Poslední krev prolita nadarmo. Za letošního Ramba by se Stallone styděl i v osmdesátkách

Už v roce 2008 obklopovala čtvrtý díl série Rambo aura pozdního návratu a loučení s jedním z ikonických akčních hrdinů osmdesátých let. Dvaašedesátiletý Sylvester Stallone tehdy ve skutečnosti nabíral druhý dech, který následně použil na úspěšnou trilogii Postradatelní, ale i na rozpačité béčkové projekty Jedna mezi oči a Plán útěku. Letošní Rambo: Poslední krev se vynořil v době, kdy i tenhle druhý dech vyvanul.

Dojem uzavírajícího se kruhu naznačuje už podtitul Poslední krev, který odkazuje na první díl rambovské série, jejíž originální název zněl pouze První krev. Nové pokračování ve skutečnosti nic neukončuje, neboť v Rambově případě není co uzavřít. Každý z pětice filmů tvořící tuto sérii je výrazně odlišný od ostatních a postava Ramba se pokaždé profiluje trochu jinak, pouští se do odlišných konfliktů, mění se i styl a vyznění jednotlivých snímků.

Od prvního dílu, což byl spíš ponurý thriller rozeznívající černé svědomí Ameriky z osudů vietnamských veteránů, přes opulentní válečnou akci dvojky a komiksově přešvihnutou trojku, se Rambo ve čtyřce přerodil v de facto nihilistickou přehlídku naturalistického násilí. Ve všech těch filmech nicméně zůstává několik konstant rambovského mýtu – traumatizující válečná zkušenost, která hrdinu na jednu stranu nenávratně psychicky poznamenala, na druhou nesmírně zocelila, angažmá v nebezpečných válečných konfliktech (Vietnam, Afghánistán, Barma) a tragický patos muže, jehož osudem je znovu a znovu se vracet do válečného pekla, které sice nenávidí, ale zároveň v něm dokáže neobyčejně dobře přežívat.

Podívejte se na trailer k filmu Rambo: Poslední krev, foto: Lionsgate, video: YouTube

V tomhle ohledu je Poslední krev typický Rambo. Základní atributy hlavního hrdiny zůstaly, ale ve všem ostatním je to úplně jiný film než všechny předchozí. Jeho rétorika v lecčems navazuje na čtvrtý díl, kde se John Rambo potkává se skupinou pacifistických misionářů, kteří v Barmě stojí proti vojenské vládě. Stejně jako tam, rovněž v Poslední krvi hrdina ukazuje naivně idealistickým bojovníkům proti bezpráví, že „lidské srdce je plné temnoty“ a že jedinou odpovědí na brutalitu je ještě větší brutalita. Tentokrát ovšem Stalloneho hrdina nevyráží na misi doprostřed nebezpečného válečného konfliktu, nýbrž sedí doma na svém ranči u americko-mexické hranice. A o temnotě lidského srdce nepřesvědčuje mírumilovné obyvatele země zmítané válečnými hrůzami, ale Gabrielu, dospívající vnučku své staré kamarádky. Gabriela se přitom nechystá vyrazit do žádné bitevní zóny: připravuje se na výlet za kamarádkou do Mexika, kde se chce setkat se svým otcem, který před lety opustil ji i její matku. Stallone nás tentokrát ústy svého hrdiny chce přesvědčit o tom, že běsnící lidské bestie mají své hnízdo hned na jihu od amerických hranic a že není radno strkat hlavu do jejich chřtánu. Způsob, jakým Poslední krev zobrazuje Mexiko, silně zavání xenofobní propagandou, všimla si řada Zahraničních recenzí. A všimla si toho správně. Až komická je naivita, s níž Poslední krev servíruje představu, že jakmile strčíte paty do Mexika, tak můžete být rádi, když vás členové drogového kartelu jen zmlátí do bezvědomí, protože lidem se tam zpravidla dějí mnohem horší věci.

