Taylor Swift není árijská bohyně. Jak jde dohromady pop a politická agitace?

V USA se na začátek listopadu chystají volby do Senátu i Kongresu a v polovině funkčního období Donalda Trumpa se na ně samozřejmě upíná pozornost. Do kampaně se zapojují i muzikanti a mezi nimi je překvapivě i popová zpěvačka Taylor Swift, která měsíc před volbami podpořila na Instagramu dva kandidáty demokratické strany. Proč překvapivě? Swift, která už dekádu patří mezi nejprodávanější hudebníky, se po celou svoji úspěšnou kariéru k politice nikdy nevyjadřovala. Nepřipojila se ke svým kolegyním během kampaně Hillary Clinton ani nedští síru na Donalda Trumpa jako většina americké popkultury. Teď je ale všechno jinak.

„Dříve jsem váhala veřejně vyjadřovat své politické názory, ale po několika událostech v mém životě za poslední dva roky jsem na to změnila názor,“ napsala na Instagramu v dlouhém příspěvku, v němž se postavila za zmíněné politiky a zároveň ostře zkritizovala republikánskou kandidátku Marshu Blackburn. Také se zde prohlásila za podporovatelku „lidských práv, genderové rovnosti a rasové spravedlnosti“.

V Americe se muzikanti k politice vyjadřují často a rádi – minimálně od vítězství George W. Bushe v roce 2001. Vstupují do kampaní politiků, vyjadřují podporu kandidátům na sociálních sítích nebo se nestydí za politické projevy na svých koncertech. Silná je agenda na podporu menšin, ať už těch afroamerických, nebo gayů a leseb. A některé hvězdy se postupem času přímo vyprofilovaly jako bojovníci a bojovnice proti různým druhům nespravedlnosti – třeba kariéra Beyoncé nebo Kendricka Lamara by byla bez politického podtextu úplně jiná. Taylor Swift, možná jako jediná z největších hvězd hudebního byznysu, stála vždy mimo.

Zaryté mlčení v otázkách politiky odstartovalo dokonce spekulace, že Swift ve skutečnosti podporuje Trumpa a republikány. Na internetu se dají najít teorie snované fanoušky z řad extrémní pravice, kteří zpěvačku velebí jako „árijskou bohyni“ stojící v čele bílé Ameriky proti invazi afroamerické hudby. Její údajné napojení na konzervativní hodnoty by potvrzovalo i to, že se v počátku proslavila jako country písničkářka. (Její poslední alba jsou už nicméně ovlivněna hip hopem i elektronickou hudbou.)

Když vloni Swift vydala novinku Reputation, konspirační servery napojené na alt-right vykládaly její texty jako volání do boje proti útlaku bílých Američanů. Blogger z portálu PopFront popsal tuto bizarní scénu a zdůraznil, že Swift by mohla sama učinit přítrž nesmyslným debatám o své politické orientaci, tak jako to udělali členové Depeche Mode, když je Richard Spencer nazval „oficiální kapelou alt-right“. Článek ale naštval PR zástupce Swiftové a ten následně přinutil provozovatele stáhnout ho z blogu. Odstartovalo to jen další vlnu spekulací, jak to s politickými názory zpěvačky vlastně je.

Třeba ale byla pravda někde jinde. Možná bylo pro Swift výhodnější stranit se politiky – část jejích fanoušků nepochybně náležela k řadám voličů pravice a ona je nechtěla ztratit. Sama pochází z kruhů, kde se angažovaný feminismus úplně nenosí, navíc její cílovou skupinou byly vždy spíše náctileté fanynky, které o politiku zájem moc nejeví. V posledních letech nicméně zpěvačka podpořila některé občanské aktivity – Měsíc hrdosti LGBTQ nebo pochod za zpřísnění kontroly zbraní. Vloni v prosinci ji časopis Time zařadil na obálku mezi své Osobnosti roku, kterými byly ženy, jež se postavily sexuálnímu násilí. Swift se od roku 2013 soudila s reportérem jedné rozhlasové stanice, který ji osahával, a pomohla otevřít diskusi vedoucí následně až k hnutí #MeToo. Podpora kandidátů demokratické strany je vlastně ve světle těchto prohlášení pochopitelná.

Úlevné vydechnutí liberálních amerických médií z faktu, že Swift není fanynka Donalda Trumpa, má ale zvláštní pachuť. Články totiž vlastně naznačují, že všichni zpěváci mají povinnost vyjadřovat se k politice a ideálně být ještě na té správné straně barikády. (Stačí se podívat, jak se média negativně pustila do Kanyeho Westa, který Trumpa obhajuje.) Opravdu to tak ale musí být? Nemůžou si muzikanti ve skutečnosti říkat, co chtějí? Potřebujeme je za každou cenu lustrovat skrze jejich politické názory? K veřejnému image to samozřejmě trochu patří, ale není to jeho nutná součást.

Kauza Taylor Swift vs. politika je také dobrým příkladem toho, jakou moc dnes mají muzikanti při formování svého image. Můžou za to sociální sítě, které jim otevřely „přímý informační kanál“ k fanouškům. Vlastně tím skončila jedna novinářská éra, v níž publicisté stáli mezi muzikanty a fanoušky. Publicista Jon Caramanica si toho nedávno všiml v New York Times v článku „R.I.P. the Celebrity Profile“. Hvězdy dnešního popu si tak pečlivě střeží svoji veřejnou osobu, že žádná z nich už ani nedává rozhovory. Když se Beyoncé přednedávnem ocitla na obálce amerického časopisu Vogue, uvnitř bylo místo velkého profilu jen několik jejích výroků – na témata, která si sama vybrala. „Co staré profily nahradilo, je buď rovnou ticho, nebo mnohem častěji přímé narativy servírované skrze sociální média. Monolog, ne dialog.“ Shrnuje Caramanica ve svém nekrologu jedné části novinářské profese.

Ve světě internetu akce vyvolává reakci a Taylor Swift to samozřejmě schytala hlavně z tábora republikánů. „Třináctileté holčičky ale nemůžou jít k volbám,“ zpražil ji na Twitteru republikánský politik Mike Huckabee a pozadu samozřejmě nezůstal ani Donald Trump. „Mám teď písničky Taylor Swift rád o 25 procent méně, OK,“ prohlásil v rozhovoru pro Daily Mail. V minulosti se totiž několikrát na sociálních sítích označil za jejího fanouška. Skutečným vítězem této přestřelky je ale asi nakonec Swift – po jejím prohlášení údajně o několik tisíc stoupl počet volebních registrací, které v Americe předcházejí samotným volbám.