Proč už dneska nemůže vzniknout Monty Pythonův Létající cirkus

Když po prázdninách roku 1969 začala britská BBC uvádět Monty Pythonův Létající cirkus, sotvakdo tušil, že se právě zrodil komediální fenomén, jenž ovlivní nejen britskou kulturní scénu a nejen následujícího desetiletí. Pro BBC v letech 1969–1974 vzniklo a bylo odvysíláno 45 „regulérních“ částí Monty Pythonova Létajícího cirkusu a tři mimořádné: jedna původně určená pro televizní festival v Montreux, dvě v koprodukci se západním Německem. Česká televize tento seriál poprvé vysílala od ledna 1995, záhy vyšly scénáře i knižně v překladu Petra Palouše.

Skupina Monty Python nevznikla nenadále. Prakticky všichni její členové se již dříve – zpravidla od počátku 60. let – věnovali umělecké tvorbě, ať již psaní divadelních scének, či přípravě televizních skečů. Někteří se znali z dřívějška, dokonce již z dob univerzitních studií. Vesměs se jednalo o absolventy prestižních vysokých škol, zpravidla s humanitním zaměřením.

Jeden z plakátů k Monty Pythonově Smyslu života, foto: archiv ČT

Na univerzitě v Cambridgi se seznámili John Cleese (*1939) a Graham Chapman (1941–1989), kteří spolu vytvořili scenáristický tandem, když začali pracovat pro televizi. (Dnes si málokdo vybaví, že třeba Johna Cleese mohl český televizní divák spatřit již v červnu 1967 v satirickém „skečovém“ pořadu S Frostem o Anglii.) Též v Cambridgi studoval Eric Idle (*1943), který nejprve pokoušel štěstí s tvorbou dětských knížek.

Pro změnu na Oxfordu se setkali Michael Palin (*1943) a Terry Jones (*1942). Jediným, kdo nepocházel z Anglie, byl Terry Gilliam (*1940), původem Američan. Ve vlasti i v Anglii pracoval jako ilustrátor a v takové funkci se posléze uchytil u Monty Pythona, kde připravoval animované koláže zasouvané do jednotlivých epizod seriálu. Postupně se však začal podílet jak na vymýšlení skečů, tak na jejich hereckém obsazení a posléze (stejně jako Terry Jones) inklinoval rovněž k režii.

Humor této party se vyznačoval vtipnou prostořekostí – ať šlo o animované koláže, tvořící jakési metaforické komentáře, stylizované herectví, převlekové etudy, kdy ženské role neodolatelně hráli chlapi, nebo verbální hříčky nastolující stále výstřednější zápletky. Třebaže Monty Python využíval též „hostující“ herce a zejména herečky, jeho členové pravidelně zvládali několik – často vzájemně velmi rozdílných – figur, a to včetně postav ženských. Pro vše byl určující nonsens. Ostatně sousloví Monty Python nic neoznačuje. Vše ovládla potřeba zesměšňovat (nejen) pro Brity posvátná témata a instituce, vyznávané tradice a mýty. Proto se znovu vracejí motivy úřadování, vojančení, vzdělávání, církve, královského majestátu; stálým objektem výpadů se stávají dějiny a jejich parodický výklad. Některé skeče se staly legendárními, třeba diskuse o mrtvém papouškovi, ministerstvo švihlé chůze nebo vpád španělské inkvizice.

Dá se tomu říkat láska? Monty Pythonův Smysl života, foto: archiv ČT

Skupina Monty Python formálně sice zanikla smrtí Grahama Chapmana v roce 1989, avšak vnitřně se rozkládala dávno předtím, když její členové začali najíždět na samostatné tvůrčí dráhy. Například John Cleese se prosadil jako herec, Gilliam a Jones se rozhodli pro režisérkou dráhu a vsadili na své vlastní projekty, které sice byly ovlivněny montypythonovskou poetikou, ale vznikaly samostatně. Celovečerní filmy určené pro kina začala skupina natáčet ještě v době, kdy se plně věnovala televizní tvorbě. Prvním takovým je snímek A teď úplně o něčem jiném (1971), režírovaný Ianem MacNaughtonem. V roce 1974 vznikla historická travestie Monty Python a svatý grál, první pokus o celistvě vystavěný příběh v celovečerním rozsahu. Tématem je oblíbená látka britských dějin, legendy spjaté s králem Artušem. Na scénáři se podílela celá skupina, režie se poprvé ujali Terry Jones a Terry Gilliam. Vykreslení zpola pohádkového středověku je záměrně narušováno anachronismy, i když jinak odpovídá vizuálním stereotypům o této době, tedy blátivým exteriérům a bědnému žití na slámě.

Roku 1979 následovala další historická parodie Život Briana, režírovaná Terrym Jonesem. Skupina Monty Python navlékla své žerty do biblického hávu a vytvořila až krutou satiru. V groteskních rysech postihuje vznik náboženských hnutí. Zasazena do doby Kristova života rozvíjí bizarní osudy jakéhosi „paralelního“ spasitele, jehož osudy se s Ježíšovými prolnou jen náhodně a na nepatrný čas – přesto proti filmu protestovaly snad všechny monoteistické církve.

Monty Pythonův smysl života (1983) – v režii Terryho Jonese – je závěrečným počinem skupiny a další svrchovanou provokací, která se dotýká snad každé oblasti lidského počínání. Hned v úvodní „revoluční“ povídce o vzpouře starců v jedné pojišťovně se prolíná několik významových odkazů. Jednak se neustále akcentuje svržení násilnického utlačovatelského řádu a vývoz revolučních vymožeností, jednak důstojně vyhlížející bankovní budova nabývá rozměru mořského korábu (včetně problesků, kdy utiskovaní starci se představí jako bičovaní veslaři snad z dob Ben Hura). Avšak počáteční hra asociací poznenáhlu mizí, když se ukáže, že celý dům se skutečně pohybuje jako loď, sunoucí se až na samý okraj plochého světa.

