Sedmý Monty Python i Beatles z paralelní dimenze. Neil Innes byl mistrem hudební parodie

V červenci 1967 vydali The Beatles album Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. Památně na něm zachytili volnomyšlenkářského ducha doby napájeného drogami, ideály hippies i dosud nevídanými možnostmi studiové techniky. Je na něm ovšem přítomná i láska k britské výstřednosti a humoru – bavičům z tančíren, komediálním písním ze sedmipalcových vinylů (tzv. novelty songs) či břitkým parodiím. Bylo to něco specificky ostrovního, něco, co hudbě The Beatles dodávalo špetku podvratnosti.

O tři měsíce později se v obchodech objevilo jiné album, které tento humoristický potenciál psychedelické rockové revoluce perfektně shrnuje do pětatřiceti minut – dlouhohrající debut londýnské skupiny Bonzo Dog Doo-Dah Band nazvaný Gorilla. Dadaistický humor si tady podává ruce s bizarními psychedelickými výlety, v jednu chvíli vypravěč oznamuje, že vibrafonistou kapely je Adolf Hitler, v další hudebníci kvičí jako prasátka. Žádný div, že The Beatles si vzápětí partičku studentů uměleckých škol pozvali do svého filmu Magical Mystery Tour, kde si Bonzo Dog Doo-Dah Band zahráli jednu píseň. Do fantasmagorické podívané, která 26. prosince 1967 šokovala a pobouřila diváky prvního programu britské veřejnoprávní televize, se dokonale hodili.

Talentovaný multiinstrumentalista Neil Innes se ke skupině Bonzo Dog Doo-Dah Band přidal v roce 1963 a výrazně jí pomohl posunout se od jazzu k excentrickému rockovému zvuku; podvratný tón jejich písní přitom zůstal. Innes například vystupoval s gumovou kachničkou nasazenou na hlavě, další členové jezdili po pódiu na tříkolkách a za jejich nejlepší počin je považováno album Keynsham – koncepční deska o (fiktivním) britském městečku, které je uzavřenou psychiatrickou klinikou. „Chodívali jsme na pouliční trhy se starými deskami a hledali jsme staré singly s bláznivými názvy. Pak jsme se je naučili a hráli je po hospodách,“ popisoval Innes v jednom rozhovoru začátky kapely.

Bonzo Dog Doo-Dah Band se z hospod a pochybných kabaretů přesunuli do sálů v univerzitních kampusech a začali psát vlastní materiál. V hitparádách nicméně bodovali výjimečně. V roce 1968 se hitem stala Innesova píseň I’m the Urban Spaceman, kterou mimochodem produkoval jejich velký fanoušek Paul McCartney (pod pseudonymem Apollo C. Vermouth). Jejich skladbu Hunting Tigers Out in „Indiah“ v roce 1974 přezpíval v češtině Viktor Sodoma (s textem Františka Ringo Čecha) pod názvem Tygr z Indie. V té době už kapela neexistovala, nicméně v následujících letech se několikrát znovu dala dohromady a koncertovala vlastně s přestávkami dodnes. O oblíbenosti téhle party mezi muzikanty svědčí třeba fakt, že se v jejich řadách pohostinně objevili kupříkladu Eric Clapton nebo Keith Moon z The Who. Svými písněmi inspirovali název amerického časopisu Trouser Press a překvapivě i jméno indierockové kapely z nulté dekády Death Cab for Cutie – tak se jmenovala píseň, kterou Bonzo Dog Doo-Dah Band hráli v Magical Mystery Tour.

Na konci šedesátých let Bonzo Dog Doo-Dah Band účinkovali v televizní komediální show Do Not Adjust Your Set, v níž se poprvé potkali komici Eric Idle, Terry Jones a Michael Palin. Ti v roce 1969 vytvořili vlastní komediální skupinu Monty Python. Neil Innes s nimi úzce spolupracoval, občas přispěl písní na desku, zahrál si v několika skečích z Létajícího cirkusu i ve filmech. Největší roli hraje Innes v záznamu vystoupení Pythonů z amerického turné z roku 1982, vysílané pod názvem Monty Python Live at the Hollywood Bowl. Zazpíval zde třeba svoji ódu na šílenství How Sweet to Be an Idiot, která vyšla jako jeho první sólový singl v roce 1973. Když o Innesovi vznikl v roce 2008 dokumentární film, tvůrci ho pojmenovali Sedmý Python, což také ve filmu všichni žijící členové skupiny dosvědčili.

Byl to právě člen Pythonů Eric Idle, kdo pomohl Innesovi k asi největšímu kariérnímu zářezu – v roce 1975 se Idle a Innes potkali v televizním projektu Rutland Weekend Television, kde se zrodila skupina The Rutles nápadně připomínající jednu slavnou liverpoolskou kapelu šedesátých let. Ano, je to tak: projekt Innese a Idleho parodoval The Beatles. Své kapele vytvořili fiktivní – a očekávatelně poněkud šílenou – historii, v níž se kvarteto Nasty, Stig, Dirk a Barry proslaví písněmi jako Ouch! (parodie na Help!) nebo Doubleback Alley (po vzoru Penny Lane).

Píseň How Sweet To Be An Idiot, zdroj: Amazon

Film All You Need is Cash z roku 1978 je famózní parodií na beatlemánii předchozí dekády – slavnému kvartetu nic nedaruje, ale zároveň je jasné, že Idle a Innes kapelu milovali. Ve fiktivním dokumentu se mihnou členové Rolling Stones, Paul Simon i George Harrison, který skeče s The Rutles miloval a tvůrce všemožně podporoval. Na druhou stranu Paul McCartney měl údajně k filmu dost rezervovaný postoj. Snímek je dnes povinností pro každého fanouška Beatles, ovšem i Monty Pythonů.

Některé písně The Rutles se originálu podobaly tak věrně, že Innese zažalovali tehdejší majitelé autorských práv na katalog The Beatles a připadla jim část výdělku z desek. Innes naopak v devadesátých letech úspěšně zažaloval Oasis za to, že si pro svůj hit Whatever vypůjčili část melodie z jeho písně How Sweet to Be an Idiot. Kuriózním řízením osudu tak kapela, která se chtěla stát novými The Beatles, podle soudu zkopírovala píseň muže, který stvořil nejlepší parodie The Beatles. Dodejme, že The Rutles s Innesem v čele se také pravidelně vraceli na koncertní pódia.

Neil Innes kdysi – s kytarou a za klavírem, zdroj: neilinnes.media

Dnešní doba hudebnímu humoru příliš nepřeje a některé vtípky ze starých Innesových desek jsou dnes už poněkud vousaté. I tak je však jeho osoba připomínkou slavné éry britského rocku, který se nebral příliš vážně a dokázal propojit podvratnost mladé generace s tradicí britského humoru. The Rutles i jeho příspěvky do univerza Monty Pythonů rozhodně přerostly svoji dobu a jsou součástí širšího humoristického kánonu.