Poutníka Kroutvora vede v krajině i při psaní spíš intuice než mapa

„Píši stále o stejných věcech, jen souvislosti se časem mění. Téma je dané, láska je trvalá a inspirující. Viděl jsem i jiná, krásná a úžasná místa, ale neprochodil jsem je tak důkladně. Byl jsem tam jen na návštěvě, v Novohradských horách jsem ale skoro doma. Jsem zde poutníkem.“ Těmito slovy otevírá Josef Kroutvor (* 1942) knihu Lesní glosy. Texty z česko-rakouského pomezí. V krátkých kapitolách poté popisuje jak historii Novohradska, tak vlastní zážitky a příhody z putování po této lokalitě. Také však reflektuje vztah člověka k přírodě, otisk, jenž na určitých místech zanechala historie. Je třeba hned dodat, že předloni Kroutvor publikoval svazek Lesní eseje s podtitulem Texty z česko-rakouského pomezí a Šumavy.

Josef Kroutvor se svou knihou Lesní glosy, foto: Archiv Pavla Jungmanna, nakl. Archa

Od Karla Klostermanna k Josefu Bartuškovi

„Záměrem této knížky je přiblížit krásy poněkud zapomenutého koutu – Novohradských hor,“ píše autor v úvodní kapitole. Jenomže o jaké kráse je řeč? Kde vidí esejista, básník a kunsthistorik Kroutvor krásu? Jak ji objevuje? To jsou pro svazek zásadní otázky. Devětasedmdesátiletý poutník vyhledává „místa a pěšiny mimo hlavní trasy. Vede mě spíš intuice než mapa, inspiraci dávám naprostou volnost.“ Ony krásy poněkud zapomenutého kouta tak nejsou v paperbacku jednoznačně zacíleny, Kroutvor nepopisuje to, co se zdá být zjevné a co by s velkou mírou pravděpodobnosti popsali jiní. S notnou dávkou staromilství, někdy až sentimentu, se zaměřuje na zaniklé obce, na relikty dokládající to, co už neexistuje, co nám může přiblížit už jen paměť, rozličné písemné prameny či imaginace.

V knize Kroutvor popisuje i minulost Novohradských hor. Věnuje se aristokratickému rodu Buquoyů, jemuž Novohradsko patřilo od 17. století, nebere si servítky při popisech poválečného vyhnání německých obyvatel. Také však upozorňuje na kulturní historii spjatou s Novohradskými horami i s blízkou Šumavou. Naráží přitom na umělecké prominenty, jejichž jména dlouhá léta tvoří tamní kolorit. Mezi nimi nemůže chybět Adalbert Stifter, rodák z Horní Plané a umělec mnoha zájmů, který psal německy. „Kdybychom si nerozbourali střední Evropu,“ poznamenává Kroutvor, „ani bychom se nad tím, že někdo píše německy, nepozastavili.“

Jako duch. Josef Kroutvor poněkud mlžný – na záložce svého předešlého „novohradského“ svazku Lesní eseje, repro: Archa

V Lesních glosách však čtenáři narazí i na méně známá jména. V kapitole nazvané Toulavé básně a obrazy se Kroutvor věnuje dvěma učitelům z Českých Velenic, Josefu Bartuškovi a Karlu Valtrovi. Ve dvoustránkovém textu nedochází k žádným objevným nebo překvapujícím závěrům, spíše jen připomíná zájmy a osudy popisovaných umělců. Obecně výstavba textů trochu upomene na způsob, jakým Josef Kroutvor po Novohradských horách putuje. Nedrží se nějaké jednoznačné linky, k některým námětům se vrací opakovaně, jiné jen tak načrtne a vytváří tím jakýsi skicář vlastních zkušeností a poznatků spojených s Novohradskem. Texty jsou vedeny spíš intuitivně; některé nabízejí pointy – ty nicméně tak nějak přirozeně vyplynou, text k nim bezhlavě nesměřuje.

Chceš jít po mém boku?

Stejně tak se kniha nepodřizuje určitému schématu, jednoznačnému účelu, není poetizovaným bedekrem. Kroutvor sice připomíná všelijaké zapomenuté či polozapomenuté postavy a místa – a Lesní glosy tak můžou mimo jiné rekonstruovat paměť popisovaných lokalit. Zároveň v poslední části knihy naráží autor na pandemii koronaviru, píše o tom, jak se toulá s rouškou v kapse – tedy o zážitcích veskrze aktuálních. Právě na motivu pandemie se vyjeví určitá nahodilost Kroutvorových zápisků: Spisovatel se k ní vrací několikrát, aniž by na sebe jednotlivé zápisky navazovaly – spíš jako by autor zachycoval, jak o pandemii v tu kterou chvíli přemýšlí, jak jej okolnosti spojené s ní ovlivňují.

V tiráži Lesních glos čteme informaci o tom, že „[n]a přání autora byly texty ponechány v původním znění bez redakce a korektury nakladatelství Archa“. To je pro celý svazek příznačné – více než jako pečlivě komponovaná kniha působí opravdu jako glosář, který jde do světa tak, jak jej autor vrhl na papír, snad přímo na oněch místech, jimž se věnuje. V současné nakladatelské praxi je to postup neobvyklý, ale vzhledem k výsledné publikaci se ukazuje, že není mimoběžný. Josef Kroutvor nenabízí v útlém paperbacku předžvýkaný pohled na Novohradské hory, na přírodu, na minulost – a stejně tak nenabízí soubor textů, na kterém by se nedalo nic kritizovat.

Obálka je dílem Luboše Drtiny, repro: Archa

Jistě, svazek se mohl proškrtat, některé texty by si naopak zasloužily větší rozsah, zároveň je evidentní, že se počítá se čtenářem, který je na autorův styl a jeho témata naladěn, který snad zná některé jeho starší tituly – v opačném případě mohou člověka zanechat mnohé texty poněkud chladným. Některým dobře obeznámeným čtenářům může naopak vadit jistá repetitivnost, jiným zase to, že jsou některé autorovy postoje a názory vcelku černobílé. Pro Josefa Kroutvora jako by však tyto záležitosti byly podružné. V Lesních glosách nám v první řadě nabízí místo po svém boku a předkládá nám svůj pohled na jednu konkrétní lokalitu, s níž se během let sžil víc než kdo jiný. Zaujmout to místo se vyplatí.

Autor je literární kritik.

Josef Kroutvor: Lesní glosy. Texty z česko-rakouského pomezí. Archa, Zlín 2021, 142 stran, doporučená cena 259 korun.