Výběr z knih: Švankmajer, Šrut, stalinismus, komplexy

Velmi, velmi volně, a při použití jisté nadsázky, ty následující knihy spolu souvisejí. Jan Švankmajer je surrealista. Ti skoro nikdy nemají daleko k Freudovi, k psychoanalýze a také ke komplexům, jichž se chápe poslední z dnešní čtveřice knih. Švankmajer je kromě jiného básník. Jako jím byl Pavel Šrut. A jestli oba ti muži k něčemu cítili odpor, byl to stalinismus. Vazby jsou tedy naznačeny, nyní k titulům konkrétně.

Pornografické poznání klasika

Jan Švankmajer. Sestavil Bruno Solařík. Autoři textů Jan Švankmajer a Bruno Solařík. Ilustrace: Athanor – společnost pro filmovou tvorbu. Překlad do angličtiny: Robert Russell, Nathan Fields. Fotografie: různí autoři. CPress, Brno 2018 ve společnosti Albatros Media, Praha, 304 stran, doporučená cena 990 korun.

Obálku Švankmajerovy knihy navrhl grafik Jakub Krč, repro: Albatros Media

Výtvarník, scenárista, animátor, režisér a také spisovatel Jan Švankmajer měl úrodný čas, čas sklizně. V kinech se nedávno objevil jeho nový celovečerní film Hmyz. Vyšla znovu Carrollowa Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem ilustrovaná právě Švankmajerem. A také je na pultech dostupná výpravná umělcova monografie sestavená jeho druhem a přítelem z kruhů surrealistických Brunem Solaříkem. Ten se rozhodl pro imaginativní klasifikaci Švankmajerovy tvorby. Postupoval při ní tak, že vybral – a to již cituji – „úryvky z jeho esejů, rozhovorů, libret, scénářů apod. a opatřil jsem je citacemi z děl iniciátorů jeho tvorby (Carroll, Poe, Sade aj.). Jako ilustrace jsem použil snímky z jeho filmů a dokumentaci jeho volné tvorby (s důrazem na tvorbu nejnovější).“ Výběr Solařík rozčlenil do pěti oddílů pojmenovaných latinskými výrazy, které odpovídají klasifikaci proslulé Kunstkamery z rudolfinské doby. Veškeré texty jsou v kolážovité knize přítomny i v anglickém překladu, ilustrací je hojně, papír kvalitní, tisk rovněž.

Jan Švankmajer: Infantilní krajina, 2016. Z autorovy nové monografie, repro: Albatros Media

Zde úryvek ze Švankmajerova deníkového zápisu pořízeného 3. 7. 2010: „Sháním pornografické časopisy. Je to problém. Je neděle a trafiky už mají zavřeno. Jedeme do Lidlu nakoupit zásoby na pobyt, neboť na Horním Staňkově není ani obchod, ani hospoda. Jen jednou týdně (v pátek v 8:15) přijíždí pojízdná prodejna. Staví před Hanusovejma.

Náhle Zbyšek prudce zastavil. Ukazuje mi rukou vystrčenou z okénka na otevřený novinový stánek. Nejprve se rozhlížím, jestli za sklem neuvidím některou z oněch pestrobarevných obálek, pak strčím hlavu do okénka a ptám, zda mají pornografické časopisy. Jsou tam dva prodavači, předhánějí se v doporučování jednotlivých čísel. Vybral jsem si šest různých časopisů. Nechal jsem tam něco přes tři stovky. Ležím v posteli a listuji v pornočasopisech. Zjišťuji, že se na poli porna nic nezměnilo. Naposledy jsem si koupil tyhle časopisy asi před deseti lety na koláže. Lidé v nich dělají pořád ty stejné věci. Žádné výrazné inovace. To mě uklidňuje. Aspoň nějaká jistota v tomto rozvráceném světě.“

Jan Švankmajer: Dvě Superega a Ego, 2017. Z autorovy nové monografie, repro: Albatros Media

Připomenutí básníka

Pavel Šrut: Zlá milá / Papírové polobotky. Ediční poznámku napsal Jan Šulc. Torst, Praha 2017 , 188 stran, doporučená cena 199 korun.

Obálka knihy je dílem grafičky Barbory Solperové, repro: Torst

Nedlouho po vydání této publikace spisovatel a překladatel Pavel Šrut ve věku osmasedmdesáti let zemřel, konkrétně 20. dubna. Do jednoho svazku jsou sebrány dvě jeho básnické „polistopadové“ knihy: skladba o lásce Zlá milá (1997) a chronologicky stavěná sbírka o cestě životem Papírové polobotky (2001). Pavel Šrut do povědomí širší kulturní veřejnosti nejprve pronikl svými písňovými texty pro Michala Prokopa, Luboše Pospíšila, Vladimíra Mišíka. To bylo v osmdesátých letech. Jiným jeho průnikem „k masám“ byla pohádková trilogie Lichožroutů. V poezii – včetně těch dvou jmenovaných básnických knih – se však lze setkat se Šrutem nechci říci nejvlastnějším, protože ony dvě zmíněné oblasti nebral jako „pouhý kšeft“, ale nejosobnějším určitě. Z knihy Papírově polobotky vybírám báseň Žádná metafora: „V dospělosti se mu vracel/ sen z dětství/ byl to tak živý sen/ že se probouzel mrtvý/ všechno maso vyrvané rozkoší/ jen žeberní klec/ z něho zbyla// Sen o té ženě/ s obrovskými ústy/ uprostřed.“

