovat smích. Tady už ono trefování do snadného terče zavání nadřazeností a pohrdáním, a to i přesto, že se nakonec zdůrazní, že skuteční pachatelé vraždy jsou úplně odjinud, a v náhlém, „dojemném“ zvratu po náhodné vraždě Tomia Okamury lídr Domoviny (Radim Kalvoda) vysvětlí, že za postoj jeho bandy může strach a nechuť k privilegovanosti Pražáků.

Kanibalky tuhle propast mezi domnělou elitou a zbytkem národa rozhodně překročit nepomáhají, maximálně slouží těm privilegovanějším k utvrzování se ve vlastním pohledu na svět. Možná nic překračovat nechtějí. Jde z toho spíš smutek než úleva humorem. A nenadělá s tím nic ani sebekomentující dada výstup s otrávenou herečkou hrající jelena ani povedený sci-fi závěr, v němž politickou situaci zachraňuje ženská duše v těle falešného Tomia Okamury.

Městská divadla pražská, Divadlo ABC – Edward Bond: Moře

Překlad: František Fröhlich, režie: Ján Luterán, dramaturgie: Michal Zahálka, scéna a kostýmy: Marek Cpin, hudba: Vladislav Šarišský, světelný design: Jan Beneš. Hrají: Veronika Gajerová, Zdeněk Piškula, Anežka Šťastná, Viktor Dvořák, Jitka Smutná, Eva Salzmannová, Nina Horáková, Hanuš Bor, Michael Vykus, Stavros Pozidis, Zdeněk Vencl, Aleš Bilík, Jan Kukal.

Premiéra 13. 10. 2018.

 Městská divadla pražská, Divadlo Rokoko – David Drábek: Kanibalky: Soumrak samců

Režie: David Drábek, dramaturgie: Daniel Přibyl, scéna: Jakub Kopecký, kostýmy: Michaela Horáčková Hořejší, hudba: Darek Král. Hrají: Vanda Hybnerová, Jiří Hána, Petra Tenorová, Eva Leinweberová, Petr Konáš, Radim Kalvoda, Tomáš Havlínek, Stanislav Lehký, Pavel Juřica.

Premiéra 20. 10. 2018.