Aretha Franklin měla hlas větší než život

Ve washingtonském Kennedy Center se každý rok předávají ceny za celoživotní umělecký přínos americké kultuře. Před necelými třemi roky byla mezi honorovanými písničkářka Carole King, autorka stovek žebříčkových hitů, a k ocenění jí přišla pogratulovat i kolegyně Aretha Franklin. Těžko si mohla jako gratulaci vybrat jinou píseň než (You Make Me Feel Like) A Natural Woman, kterou pro ni Kingová napsala v roce 1967. Královně soulu tehdy bylo už přes sedmdesát a v kuloárech se šeptalo o jejím boji s rakovinou. Přesto si ten večer vystřihla vystoupení, na které se nezapomíná. Mezi hosty v čestné lóži je i Barack Obama s manželkou Michelle, a ještě než se Aretha dostane k prvnímu refrénu, na záběrech televizní kamery tehdejší prezident těžko zadržuje slzy. U vytržení je ostatně i oslavenkyně: nejprve nevěřícně sleduje, co se děje na pódiu, a pak už jen se zavřenýma očima zpívá svůj vlastní refrén. Když Aretha Franklin vstane od klavíru a zazpívá poslední sloku v čele pódia, je celý sál na nohou. Zpěvačka těsně před koncem shodí svůj obrovský kabát a triumfálně zapěje poslední verše. V prezidentské lóži teď už brečí všichni a s nimi možná celý sál. O den později letí záznam sociálními sítěmi a miliony lidí na celém světě se obdivují tomu, jak Aretha Franklin svoji padesát let starou píseň dokázala oživit.

Respect. Píše se rok 1967 a jedničkou americké hitparády je Aretha Franklin s písní Respect. Video: YouTube, foto: AP Photo

V angličtině se pro podobné okamžiky vžil termín „show-stopping performance“. Vystoupení, při kterém se na chvíli zastaví svět a všichni musí poslouchat. Soulová legenda měla podobných momentů několik. Na YouTube je k nalezení její provedení árie Nessun Dorma na předávání cen Grammy 1998, kde na poslední chvíli zaskočila za italského tenoristu Pavarottiho. O jedenáct let později zazpívala při inauguraci Baracka Obamy patriotickou píseň (America) My Country ’Tis of Thee a ve Washingtonu jí tehdy aplaudovaly statisíce lidí. A když v roce 2016 otevírala tradiční zápas fotbalové ligy NFL konaný na Den díkůvzdání, protáhla americkou hymnu na čtyři a půl minuty, které nejspíš nikdo na stadionu v Detroitu nezapomene.

Záznamy vystoupení Arethy Franklin řeknou současníkům možná víc než opakování suchých faktů o zpěvačce, která dostala v druhé polovině šedesátých let do hitparád soulovou hudbu. Původně gospelová interpretka „přestoupila“ k sekulární hudbě už na začátku oné dekády, první velké úspěchy se ovšem dostavily až roku 1967, kdy zabodovala s I Never Loved a Man (The Way I Love You). Následující rok vydala dvě úspěšné i kritikou ceněné desky Lady Soul a Aretha Now. Se sedmdesáti skladbami v americkém žebříčku patří mezi nejúspěšnější zpěvačky všech dob. V hitparádách se navíc objevovala po čtyři dekády, síla jejího hlasu překračovala žánry a trendy.

Její největší hit Respect byla nejprve poněkud mdlá balada Otise Reddinga, než ji o dva roky později nazpívala ona a udělala z ní hymnu emancipace. Té afroamerické i ženské, což byly dvě její (politické) agendy, kterým sloužila celý život. Píseň vyšla v dubnu 1967, kdy to v Americe vřelo – válka ve Vietnamu, hnutí za občanská práva, Černí panteři i boj za takzvaný Equal Rights Amendment zaručující stejná práva oběma pohlavím. Refrén, v němž zpěvačka „požaduje trochu respektu“, shrnuje víru v toleranci mezi lidmi a nenásilné řešení rozporů v době, kdy to vypadalo, že násilí může eskalovat a přelít se v celospolečenský konflikt.

Respect se v průběhu následujících dekád stal skladbou s univerzálním poselstvím, za svoji ji přijala i třeba LGBT komunita. Zároveň si na ní leckterý zpěvák vylámal zuby. Soupeřit s Arethou ve zpěvu prostě nejde, proto ji generace mladých hudebníků od osmdesátých let raději samplovaly. I díky nim písně ze šedesátých let nikdy nezmizely z oběhu, v osmdesátých letech ji samplovali TLC nebo Public Enemy, skladby z diskografie Arethy F. posloužily také jako vokály do klubových hitů. DJové jako Larry Levan nebo Frankie Knuckles často hráli její skladby jako Deeper Love nebo People Get Ready naroubované na houseový beat. Od osmdesátkové houseové exploze po britský rave devadesátých let se její „nadlidský“ hlas stal synonymem transcendence skrze hudbu, symbolem osvobození. Její hlas byl – a teď si znovu musím vypůjčit anglický idiom – „larger than life“, větší než život.

Když Aretha Franklin podlehla rakovině slinivky, skládal této ženě pocty leckdo. Madonna na ni zavzpomínala na předávání cen MTV, na sociálních sítích se na ni snesla kritika, že její „tribute“ byl snad až příliš krátký. O dost lépe dopadla coververze Natural Woman, kterou v televizní Tonight Show Johnnyho Fallona zazpívala současná popová hvězdička Ariana Grande s kapelou The Roots. Mladá zpěvačka má podobně zastřený hlas jako Franklin, nechybí jí emoce ani schopnost improvizovat, ale při vší úctě se legendární koncertní verzi z Kennedy Center z prosince 2015 nepřiblížila ani na dohled.

To ale nikdo.