Artchiv: Proč stále dráždí Anticharta?

Zaplněné hlediště ND a diváci u televizních obrazovek přihlíželi 28. ledna 1977 projevu předsedkyně Svazu českých dramatických umělců, herečky Jiřiny Švorcové. Provolání Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru se neslo v pozitivním duchu. Byly v něm vyzdvihovány úspěchy socialistického Československa a vyhlíženy radostné zítřky. Důvod shromáždění se odhalil až v závěru proslovu. Jak napsal tehdejší disident Jiří Dienstbier, „…stovky nic neříkajících slov měly utlumit krátkou větičku o skupince odpadlíků a zrádců, která se ‚také u nás našla’“. Během večera nepadla o Chartě 77 jediná zmínka, přesto bylo všem jasné, kdo jsou „odpadlíci a zrádci“, od nichž se Provolání, které všichni účastníci signovali, distancuje. Ostatně několik dní po setkání v Národním divadle se mezi lidmi uchytil termín „anticharta“.

Závěrečná část provolání Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru včetně pasáže o „skupince odpadlíků a zrádců, která se odtrhla a izolovala od vlastního lidu.“, zdroj: archiv České televize

Podobný průběh měla akce konaná o týden později v pražském Divadle hudby. Herce zde vystřídaly tváře pop music a Jiřinu Švorcovou Eva Pilarová. Úvodní projev přednesl nejpopulárnější československý zpěvák Karel Gott. Zkrácený záznam se objevil ve večerních Televizních novinách, o dva dny později televize zařadila do vysílání záznam celého setkání. (Poznámka redakce: nejnovější číslo odborného periodika Divadelní revue – 3/2019, vyšlo ovšem letos v únoru – obsahuje studii historika Petra Blažka Rituál loajality. Shromáždění umělců v Národním divadle v Praze 28. ledna 1977 jako vrchol propagandistické kampaně proti signatářům Charty 77. Analyzuje v ní symbolický rozměr tohoto typu represe a zasazuje jej do širšího kontextu tehdejších akcí proti občanské aktivitě.)

Umělci, kteří nedostali pozvání na slavnostní večer nebo se z nějakého důvodu nemohli dostavit, byli posléze vyzváni k dodatečnému připojení podpisu. K Provolání se v rámci kampaně připojilo 76 národních umělců, 360 zasloužilých umělců a přes sedm tisíc těch „obyčejných“. Jména nových signatářů denně plnila stránky Rudého práva. V podstatě celá „kulturní fronta dávala“ svou účastí najevo, že přinejmenším formálně stojí za režimem v boji proti „odpadlíkům“.

Signatáři Charty zpětně mluví o tom, že masivní podpora Anticharty je nepřekvapila. Někteří z nich mají pochopení pro snahu umělců udržet svou kariéru. Jedno jméno ale způsobilo pozdvižení: když kamera v ND zabrala unavenou tvář zestárlého a nemocného Jana Wericha, mnozí diváci ztuhli úžasem. Spisovatel Pavel Kohout to popsal takto: „Dlouho a poživačně spočívaly čočky kamer na vyhaslé tváři tolik let umlčovaného Jana Wericha. Veliký starý klaun, kterého pro jeho paličatý duchovní odpor miloval celý národ, připomínal teď k smrti usmýkanou velrybu. ‚Když může on…!’, vykřikli malodušní po celé republice a začal závod, kdo ‚antichartu’ podepíše dřív.“ Sám Werich, signatář manifestu 2000 slov a jedna z tváří pražského jara roku 1968, údajně podpisu velmi litoval. Cítil se podveden, a dokonce se měl snažit o stažení svého jména ze seznamu signatářů. Ať to bylo jakkoliv, Werichův podpis pod Antichartou zůstal.

Spisovatel Ladislav Fuks s potěšením konstatuje, že zájem umělců připojit podpis pod Antichartu pokračuje i po slavnostním večeru v Národním divadle, zdroj: archiv České televize

Mnoho signatářů svůj tehdejší podpis zdůvodňovalo strachem o zaměstnání. Byli přesvědčeni, že pokud nepodepíšou, bude jim znemožněno vystupovat. Jsou dokumentovány případy, kdy lidé skutečně přišli o práci jen proto, že v rámci svého pracovního kolektivu odmítli podepsat odsudek Charty, aniž by znali její text (tímto způsobem se k Chartě 77 dostal například učitel Jan Urban). Jenže existuje také případ herce Eduarda Cupáka, který se na shromáždění nedostavil a následně nebyl profesně postižen. Zde se ukazuje jeden z fenoménů represivního aparátu socialistického režimu: určitá nevyzpytatelnost v tvrdosti opatření, kdy jeden a týž čin byl jednou potrestán, a jindy zůstal bez povšimnutí. Ta různost ovšem udržovala občany v napětí a v nevědomosti, co si ještě „mohou dovolit“.

