Artchiv: Akce K – Bartolomějská noc podle Čepičky

Po skončení druhé světové války se řeholníci a řeholnice pozvolna vraceli do svých klášterních komunit, aby je znovu obnovili. Do čela řádů nastoupila nová, mladší generace, vysoce vzdělaná, prostoupená prvorepublikovým duchem. Po únoru 1948, kdy moc ve státě plně převzala komunistická strana, se vztah mezí církví a státem rychle vyostřil.

Důvodů existovalo několik. Především silný vliv církve na smýšlení obyvatelstva, zejména na Slovensku. Šlo také o majetek, převážně nemovitý, který řehole vlastnily. V parlamentních volbách v roce 1946, které v českých zemích skončily drtivým vítězstvím KSČ, na Slovensku zvítězila Demokratická strana se silným katolickým křídlem. Ihned po únoru 1948 začaly státní orgány zasahovat do chodu řádů. Nejprve bylo třeba utlumit vliv katolického školství, docházelo k zavírání jednotlivých škol a na ně navázaných klášterů. Do roku 1950 bylo odsouzeno na pět desítek řeholníků, jednalo se však o tresty spíše individuální, které měly zastrašit řeholní společenství a možné budoucí kleriky.

Předehra

V březnu 1950 se karta dramaticky obrátila. Na pokyn Alexeje Čepičky, předsedy Státního úřadu pro věci církevní a ministra spravedlnosti (na konci dubna 1950 se pak stal ministrem obrany), bylo zatčeno sedm čelných řeholníků z různých řádů. Zatčení předcházela událost známá jako Čihošťský zázrak. Po drastickém umučení pátera Josefa Toufara následovalo zatčení dvou premonstrátských opatů – Víta Tajovského a Augustina Machalky. Ti – spolu s dalšími stanuli – před soudem a byl rozehrán monstrproces srovnatelný s případem Milady Horákové; vžil se pro něj název „Machalka a spol.“. Brutálními metodami se vyšetřovatelé snažili obžalované přinutit k doznání a k tomu, aby se zpaměti naučili výpovědi k soudu. Navzdory surovostem byla tato snaha z velké části neúspěšná. Řeholníci u soudu vypovídali podle svého vědomí a svědomí.

Podívejte se na tendenční zpravodajství Československého filmového týdeníku. Vyzvědačství, velezrada, spolupráce s cizí mocí, ukrývání zbraní. Z toho všeho byli řeholníci obviněni v procesu Machalka a spol., zdroj: archiv České televize

Dne 5. dubna 1950 byl vyřčen rozsudek. Obžalovaní byli shledáni vinnými z pokusu o rozvracení lidově-demokratického zřízení, z přechovávání zbraní, z přípravy protistátního spiknutí a mnoha dalších přečinů. Nejvyšší trest, doživotí, dostal redemptorista Ivan Mastyliak, ostatní byli odsouzeni k trestům od 9 do 25 let. To vše se odehrálo pouhý týden před samotnou „bartolomějskou nocí“.

Na Slovensku to nešlo tak hladce…

V noci z 13. na 14. dubna roku 1950 proběhla „Akce K“, tedy Akce kláštery. Plán počítal s obsazením klášterů a s izolací řeholníků v několika klášterech. Pro „nejreakčnější“ řeholníky byl vybrán klášter v Želivě. Na rozdíl od ostatních nesl označení internační; ostatní kláštery, nazývané centralizační, se nacházely v Králíkách, v Hejnicích, v Oseku, v Bohosudově a v Broumově. V osudnou noc obsadily kláštery oddíly příslušníků StB, SNB a Lidových milicí a odvezly řeholníky do vytipovaných míst. V první etapě došlo k obsazení a konfiskaci 75 klášterů. O dva týdny později bylo zabráno dalších 69 klášterů.

Jak probíhalo zatýkání řeholníků a zabírání klášterů? Podívejte se na úryvek pořadu Akce Kláštery, který je součástí cyklu Tajné akce StB z roku 2009, zdroj: archiv České televize

V českých zemích akce proběhla bezproblémově – na rozdíl od Slovenska. Odlišnost spočívala v hlubší religiozitě slovenského obyvatelstva a v silnějším vlivu katolické církve v regionech. Na Slovensku došlo k případům, kdy se někteří obyvatelé snažili řeholníky bránit vlastním tělem. Někdy, jako v případě Spišského Švrtoka, pořádkové jednotky použily slzný plyn. I na Slovensku byly zřízeny centralizační a internační kláštery, a to v Pezinku, Svätém Beňádiku, Šaštíně, Jasově a Podolínci.

Celkově bylo internováno přes 2400 řeholníků a obsazeno přes 220 řeholních domů. Přitom po celou dobu trvání komunistického režimu nedošlo ze zákonného hlediska k faktickému zrušení řeholních společenství.

Z cely klášterní cela vězeňská

Po zabavení veškerého majetku – jednalo o jeden z největších majetkových přesunů v tehdejším Československu – následovala snaha o převýchovu těch řeholníků, kteří se moci jevili jako potencionálně pokrokoví. Stát sice nechtěl katolickou církev úplně zlikvidovat, potřeboval ji však dostat plně pod svou kontrolu. Život v centralizačních klášterech měl pevně daný režim, řeholníci byli zaměstnáváni manuálními pracemi nejen v okolí kláštera, ale i třeba jako dělníci na velkých stavbách typu přehradních nádrží. Nepřetržitě je hlídali příslušníci Lidových milicí a SNB. Klášterní režim fakticky připomínal vězení. Postupem času byly některé kláštery rušeny a řeholníci přesouváni jinam.

Výpovědi řeholníků a řeholnic z dokumentu Stát proti víře, který o likvidaci církví a klášterů v Československu natočila v roce 1991 režisérka Angelika Hanauerová, zdroj: archiv České televize

Samostatnou kapitolu v rámci izolace řeholnictva tvoří zmíněný internační klášter v Želivě, určený pro nejvýznamnější členy řádů. Zde byl režim v lecčems přísnější než ve věznicích. Řeholníci, biskupové a další spali ve velkých pokojích až po třiceti lidech. Bratři zpočátku nemohli pořádat bohoslužby ani přijímat návštěvy. Pro trestání byla zřízena i samovazba. Cíl byl jasný: řeholníkům co nejvíc znepříjemnit život. Samotný klášter fungoval do roku 1956. V průběhu internace v jednotlivých klášterech byli řeholníci různě přesouváni, posíláni do civilu, do vězení, odesíláni do služeb PTP (pomocných technických praporů, kde měli být převychováváni takzvaně politicky nespolehlivé osoby); nejstarší jedinci byli lifrováni do seniorních zařízení.

Po Akci K přestala řeholní společenství reálně fungovat. Ke znovuobnovení činnosti došlo až po roce 1989. Nutno ještě dodat, že devastace řádů nejhoršími stalinistickými roky neskončila. Po určitém uvolnění v polovině padesátých let došlo k nové vlně zatýkání počátkem let šedesátých, tedy v době, která je zpětně vnímána jako čas ideologického uvolňování socialistických poměrů v Československu.