Takto se dnes chodí v Londýně na výstavy čili Nový návštěvnický „normál“

Zdaleka se přitom nejedná pouze o roušky, které jsou v galeriích, jakož i v jiných uzavřených prostorách, pro dospělé návštěvníky povinné. Galerie a muzea v Anglii jsou celosvětově proslavena jak sbírkami, tak jejich dobrou dostupností. Většina velkých institucí nabízí volný vstup do svých prostor a stálých expozic, v některých případech i do výstav dočasných. V praxi to vždy znamenalo, že jste mohli kdykoliv zajít třeba do Victoria & Albert Museum, do kterékoliv budovy Tate, nebo do Museua of London a projít si expozici. Žádné rezervace. Tohle nyní neplatí.

Rezervace, redukce, dezinfekce, koridory

Kvůli zajištění prostoru, který dovolí dostatečný vzájemný odstup návštěvníků, je striktně omezen počet příchozích. A z důvodů případného trasování je nutné si rezervovat vstupenku online na konkrétní čas. Tu pak v mobilu ukážete u vstupu. Někde ji kontrolují i při odchodu (Museum of London), jinde si ji oskenujete u příslušného pultu sami (Science Museum). V drobnostech se přístup institucí různí a také se neustále přizpůsobuje novým nařízením, rezervace je však zatím nutná všude. Časy návštěv jsou nezřídka obsazeny i několik dní dopředu. Před pár dny mi tak při jedné kontrole lístku vyprávěl kustod (s obličejovým štítem a sedící za pultem chráněným plexisklem), že si musel pořídit nový mobil, aby se teď do galerií vůbec dostal. Ještě před měsícem měl klasický tlačítkový telefon, „jen“ na volání.

Novými podmínkami pro vstup to nekončí. Nutnými úpravami prošly vnitřní prostory. Přibyly cedule informujících o dvoumetrových odstupech (jsou na každé lavičce a odpočívadle, pokud vůbec na místě zůstaly) a o nutnosti mít po celou dobu zakrytá ústa a nos. Všudypřítomné jsou stojánky s dezinfekcí (v National Gallery třeba i ve výtahu nebo v sousedství Wiltonského diptychu).

Museum of London uzavřelo nejen kavárnu a početné dětské koutky, ale i notnou část výstavních prostor. Jde přitom o muzeum, které je častým cílem školních skupin a oblíbené rodinami s dětmi. V různých částech jeho dvou pater se nachází nespočet interaktivních zón. Nyní jsou odstraněny některé dotykové exponáty a uzavřeny boční sály věnované například velkému požáru, historickým zahradám potěšení, nebo místnost zasvěcená Olympijským hrám konaným v Londýně v roce 2012.

V Museu of London šli v úpravách expozic ještě dál; stejně tak v The British Museu. Od vstupu jste rovnou nasměrováni do koridorů vytyčených pomocí přenosných zábran mezi exponáty. Posunovat se můžete pouze jedním směrem, nesmíte se vracet či chodit v protisměru. V The British Museu se začíná u rosettské desky a trasa vede dál k Parthenonským mramorům, respektive Elgin Marbles. Netypicky pro jakoukoliv muzeální expozici jsem zrovna v tomto sále poprvé viděla otevřené dveře ústící do sousedícího dvora; jedno z nejznámějších děl ve sbírkách této instituce bylo vystaveno přílivu venkovního vzduchu, kvůli zdraví návštěvníků. Určitě i tak byla hlídána vnitřní teplota či vlhkost, přesto šlo o zvláštní jev.

Boj o bytí a nebytí

Kvůli minimálnímu turistickému ruchu a výše popsanému omezení  vstupů nejsou muzejní a galerijní instituce „přeplněné“. V jistém smyslu to pro běžné zájemce o návštěvu může být změna k lepšímu. Méně pak již pro samotná muzea, která stále naléhavěji a otevřeněji řeší ekonomickou stránku věci, celkové financování chodu, prostě existenční problémy.

Mezi prvními, kdo ohlásil propouštění, byla Tate, respektive její společnost Tate Enterprises. Ta v budovách galerie zastřešuje vedení obchodů, restauračních zařízení a publikačních oddělení. Po ohlášeném propuštění 313 zaměstnanců proběhlo několik stávek. Podporu projevilo mnoho osobností z uměleckého sektoru, například i řada vítězů Turner Prize. Problematické se jeví, že sama Tate se zavázala použít deset procent z dotace sedmi milionů liber, kterou obdržela od vlády, právě na zachování pracovních míst. Propouštěni jsou přitom hlavně zaměstnanci na nejnižších pozicích, zatímco ti, kteří pobírají přes sto tisíc liber ročně, zůstávají.

Jiný přístup, o nic méně kontroverzní, zvolila další muzea. Zatím největší pozdvižení vzbudila debata otevřená Royal Academy of Art, která zvažuje prodej konkrétního díla ze svých sbírek proto, aby zachránila až sto padesát pracovních míst. Dílo, o němž se jedná, je reliéf nazývaný Taddei Tondo, jehož autorem není nikdo menší než Michelangelo.

Mezitím ve Spojených státech už před pár měsíci prošel zákon umožňující za určitých podmínek prodat díla ze sbírek, aby se zachránily ekonomicky strádající instituce. Brooklyn Museum se tak rozhodlo v zatím bezprecedentním kroku vydat do prodeje obrazy od takových umělců jako je třeba Lucas Cranach st. nebo Gustav Coubert. Dražena budou v aukci v Christie’s již v příštím měsíci.

Jak se tedy zatím ukazuje, mnohá muzea (ta největší nevyjímaje, naopak) budou muset znovu promyslet a proměnit své dosavadní fungování. A také definovat vlastní priority. Že to bude úkol nesnadný, není třeba dodávat.

Autorka je historička umění a umělecká publicistka; dlouhodobě žije v Londýně.