Co po nás zbude? Jak se tvoří zpěvník pro budoucnost
Americký webový magazín Slate v polovině října zveřejnil výsledky ankety o „nový americký zpěvník“ – kolekci písní z posledních pětadvaceti let, které mají podle oslovených kritiků největší šance stát se novými klasikami a nebýt zapomenuty.
Při slově „zpěvník“ si možná většina z nás vzpomene na hodiny hudební výchovy, případně tvrdé a studené lavice v kostele. Ošoupané publikace s texty písní a s notovým záznamem, případně akordy, patří rovněž k trampské kultuře, k době dávno před internetem i masmédii, v níž často jediná možnost, jak slyšet nějakou píseň, bylo zazpívat si ji. Ovšem termín zpěvník – v angličtině songbook – existuje i coby výraz pro imaginární kolekci populárních písní, které přešly z kompaktů, rádií nebo třeba streamovacích služeb do podvědomí lidí a fungují jako pojítka společnosti. Když je někdo začne zpívat ve tři ráno na večírku poté, co vypadne proud, dost pravděpodobně se k němu ostatní přidají. Zmíněný slovník magazínu Slate sice zahrnuje poslední čtvrtstoletí, nicméně dominují v něm hity let nedávných – od Empire State of Mind přes Uptown Funk až k Seven Nation Army. (Jména interpretů nejsou důležitá, jednak je všichni znají, a pak: důležitým interpretem šlágru je ten, kdo ho právě zpívá – třeba zrovna vy.)
Největší šance stát se budoucím standardem má podle pléna kritiků skladba Hey Ya! od Outkast. Veselá píseň o milostném vztahu, který už nedokáže držet pohromadě, se nejspíš nestane kvůli svému textu svatební klasikou, ale možná právě tento mix melancholie a optimismu bude jednou zachycovat náladu naší doby. A dost možná i proto, že dotyčná píseň vůbec nezní, jako kdyby vznikla v roce 2003. K dobru tvůrců je nutno dodat, že nezní ani jako z kterékoliv jiné doby.
Videoklip k písni Hey Ya!, OutKast, video: Youtube Možná diskutabilní je zařazení písně Fuck and Run z repertoáru Liz Phair, která v roce 1993 poměrně nevybíravým způsobem zpívala o pochybných návycích mladých mužů ve svém městě, kteří nemají ve zvyku navazovat dlouhodobé známosti. „Co se sakra stalo s přítelem, kterej se miluje, protože mu jde o vztah?“ Explozivita a chytlavost refrénu je bez debat, ale těžko říct, jak si feministickou hymnu oblíbí muži budoucnosti. Nebo že by se z nich snad také stali feministi?
Kromě připomínky hitů (poměrně předvídatelných) magazín Slate vzal svůj zpěvník také jako příležitost k úvaze, díky čemu píseň pronikne do veřejného prostoru a stane se součástí výměny informací. Dobře, musí být chytlavá, populární, univerzálně srozumitelná, nadčasová – ne vždy to však má zřejmou logiku. Autor úvodního textu ve Slate připomíná, že někdy má historie tendenci nás překvapovat. Kdo by třeba čekal, že mezi nejpopulárnější písně bude patřit Don’t Stop Believin’ od rockové skupiny Journey, která byla v době svého vydání (1981) relativním propadákem a ze zapomnění ji zachránil až populární seriál Glee na konci minulé dekády.
V České republice by byly podobné otázky po „novém kánonu“ asi o něco složitější. Rozhlasové stanice zde většinou žijí ve stavu uměle udržovaného bezčasí – domácí novinky do playlistů pronikají těžko, jako kdyby se dramaturgům nechtěla narušovat idylka „starého a dobrého“ světa minulosti, v němž bylo všechno jednodušší; ať už to byl útěšný normalizační pop, anebo optimistický pop-rock devadesátých let. Ptát se po novém kánonu je trochu absurdní. Když už některá píseň tuto dominanci minulosti naruší, zní, jako by vznikla ve zmíněných letech.
Videoklip k písni PoÚtStČtPáSoNe, Jananas, video: Youtube Ve stejné době, kdy v zámoří dumali o novém zpěvníku, vyšel u nás singl, který se na budoucnost ptá už ve svém názvu. Píseň Za 100 let připomíná stoleté narozeniny republiky, které tady gratuluje současná garnitura mainstreamového popu – Marek Ztracený, Tomáš Klus, Ewa Farna, Xindl X nebo členové skupiny Jananas. Tisková zpráva, která píseň uváděla, je maskovaný vzkaz rozhlasovým dramaturgům: „Pojďme dát republice dárek v podobě songu společně – ideálně všichni najednou. Protože jen tak z toho můžeme udělat hit, který si lidé budou zpívat a bude důstojnou a přitom zábavnou oslavou výročí naší země.“ Podle statistik se zadařilo a píseň hned v prvním týdnu vyskočila na čtyřku domácího žebříčku. Není se čemu divit, výsledek je podobný beztvaré hmotě, která „teče“ z rádií a má za úkol posluchače hlavně neznepokojovat. Chytlavá melodie, jímavé obrazy české krajiny v textech, procítěný výraz celebrit, špetka nostalgie po skvělých časech minulosti (kterých?) – tohle nemůže nefungovat.
Za optimistickou náladou písně se ale skrývá bezradnost, možná i hořkost refrénu. Nejprve v něm přijde otázka, která je nejspíše namístě: „Kdo ví, co bude stát za 100 let? Co o nás budou psát a vyprávět?“ a po ní už následuje jen úlevné povzdechnutí: „Snad taky budou si umět zpívat a tančit na stole jako my, i za 100 let.“ Víc po našich potomcích nechceme? Ozývá se mi v tom staré české „Nějak bylo, nějak bude“, k němuž patří i nezbytný zvuk cinkajících půllitrů.
Vlastně budeme při současném stavu společnosti a světa rádi, když vůbec nějaký budoucí zpěvník za sto let vznikne a bude ho mít kdo číst. A doufám, že naše současnost vysílá příštím generacím do hypotetických zpěvníků něco lepšího než tuhle odrhovačku popových hvězd.
