Smutek a neurčitost. Končí kulturní dekáda, která se vzpírá definicím

Pryč jsou časy, kdy desetiletí měla – nebo to tak z odstupu vypadalo – jednotný estetický ráz. Končící desetiletí lépe charakterizuje obrovská diverzita. Jenže ve zmíněných žebříčcích se příliš neodráží. Nahrávek vyšlo možná víc než ve všech předchozích dekádách dohromady, neboť nové technologie umožňují snadné natáčení i distribuci. Shrnující žebříčky různých médií si však jsou paradoxně velmi podobné. Vítězí v nich shodně odnože současné černé hudby – hip hop a R&B a umělci jako jsou Kendrick Lamar, Kanye West, Frank Ocean nebo Beyoncé, kteří oba světy přirozeně překračují a bodují i v popových žebříčcích.

Pro Pitchfork je deskou dekády Blonde od Franka Oceana, portály Stereogum a Paste volí album To Pimp a Butterfly Kendricka Lamara, zatímco Uproxx vybral titul Good Kid, M.A.A.D City od téhož rappera. Do první desítky výročních seznamů se obvykle protlačí i jedna kytarová (kapely Arcade Fire, Vampire Weekend) či elektronická deska (Grimes, Robyn), ale zdá se, že obecný konsensus je pevně ukotven a na nejvyšších příčkách nezbývá moc prostoru pro variace.

Je to nejspíše důsledek toho, že díky masovému rozšíření internetových periodik o hudbě probíhá formování kánonu nejlepších desek doslova v reálném čase. Když některý z velkých webů či tastemakerů zavelí a označí tu či onu desku za důležitou, vzápětí se jí začnou klanět i ostatní. Už jsme se v digitální éře na mnoha jiných případech naučili, že větší množství názorů na internetu automaticky nezaručuje větší pluralitu – v bitvách idejí vítězí ty nejhlasitější a většina jde s těmi nejsilnějšími.

Zatímco v minulých dekádách teprve podobné výroční seznamy formovaly názor, v éře internetu už jako kdyby bylo předem jasno. Drtivá většina seznamů nejlepších desek dekády tak nabízí předvídatelné opáčko, které stěží někoho nasměruje vstříc nahrávkám, jež mu v záplavě desek možná unikly.

Mnohem zajímavější než dokola číst stejná jména, je zjišťovat, která alba se do seznamů nevešla, ačkoliv v průběhu desetiletí je kritici zahrnuli značnou přízní. Zvláštní je příklad desky Benji od projektu Sun Kil Moon, za nímž stojí písničkář Mark Kozelek. Hudebník známý z devadesátkové skupiny Red House Painters si v polovině končící dekády užíval s albem Benji kritických ovací; ostatně vliv jeho ponuré poetické meditace o životě a smrti je cítit na řadě kapel ze současné smutné písničkářské vlny. Jenže teď Benji ve výčtech chybí, snad kvůli tomu, že svým „konzervativním“ zvukem nezapadá do dnešní elektrické doby. Anebo Kozelek naštval kritiky kontroverzními výstupy při koncertech, kdy srší nenávistí na všechny strany?

Se zvláštním despektem se nyní hledí i na poslední desku Daft Punk nazvanou Random Access Memories. Možná jí v očích kritiků uškodil fakt, že získala Grammy a stala se synonymem hudby pro audiofily, kteří si hýčkají svá drahá highendová přehrávací zařízení. Podobně pozapomenuté rovněž jsou, zdá se, nahrávky hiphopového dua Run The Jewels, které weby hromadně zařazovaly do svých výročních žebříčků, avšak v dekádových výčtech vesměs chybí. Run The Jewels tvoří rappeři El-P a Killer Mike; oba už překročili čtyřicítku a jsou tedy jistou anomálií na hiphopové scéně a jejím kultem mládí. Vypadá to, že právo být ve výběru nejlepších desek aktuální dekády nemají hudebníci, kteří už zazářili v desetiletích předešlých.

A jaká to tedy byla dekáda? Ve shrnujícím článku pro portál Uproxx si Steve Hyden všímá, že zatímco v minulosti hýbaly žebříčky generační hymny, které měly potenciál naštvat rodiče, v současnosti pop nabízí maximálně „balady na hraně easy-listeningu“. V článku psaném z americké perspektivy a nazvaném Proč byla popová hudba v této dekádě tak mírná a neškodná? autor dochází ke smířlivému závěru: „Máme opiátovou krizi, narůstající dluhy a Trumpa. Křičí na nás zbytek světa, takže kdo by chtěl, aby to ještě dělala hudba.“

Ryan Leas v úvodním textu na portálu Stereogum popisuje jinou důležitou věc: „Je to zvláštní nedefinovatelná dekáda, která nám připadne jako pasáž mezi dvěma érami, kdy se urodilo ze semínek zasazených v nultých letech, ale zároveň vůbec netušíme, kam to, sakra, směřujeme. (…) Máme v kapse celé dějiny, ale všechno od tohoto momentu do budoucna nám přijde naprosto nejisté.“ Pisatel připomíná, že tato nejistota se promítla do úzkostných nálad hudby, ale také třeba do formátu hudebního alba, který je dnes obtížné definovat. Tedy kromě obligátního sousloví „kolekce písní“.

Pusťte si skladbu Nights z alba Blond. Na snímku obaly dvou dosavadních alb Franka Oceana, repro: Amazon.com

Skvěle všechny tyto charakteristiky – od mírnosti, přes melancholii až po nejednoznačnost všech možných druhů – vystihuje diskografie Franka Oceana. Afroamerický zpěvák vydal zatím pouze dvě oficiální desky – Channel Orange a Blonde. Obě se v žebříčcích vyskytují velmi vysoko. Ocean zjevně nemá potřebu vydávat klasická alba a když ano, tak z toho vzejde něco jako ambientní experiment Endless, který vypustil na internet jako film. Poslední tři roky už Frank Ocean vydává jen singly; nečekaně se zjeví a zase zmizí. (Na přelomu letošního října a listopadu se takto objevily dvě nové písně, aniž by bylo jasné, zda jde o předzvěst něčeho většího.) Frank Ocean balancuje přitom na hraně hip hopu, R&B, indie rocku či éterického soulu a zůstává neuchopitelný. Asi jako dekáda, která ho zrodila.