Spisovatel Pavel Šrut na akci Praha čte dětem 17. října 2011, foto: Kateřina Šulová (ČTK)

Bolestivá každodennost

Sheila Fitzpatricková: Každodenní stalinismus: Obyčejný život v neobyčejné době – Sovětské Rusko ve 30. letech. Přeložil Tadeáš Trusina, Academia, Praha 2018, 542 stran, doporučená cena 450 korun.

Obálka s využitím agenturní fotografie akcentuje ženský element sovětského Ruska, což je v souladu s optikou Sheily Fitzpatrickové, repro: Academia

Obsáhlá práce australsko-americké historičky Sheily Fitzpatrickové (*1941), která na ní pracovala dlouhá léta, originál vyšel v roce 1999. Když se podíváme na autorčinu bibliografii, vidíme, že se sovětskému a zejména stalinskému Rusku věnuje soustavně; publikovala škálu knih obhlížejících různé aspekty tehdejší ruské sovětské společnosti. Jak je už z názvu nyní česky vydané práce patrné, podrobně v ní rozbírá některé aspekty každodenního života sovětských občanů v dekádě, kdy země ve velkém rozjela industrializaci, ale také teror proti vlastnímu obyvatelstvu. Bolševický stát byl svého druhu bohem. „Všudypřítomnost státu v ruském městském prostředí se pro mě stala zásadním faktorem pro definování ‚každodennosti‘. Pro potřeby této knihy ji chápu jako ty každodenní interakce, které občany vtahovaly do běžného chodu státu. V sovětském kontextu takové vymezení do značné míry vylučuje témata jako přátelství, lásku a některé aspekty volného času a osobní družnosti,“ píše v úvodu knihy Fitzpatricková. A dodává, jak nakládá s pojmem stalinismus: „Stalinismus často konotuje ideologii a/nebo politický systém., Já jej používám jako zkratku pro komplex struktur, institucí a rituálů, které vytváří životní prostor druhu homo sovieticus za stalinské éry.“ Historička popisuje každodenní byrokracii, obtíže se zaopatřováním základních životních potřeb, například obtížnost nakupování, ukazuje na rozbujelá privilegia a klientilismus, na špiclování, na diskuse okolo potratů, vůbec si významně všímá postavení žen v sovětském Rusku třicátých let. „Šlo o život, ve kterém sice bylo důležité navenek projevovat konformní postoj k ideologii státu a jeho rituálům, ale mnohem více záleželo na osobních vazbách. Jednalo se o život plný náhodných pohrom a nejrůznějších každodenních nepříjemností…“ končí autorka svoji knihu.

Komplex, to se snadno řekne…

Erel Shalit: Komplexy. Archetypy, které v nás ožívají. Přeložil Ivo Müller. Portál, Praha 2018, 152 stran, doporučená cena 265 korun.

Obálka 113. svazku edice Spektrum je dílem Kateřiny Tvrdé, repro: Portál

Izraelský jungiánský analytik Erel Shalit rovněž zemřel letos, v sedmašedesáti letech podlehl rakovině. České vydání jeho práce o komplexech onu smutnou novinku nestihlo na obálce uvést. Pražský Portál publikoval vloni jinou Shalitovu práci – Cyklus života. V Komplexech se autor snažil zodpovědět, co vlastně ty komplexy jsou. Ačkoliv se onen výraz ve smyslu třeba „komplex méněcennost“ hojně používá i v běžné mluvě, není snadné formulovat, co komplex obnáší a jak působí. Shalitova odpověď je pochopitelně „jungiánská“, dovolává se učení C. G. Junga, opomenout nemůže Sigmunda Freuda, v plné parádě tu definují mýty, ten o Oidipovi zvlášť, „analyzován“ tu je i Franz Kafka, ale najdeme tu rovněž dopodrobna rozepsanou kazuistiku ze současného Izraele. Shalitova výkladové pozice je zhruba tato: komplex je vázán na archetypy, tedy na formy, tvary a energie vyjadřující univerzální lidskou zkušenost, ovšem zkušenost působící na individuum nevědomě. A duševní komplexy – odkazuje Shalit na Junga – „se vymykají naší vědomé kontrole a přicházejí a odcházejí podle svých vlastních zákonitostí“.  Proto není snadné pro člověka jatého nějakým komplexem, jej uchopit a zpracovávat.

Erel Shalit diskutující, foto: archiv jungstudies.net