Bez názvu
Jan Hendrych, 1970, kovový reliéf ve velkém respiriu
Většina tvorby Jana Hendrycha (* 28. 11. 1936) vychází z figury, kterou kultivovaně, řemeslně rozvíjel – lidská postava mu byla vždy výchozím bodem, nikoliv jediným cílem. Neobával se experimentovat, pracovat s novými materiály, nekonvenčními vstupy do prostoru, vyzkoušel ale i zjednodušení ve stylu pop-artu. Reliéfně pojatá stěna ve velkém respiriu budovy ČT na Kavčích horách patří k výsledkům jednoho z takových experimentů – oproti klasické Hendrychově tvorbě se zásadně liší jak výběrem materiálu, tak zpracováním.
Sochaře Jana Hendrycha již od dětství formovala linie výjimečných umělkyň a umělců. Jeho matka, Olga Hendrychová-Tobolková (1910–1986), se po studiích na Akademii výtvarných umění věnovala medaili a uměleckému řemeslu. Na Vysoké škole uměleckoprůmyslové Hendrycha učili profesoři Josef Wágner a Jan Kavan, zároveň absolvoval postgraduální studium na Akademii výtvarných umění. Vzdělání v takto intelektuálním, kreativním prostředí mělo silný vliv na způsob, jak o svém díle přemýšlel a jak jej rozvíjel. Uvědomoval si závaznost tradic: velkou inspiraci nacházel v expresivitě barokního umění či v italské neorealistické plastice. Většina Hendrychovy tvorby vychází z figury, kterou kultivovaně, řemeslně rozvíjel – lidská postava mu byla vždy výchozím bodem, nikoliv jediným cílem. Neobával se experimentovat, pracovat s novými materiály, nekonvenčními vstupy do prostoru, vyzkoušel ale i zjednodušení ve stylu pop-artu.
Jan Hendrych, Bez názvu, 1970, kovový reliéf ve velkém respiriu budovy ČT na Kavčích horách, foto: ČT art – Hedvika Eddie Ptáčková Reliéfně pojatá stěna ve velkém respiriu budovy ČT na Kavčích horách patří k výsledkům jednoho z takových experimentů – oproti klasické Hendrychově tvorbě se zásadně liší jak výběrem materiálu, tak zpracováním. Jde pravděpodobně o dozvuk návštěvy sympozia ve Východočeských chemických závodech v Pardubicích roku 1969. Hendrych zde pro sebe objevil plastické hmoty a jako jeden z prvních českých umělců začal tento materiál používat jako „definitivní“. Nevyužíval tedy „neušlechtilý“ plast jenom pro přípravné práce, ale i pro hotové sochy. Co je ale důležité pro stěnu z České televize – plastová hmota jej přivedla na princip vrstvení, díky kterému vytvářel díla na pomezí reliéfu či plastického obrazu.
Přestože je stěna formálně odlišná od ostatní Hendrychovy tvorby, v jednotlivých vrstvách abstraktních vln lze stále zachytit celé postavy, nebo minimálně jejich části. Nohy, či dokonce tělo, které jako by klesalo volným pádem. Plastika je z roku 1971, tedy z období těsně potom, co Jan Hendrych kvůli invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa přišel o většinu svých zakázek. Téma mnohovrstevnatosti, roztříštění nebo pádu se tak zdá příznačné.
