Prší a prorok nepřichází: Satanské tango ukazuje, proč Krasznahorkai dostal Nobelovu cenu

Když vloni v říjnu ohlásila Švédská akademie, že Nobelovu cenu za literaturu za rok 2025 získává László Krasznahorkai, jedni začali rychle googlit, aby si o maďarském tvůrci něco zjistili, zatímco jiní, ti, kteří jeho díla již znali, často konstatovali: No konečně! Dnes dvaasedmdesátiletý Krasznahorkai patřil ke kandidátům na zisk nejprestižnějšího literárního ocenění dlouhé roky. A i když se možná neřadil mezi kandidáty nejžhavější, není ani z těch, jejichž ocenění by se dalo označit za tendenční. Jestli lze totiž o tomto spisovateli něco prohlásit s jistotou, tak to, že jde o umělce naprosto svébytného a jedinečného, jakkoli do jeho enigmatických románů není jednoduché proniknout. To potvrzuje i Satanské tango, autorův první a patrně nejslavnější text. Brněnský Host pro nynější reedici využil překlad Simony Kolmanové z prvního vydání před třemi lety, změnila se jen grafika včetně obálky.

Krasznahorkai publikoval svůj debut v roce 1985. O devět let později jej adaptoval režisér Béla Tarr, a to do dnes kultovního, více než sedm hodin dlouhého stejnojmenného filmu, k němuž Krasznahorkai pomáhal psát scénář (třebaže se na myšlenku zfilmování románu zprvu příliš netvářil). Jakkoli běží o snímek, na který leckteří cinefilové nedají dopustit, už jen stopáž naznačuje, že se nejedná o film pro každého.

Obdobné je to s románovou předlohou. Krasznahorkai stvořil těžko uchopitelný text, jehož tematické pilíře se sice dají vymezit relativně snadno, ale vše kolem nich jako by se rozpadalo. Čtenářskou náročnost implikuje už fakt, že text není dělen do odstavců, odvíjí se v nekončícím bloku, dělen je pouze do kapitol a do dvou částí, přičemž kapitoly jsou v první části číslovány od první do šesté a ve druhé části naopak od šesté k první, což má symbolizovat kroky v tangu, při němž se jde nejprve dopředu, a pak dozadu.

László Krasznahorkai 10. prosince 2025 ve Stockholmu na slavnostním předávání Nobelovy ceny, foto: TT News Agency GENCY / AFP / Profimedia – Pontus Lundahl

V maďarské pustě, kde neustále prší, se v rytmu těchto tanečních kroků trmácí několik postav čekajících na svého proroka. Má jím být navrátivší se Irimiás, jenž má obyvatele vytáhnout z bídy a chaosu, do něhož zabředli. Už kompozice knihy – tedy fakt, že se vyprávění vrací na stejné místo, z nějž vzešlo – však naznačuje, nakolik jsou takové představy iluzorní a zbloudilé. Irimiás spásu nepřináší. Román je často vnímán jako krajní zpráva o zkáze reflektující lidskou touhu či potřebu někam upínat své naděje na zlepšení. Jenomže zároveň ukazuje, jak jsou tyto touhy falešné a iluzorní.

Prostředí, v němž se postavy Satanského tanga pohybují, působí takřka jako ze středověku. A v tomto prostředí se odehrává všechno představitelné lidské bezútěšné pinožení, nadměrné pití, intriky. Mluvit o postavách, jejich charakterech a vývoji, případně o ději, je v případě Satanského tanga samozřejmě možné, ale je to podobné jako skládat slova z písmenkové polévky. Ta písmena tam někde jsou, ale člověk se musí skutečně hodně snažit, aby v nich našel řád – a nejspíš si přitom bude klást otázku, zda je to vůbec jeho úkolem.

Záběr z filmu Bély Tarra Satanské tango (1994) natočeného podle stejnojmenného románu László Krasznahorkaie; scénář filmu napsali společně režisér a autor předlohy, foto: Vega Film

Román se tedy celkově dost vzpírá. Týká se to nejen nekonečných odstavců, v nichž narážíme na autorovy typicky dlouhé věty – byť v pozdějších románech je Krasznahorkai, co se délky souvětí týče, ke svým čtenářům (a hlavně překladatelům) ještě nemilosrdnější –, často jsme taky na začátku kapitoly hozeni in medias res bez jasnějšího vodítka. Sledujeme postavy, jejichž sepětí s dosavadním děním je pouze mlhavé a dozvíme se jej až po několika stránkách. Na druhou stranu člověka u stránek drží mámivý rytmus vět a absurdní humor, který je sice střídmý, ale místy natolik bezútěšný, až je osvobodivý.

Rozklad, apokalypsa jako by zasahovaly i dějovou koherenci. A přece se nejedná o autorskou svévoli. Není to román, v němž by autor ukazoval, co vše si může s vyprávěním dovolit, kam je může ohnout a jak může vychýlit dějovou logiku. Satanské tango stojí na pevných logických základech – jen ty logické základy představuje ztráta jistot. Když budeme tento román číst s tímto vědomím, dostane se nám působivého zážitku. Je však třeba připravit se na to, že je to dílo nekompromisní nejen v tom, co zachycuje, ale i jak to dělá.

Obálka druhého českého vydání Satanského tanga, repro: Host