Může se zdát, že Anticharta svůj potenciál stát se důležitým tématem veřejné debaty po více než čtyřiceti letech zcela vyčerpala. Vždyť historici těžko přijdou s novými fakty, jména signatářů i text Provolání byly mnohokrát zveřejněny a detailně analyzovány. Velká část tehdejších antichartistů dodnes pracuje v českém šoubyznysu. Přesto nemine rok, aby někdo nepřispěchal s výmluvou, která jeho podpis pod Antichartou chce smazat nebo alespoň znečitelnit. Některé z nich jsou pouze historicky nepřesné (jako třeba argumentace, že nepodepisovali Provolání, nýbrž pouze prezenční listinu), jiné z nich balancují na hraně tragikomedie. Jiří Korn například tvrdil, že nepodepsal Antichartu, ale Chartu. (Viz jeho rozhovor pro magazín Lidových novin z roku 2000: „Podepsal jste někdy nějakou petici?“ „Podepsal.“ „Jakou?“ „Chartu.“ „Vážně? Měl jste z toho problémy?“ „Ne, žádné problémy, vlastně naopak. Prostě… když teď mluvíte o těch peticích, oni tenkrát udělali takovou… no, to vy nevíte.“ „Myslíte Antichartu?“ „No, no, no. Tak to jsem podepsal. „A proč?“ Protože mi nic jiného nezbývalo, když jsem chtěl pracovat.“) Do centra pozornosti se pak podařilo Antichartu v roce 2017 vrátit Františku Ringo Čechovi, který „sice v ruce pero měl, ale nepodepsal“.

Jen několik málo umělců (Zdeněk Svěrák, Jiří Ornest nebo Eva Pilarová) dokázali zpětně k onomu večeru v Národním divadle (respektive v Divadle hudby) zaujmout sebekritický postoj a přiznat, že tehdy udělali chybu, které litují. Podobně autenticky paradoxně působí i postoj Jiřiny Švorcové, která zůstala stát za svými postoji i po listopadu 1989 a svého podpisu nelitovala, protože ho myslela upřímně.

Závěr úvodního projevu Karla Gotta následovaný prohlášením umělců přečteným Evou Pilarovou, zdroj: archiv České televize

Proč tedy většina umělců dodnes kolem svého tehdejšího jednání kličkuje? A proč část veřejnosti neustále posuzuje umělce podle toho, zda před čtyřiceti lety přidali podpis pod dokument, jehož signování unikl málokdo z tehdejších kulturních představitelů? Odpověď lze opět hledat v tom, jak se Češi (ne)vyrovnali se svojí komunistickou minulostí. Pohled na tuto historii osciluje mezi nostalgickým vzpomínáním na jedné straně, a antikomunismem stigmatizujícím každého, kdo si nějak zadal s minulým režimem na straně druhé. Signatáři Anticharty si sami před sebou (a nejspíš i před svými fanoušky) tehdejší volbu dokáží odůvodnit: neviděli jinou variantu, jak si zachránit či udržet kariéru. Zároveň se musí cítit pod tlakem velké části médií i odborné veřejnosti, které v dikci svých textů pracují s předpokladem, že kdo podepsal Antichartu, zákonitě musel být slouhou zločinného režimu.

Jak z toho ven? Začít minulost nazírat bez binárního dělení na padouchy a hrdiny. Nedílnou součástí života v komunistickém režimu bylo každodenní vyjednávání se státní mocí. Pro někoho představovala nucený ústupek kupříkladu účast v prvomájovém průvodu. Pro mnoho umělců byl tímto ústupkem podpis Anticharty. Málokdo dokázal „žít bez kompromisů“ – ať už toho byl důvodem nedostatek odvahy nebo fakt, že na rozdíl od mnohých disidentů ti lidé ještě „měli co ztratit“.