Ložiska optimismu v temnotě. Které desky letos dávkovaly pozitivní náladu?
Možná je dnes lepší neotvírat noviny. Valí se z nich jedna špatná zpráva za druhou: globální oteplování, populisté na postupu, nedůvěra ve státní orgány, normalizace násilí. Populární hudba ty nálady odráží. Temné stavy nakazily i dříve euforický hip hop či klubovou taneční hudbu. Vědecké výzkumy tvrdí, že i hitparády jsou teď smutnější než kdykoliv jindy.
Výroční žebříčky nejlepších desek roku 2018, které se začaly objevovat na začátku prosince, v úvodu nahozenou tendenci potvrzují. Mezi nejchválenějšími alby se nacházejí ponuré apokalyptické tóny americké dvojice Low z titulu Double Negative, portrét úzkostí postbrexitovské Británie, jak je na desce Pastoral prezentuje hudebnice Gazelle Twin, anebo smutné písně japonsko-americké zpěvačky Mitski o nemožnosti lidské blízkosti na nahrávce Be the Cowboy. Ne snad že by zmínění hudebníci rovnou propadali klinickým depresím, ale jejich analýza doby je důsledná, nese v sobě více vrstev, a možná o to více jsou jejich zjištění znepokojující. Existuje cesta z oné všeobecné tísně a tíže? Ano, existuje! Rekapitulace roku 2018 nabízí i nahrávky usilující nacházet v soudobém marasmu naději. V žebříčcích kritiků se vysoko umísťují tři úplně odlišné desky, které můžeme považovat za ložiska optimismu a pozitivity.
Videoklip k písni Give Yourself A Try, The 1975, zdroj: YouTube Nejnovější z tria takových alb vyšlo na konci listopadu. Jde o studiovou novinku britského pop-rockového kvarteta The 1975 nazvanou A Brief Inquiry Into Online Relationships. Udivuje hudebními ambicemi: každá z patnácti písní se vydává trochu jiným žánrovým směrem – euforický afrobeat střídá synthpop s vokoderem, elektronické beaty klubové hudby se mísí s lounge jazzem či s akustickými baladami. Někdy je toho asi víc, než by bylo zdrávo, ale vize manchesterské kapely je evidentní: natočit soudobou verzi velkých rockových desek minulosti – od The Wall Pink Floyd až po OK Computer kapely Radiohead. Tedy nahrávek, jež míchaly silný písňový materiál s experimenty navazujícími na dobové trendy.
The 1975 jsou jednou z mála rockových kapel, jimž se dnes daří v komerčních žebříčcích. Pravda, s novou deskou se jejich žánrová nálepka komplikuje. Singl TooTimeTooTimeTooTime je rozverný žvýkačkový popěvek míchající euforický pocit čerstvé zamilovanosti se špetkou úzkosti; Sincerity Is Scary se vyrovnává s kulturou ironie, která podle kapely deformuje lidské vztahy; skladba It’s Not Living (If It’s Not with You) byla původně o boji frontmana Matthewa Healyho s heroinem, ale vyklubal se z ní optimistický lovesong. Po dvou dekádách, kdy nezávislý rock dávkoval smuténky, je zvláštní poslouchat kapelu velikosti The 1975 (jejich novinka zrovna vévodí albovým žebříčkům v USA i v Británii), která nás přesvědčuje o tom, že „by bylo skvělý, kdybychom to spolu dali“ (Love It If We Made It).
Videoklip k písni Samaritans, Idles, zdroj: YouTube Z trochu jiných pozic přistupuje k pozitivnímu poselství bristolský punkový kolektiv Idles. Jejich dvě studiové desky předkládají nekompromisní kritiku neoliberalismu. Jsou plné osobních příběhů o životě v nesmlouvavém světě, kde je člověk člověku vlkem. Proti dobovému individualismu nabízejí Idles kolektivní sounáležitost. Nepředstírají, že situace není vážná, ale proč kvůli tomu propadat fatalismu a malomyslnosti? Svoji letošní desku nazvali Joy as Act of Resistence – Radost jako akt odporu. Všem, kteří se dusí v beznaději, vzkazují, že právě to by si ti nahoře přáli ze všeho nejvíc. „Nejlepší způsob, jak vyděsit pravičáka, je vzdělávat se a zbohatnout,“ zpívali Idles na své loňské desce Brutalism. Když nedávno vystupovali v Praze, zpíval s nimi jejich hymny pozitivního odporu celý klub Futurum.
Nashvillská písničkářka Kacey Musgraves nemůže být od bristolských punkerů hudebně vzdálenější, náhled na svět má nicméně podobný. Její album Golden Hour boduje jak ve výročních žebříčcích mainstreamových médií, tak v médiích specializovaných na country. Na nahrávce se odráží povznášející pocit čerstvé zamilovanosti. Musgraves dříve psala smutné písně o lidech žijících na okraji společnosti; vycházela z vlastní zkušenosti. Ovšem Golden Hour působí jinak: album je ponořeno do zvláštního psychedelického oparu – jako kdyby na lásce bylo něco nedepresivně surreálného. Název si zpěvačka vypůjčila ze žargonu fotografů, kteří za „zlatou hodinu“ označují krátkou část dne, která nabízí ideální světlo pro pořízení snímků. V této aluzi se skrývá jistý stín: Kacey Musgraves asi dobře ví, že euforie lásky skončí, stejně jako fotografům jednou zajde slunce, ale právě proto je potřeba si moment štěstí co nejvíc prožít.
Kacey Musgraves zpívá píseň Golden Hour ve Fox Theatre v Atlantě, zdroj: Youtube Žebříčkový pop, jak jsme tu již nedávno psali, je v současnosti zaměnitelný za tuctovou taneční hudbu. Tato produkce se natolik zuřivě snaží nakazit publikum svým eskapismem, až to děsí. Inklinace ke smutku a k depresím na alternativní scéně je tedy určitým aktem vzdoru proti mcdonaldizaci hudby – kromě toho se temnota automaticky spojuje s vyšším uměním, s hlubším vhledem. Ovšem nezávislá či alternativní hudba zapomíná, že není jen smutek. Je dobře, že existují výteční muzikanti, kteří to vědí. I díky nim se ještě můžeme nadechnout.