Teprve po této předehře se začíná rozvíjet samotný film. Jakýmsi rámujícím prvkem je akvárium se šesti treskami s lidskými hlavičkami (jednotlivých členů Monty Pythonu): ze svého akvária pozorují okolní svět, jímž je přepychová restaurace. Vidí, že jejich pečeného kolegu právě konzumuje kterýsi host. Disputace tresek o bohu a smyslu života vstupuje do písňového tvaru, postaveného na animovaných kolážích.

Smysl života se skládá (bez úvodní sekvence) ze sedmi povídek, ovšem některé z nich jsou rozděleny do téměř samostatných částí. Často se tak zobrazují různé podoby téhož jevu, avšak shodně nazírané s krajní dávkou ironie, nonsensu a s nepřípadností. Po groteskně cynickém porodu v luxusní porodnici, kde matka se mění v pouhý objekt vystavování a kde více pozornosti sklízí drahý přístroj vydávající zvuk „ping“, se ocitáme v chudinské dělnické čtvrti (titulek hlásá, že jde o třetí svět – Yorkshire). Z práce propuštěný dělník přichází domů, aby davu dětí kolem sebe – je jich několik desítek – oznámil, že je nedokáže uživit, a proto je musí prodat na lékařské výzkumy. Když potomci žehrají, proč si „nedával pozor“, či dokonce navrhují, aby si „nechal uříznout kulky“, rozvine se jedinečná muzikálová kreace pojednávající o svatosti spermií: žádná nesmí přijít nazmar, protože Pánbůh je má spočítané. Roztančených zpěvů, refrénovitě vzývajících posvátnou spermii a napodobujících ráz církevních chorálů, se účastní nejen dětské sbory (kontrast je pak o to silnější), ale také jeptišky či kněží. Jedná se o jednu z nejpůsobivějších scén snímku.

A tak bychom mohli v popisu „šíleností“ pokračovat: Například vzpomenout názornou výuku sexu, o niž žáci nejeví žádný zájem, dokonce se ani nepřipravují na probíranou látku. Nebo zmínit morbidní skeč o dobrovolném dárci orgánů, jemuž jsou játra vyříznuta zaživa a dárcova žena je ve scéně „vesmírného baletu“ přesvědčována, že v rámci vesmíru jsme pouhou nicotnou částečkou. Závěrečná epizoda Smrt vrcholí příchodem Smrtky, která si vyhlédne účastníky honosné hostiny. Ač přítomní zpochybňují nezvaného hosta, který s ponurou monotónností opakuje větu „Jáť jsem chmurný žnec“, Smrtka si je všechny s sebou odvede. Dosavadní pozemskou existenci jídlem otrávených jedinců připomene výjev, v němž coby průsvitná stvoření vyjdou před dům, nasednou do svých aut a spolu se svými dušemi, jak naznačují rovněž průsvitná vozidla, odcestují tunelem světla do záhrobí.

Vliv montypythonovské poetiky lze pozorovat i u děl, která natáčeli Terry Gilliam a Terry Jones už mimo mateřskou skupinu, někdy s využitím některých svých ex-kolegů, někdy zcela bez nich. Výrazněji se prosadil Gilliam, jenž svůj první samostatný projekt, na pohádkových i hororových schématech postaveného Žvahlava, realizoval již v roce 1977. Bizarní, místy drastické příběhy se silnou příměsí černého humoru nalezneme v dalších Gilliamových titulech, převážně již amerických – Brazil (1985), Král rybář (1991), Dvanáct opic (1995), Strach a hnus v Las Vegas (1998), Kletba bratří Grimmů (2005), naposledy Muž, který zabil Dona Quijota (2018).

Terry Jones zůstal v Anglii a natáčel filmy provázené mnohem menší publicitou. Na rozdíl od Gilliama se nenechal zlákat k velkoprodukcím a zůstává věrný podmanivě magickým výpravám do více či méně pohádkových časů – ať je to Erik Viking (1989), Žabákova dobrodružství (1996) nebo Naprosto cokoliv (2015), kdy se mu podařilo, byť pouze v epizodách či jen prostřednictvím nadabovaných hlasů, dát dohromady aspoň některé bývalé kolegy.

Nic (ne)lidského nám není cizí. Monty Pythonův Smysl života, foto: archiv ČT

Rovněž Tracey Ullmanová se – ve spolupráci s Michaelem Palinem – pokusila oživit montypythonovského ducha. Konkrétně ve středometrážní komedii Vyberte si svou třídu (1994). Avšak kousavá politická satira na britské společenské kastovnictví – uvedená i Českou televizí – se příliš zabývá svou ideou a postrádá fantazijní rozlet, který tak fascinuje u Monty Pythona.

Dnes by montypythonovské skeče ve veřejnoprávním médiu sotva vznikly, protože by okamžitě byly nařčeny z nekorektnosti (což se ostatně dělo i tenkrát). V Anglii bylo reprízování slavného seriálu zastaveno – prý je málo multikulturní, chybí v něm ženy i minoritní skupiny. Koho prý by dnes zajímal obtížně stravitelný, často urážlivý a rasistický humor šesti pitvořících se bělochů. Takže při sledování Smyslu života přeji sytou zábavu!