… a bolest mi zmáčkla srdce

Příběh Křižanovy novely asi většina čtenářů zná. V roce 1990 ji zfilmoval Martin Hollý pod názvem Tichá bolest. Je to jeden z nejsilnějších filmů o padesátých letech a zároveň nadčasové podobenství o vztahu dědy a vnuka, které komunisté odsoudili ke společnému životu a bolesti, když malému Jankovi ve vykonstruovaném procesu oběsili otce. Snímek vrcholí obrazem, v němž se děda na smrtelné posteli s Jankem loučí. Ocituju tu pasáž celou, protože je v ní destilována podstata Křižanovy knihy, jeho života i tehdejší zešílevší doby:

„Třikrát v životě jsem chtěl umřít… když jsem nesl domů malučkú rakvičku a vezl na hřbitov našeho prvního syna. Z hřbitova jsem šel domů přes les kolem potoka a voněl tam lýkovec a svítilo slunko… tenkrát jsem myslel, že to nepřežiju… A když jsem pochovával tvoji babičku zrovna tak. Tenkrát voněl les hřibama a srdce mě bolelo… ale za měsíc mi ukázali tebe, vnuka, a už mě to tolik nebolelo, a jak tak přišla zima a jaro a šly léta a podzimky a ty jsi vyrostl, přešla aj ta bolest… Jenomže bolest nikdy neodejde, čeká a vždycky sa vrátí… Ty jsi byl moc malý, když tobě oběsili tátu a mně syna, když to tvoji matku zabilo a zůstali jsme sami. Já moc starý a ty děcko. Ty si nevzpomeneš, jak nás lidi nezdravili, jak sa dívali na špínu na zemi nebo na mraky na nebi, aby neviděli tebe malého, jak sa držíš za ruku staříčka… jak sa lidi báli stát vedle nás v obchodě… Tenkrát sa bolest vrátila a zmáčkla mi srdce, jenom malunký kúseček mi tam zbyl pro tebe, a ten zbytek zůstal podnes prázdný. Tenkrát začala druhá půlka století a já jsem začal umírat, a nevím, co to bylo, jestli ne Pámbu, co mě udrželo pro tebe, co mi dodalo sílu a zdraví.“

Obálka jediné prózy Jiřího Křižana s fotografií autora v mladém věku, repro: KVH

Není to smyšlená groteska jako Černí baroni nebo Tankový prapor, které vojenskou službu u PTP nebo později Technických praporů vylíčily jako sice nablblou, ale veselou dobu. Jiřího Křižana přiměla k napsání novely Stín – původně se měla jmenovat Bolest se vždycky vrátí – smrt jeho dědy, Josefa Hasila. Scenáristovi bylo v čase jejího psaní teprve dvacet sedm let. Stejně jako vojína Kadavého, i Křižana vyhodili z gymnázia tři měsíce před maturitou (kvůli hanlivé básni na prezidenta Antonína Zápotockého). Stejně jako Kadavý musel i on tři roky sloužit u PTP a stejně jako vojínu Kadavému, i jemu komunisté odsoudili otce ve vykonstruovaném procesu a oběsili jej. (Ostatně už roku 1965 vznikl středometrážní film Horký vzduch, který režisér Václav Gajer natáčel podle Křižanova scénáře.) Je obdivuhodné, jak zralým autorem Křižan byl již před třicítkou. Jeho styl působí ve Stínu samozřejmě; rytmicky střídá obě vyprávěcí roviny – nablblé historky z vojny a obrazy z Jankova dětství –, kombinuje spisovnou češtinu s valašským nářečím a především se mu podařilo autenticky vykreslit postavu Jankova dědy.

Někteří filmoví kritici namítali, že dikce Rudolfa Hrušínského, který jej ve snímku Martina Hollého ztvárnil, je až příliš mudrcká a jeho valašský dialekt umělý. Literatura ale ze své podstaty snese a někdy i vyžaduje silnější slova než filmový jazyk. Navíc věrohodnost a sílu postavy Jankova dědy nevytváří ani tak jeho mudrcká dikce, jako spíš zachycení stoicko-křesťanského postoje, s nímž přijímá svoji a vnukovu bolest a se kterým chápe i pocit provinění, jejž oba probouzejí ve svých sousedech. Proto svému vnukovi radí, ať chalupu prodá a odejde do Prahy dostudovat. A když po úřednickém martyriu děda konečně získá urnu s popelem svého syna, ukončí pohřební rituál lakonicky: „Tož tak na světě.“

Jiří Křižan a Václav Havel na setkání s médii u příležitosti 20. výročí politických změn v Československu; Divadlo Na zábradlí, Praha, 15. října 2009, foto: Michal Doležal (ČTK)

Redaktor Pavel Hájek, který novelu připravil k vydání, v doslovu přemýšlí, proč se Křižan nepokusil knihu vydat v některém exilovém nakladatelství nebo proč ji nevydal po sametové revoluci. To už zůstane nezodpovězeno. Na každý pád nejde o splácení literárního dluhu.

U knih s podobnou tematikou hrozí, že časem vyvanou, že jsou příliš dobově zatížené; ne tak Křižanův Stín. Tady totiž autor nesleduje jen konkrétní historické události, ty spíš tušeně stojí v pozadí násilností, které hlavním postavám vstupují do života. Jednou v podobě estébáků, kteří odvádějí Jankova otce, jindy jako svazáčtí členové sociálky, kteří mají zkontrolovat, zda malý chlapec vyrůstá ve vhodném domácím prostředí. Křižanova novela nese trvalejší, hlubší výpověď.

Je to příběh tiše, křesťansky prožívané bolesti a smíření. Jankův děda umírá s vědomím, že páchané zlo v posledku ničí více ty, kteří jej páchají nebo kteří mu třeba jen nečinně přihlížejí, a to bez ohledu na konkrétní dobu. A je to samozřejmě i příběh vyznání, lásky vnuka ke svému dědovi. Právě v těchto ohledech je to příběh mocný stejně jako slivovice, kterou Jankův děda po své svatbě zakopal kdesi na zahradě, aby tam ve vysmoleném soudku zrála a ubíhajícími léty získávala na síle.

Jiří Křižan: Stín, Praha: Knihovna Václava Havla, 2018.
(124 stran, doporučená cena 199 korun)