Poslední krev v podstatě kopíruje zápletku výborné akční brakovky z produkce Luca Bessona 96 hodin. Francouzský producent natočil film, v němž se dcera bývalého agenta americké tajné služby vyrazí do Paříže – a první, co se jí po příletu stane, je to, že ji unesou obchodníci s bílým masem, kteří si ji vyhlédli už na letišti. Z 96 hodin je však patrné, že Besson si dělal legraci z fobií Američanů vůči Evropě a zveličil je do absurdních rozměrů. Poslední krev je v podstatě také zbytnělá noční můra řady Američanů vůči Mexiku, jenže na rozdíl od Bessonova snímku se tváří smrtelně, až osudově vážně. Stallone u jen trochu kriticky uvažujících dospělých diváků nedělá hrozbu ani tak z Mexičanů, jako daleko spíš sám ze sebe. Je totiž udivující, že dokáže ještě dnes, v době někdy až přehnaně sofistikovaných špionážních thrillerů, prezentovat takhle extrémní a černobílý pohled na určitý národ a myslet to bez nejmenší stopy ironie.

Nejnovější Rambo je bezkonkurenčně nejnudnějším a nejméně výrazným dílem celé série. Poslední krev jako kdyby rozvířila dávno usazený prach devadesátkových videopůjčoven, které byly zásobené lacinými akčňáky, v nichž k žádným pořádným akcím nedocházelo. Běžná praxe spočívala v tom, že akční scény v nich zabíraly pouze tolik času, aby se z nich dal sestříhat dobře vypadající trailer. Zbytek stopáže se vyplnil konverzační vatou. Přesně tohle dělá Poslední krev. První zhruba půlhodinu nám dávkuje hlavně scény, v nichž Stallone jezdí na koni na svém ranči, obchází sbírku zbraní v podzemním tunelu, který si tam vystavěl, a vrhá bolestínské pohledy na dospívající Gabrielu, pro niž se stal v podstatě adoptivním otcem. Na pořádnou akční scénu čekáme v podstatě až do závěrečné dvacetiminutové řeže v tunelu. Do té doby sledujeme události, které by asi chtěly postupně kumulovat napětí a ospravedlnit hrdinovu zvyšující se touhu po krvi svých nepřátel, ovšem to by nesměly být vystavěny tak naivně i zmateně.

Rambo je tentokrát tragédem opravdu spíš v posměšném než v doslovném významu. Stallone má často tendenci prezentovat své hrdiny jako svým způsobem zvířecké postavy řídící se především instinkty. Ve scéně z Poslední krve, kde se John Rambo vydává do doupěte mexického kartelu plného stráží úplně sám a téměř beze zbraně, připomíná spíš chování lumíka než rozzuřeného loveckého psa. Nehledě na to, že si tím přivodí tragédii, za niž se pak zločincům nesmiřitelně mstí.

Kapitolou samou pro sebe je závěrečná bitka s mexickými gaunery v tunelu pod Rambovým rančem. Smrtící pasti jsou typickou rambovskou proprietou už od prvního dílu, ale tady zůstávají tím jediným, na co se Stalloneho hrdina zmůže. Namísto skutečné akce, jejímž principem je pohyb, zde dostáváme něco jako kombinaci hororových gore výjevů a škodolibé radosti z ubližování „zlým chlápkům“ z komedie Sám doma. Rambo tu jako úchylný sadistický kutil vymýšlí sto plus jeden způsob, jak rafinovaně zmasakrovat své nepřátele. Až se zdá, že sledujeme pokračování filmu Larse Von Triera o psychopatickém zabijákovi The House that Jack Built, tentokrát pod názvem The Tunnel that Sly Built.

Poslední krev je svým způsobem film, za jaký by se Stallone mohl stydět i ve druhé polovině osmdesátých let, kdy natáčel ryze brakový třetí díl Ramba, béčkový akčňák Cobra nebo bizarní sportovní kus o mistrovství v páce Do útoku. Problém není v tom, že by Stallone už fyzicky nestačil, a vlastně ani v tom, že hlásá pomýlenou ideologii. Hlavní problém nového Ramba tkví jednoduše v tom, že je to film po všech stránkách strašlivě odbytý. Somnambulní pohádka o tom, jak hodný strýček Rambo zahnal zlé Mexičany do hlubokých tunelů své temné minulosti.

 Rambo: Poslední krev (USA, 2019, stopáž 100 minut)
Režie: Adrian Grunberg, scénář: Matthew Cirulnick, Sylvester Stallone, kamera: Brendan Galvin, hudba: Brian Tyler, střih: Carsten Kurpanek, Todd E. Miller. Hrají: Sylvester Stallone, Paz Vega, Joaquín Cosio, Yvette Monreal, Óscar Jaenada, Sheila Shah a další.
Česká premiéra 19. září 2019