Bavme se, když můžeme, a bídu světa ze svých hlav vytěsňujme! Hábův Oidipus v Ústí

Začíná se ještě před začátkem. Diváci přicházejí, usedají na židle a na jevišti už to žije. Elektronická taneční hudba, kterou produkuje za stolem s mašinami optimisticky naladěný DJ, jenž vykřikuje hlášky ve stylu, že dnes večer si to s Oidipem společně všichni užijeme, máme přece demokracii a je skvělé, že můžem‘ (neboli narážka na aktivity spolku Díky, že můžem). V kouři prosvětlovaném reflektory tančí a různě se předvádějí herci. DJ také odpočítává čas zbývající do okamžiku, kdy se to všechno naplno spustí. Když se tak stane, večírkovský nápřah poleví jen málo. Oidipův příběh je zprvu podáván jako travestie. Základní události – a tudíž vlastně opěrné informace – jsou sděleny v letu, v klipovitém sledu, v křiku. Kdo základní kostru Sofoklova dramatu nezná, možná na to dost kouká a nechytá se…

Do naha!

Herci & herečka (Mark Kristián Hochman v titulní roli + Jan Hušek, Ondřej Jiráček, autor hudby a onen DJ Jindřich Čížek & Marie Machová) jsou prakticky permanentně v akci: mluví, zpívají, tančí, pobíhají, svíjejí se, řvou. Hába je vede k téměř permanentní expresi, která je chvílemi kontrolovaně ironická, chvílemi však notně přefouklá, což jmenované herecké pětici nevyčítám. Hába to takhle chce mít a oni mu vyhoví a téměř jistě se s tímto pojetím ztotožňují – kdyby tomu tak nebylo, sotva by mohli na jevišti podnikat všechno to, co režisér po nich žádá včetně toho, že dvakrát jde Hochman zcela do noha. V kontrastu k tomu na boku jeviště tiše a téměř nehybně existuje a vše sleduje Radka Fidlerová, o dvě generace starší než zbytek sestavy; zosobňuje Oidipovu matku Iokasté. Její čas ovšem přijde ke konci inscenace, kdy v hovoru se synem a vůbec s celým osazenstvem toho večera Iokasté sošně a věcně pronáší slova o umění žít a přežít, a jsou to chvíle, které patří k nejsilnějším.

Mark Kristián Hochman v inscenaci ústeckého Činoherního studia Oidipus Utopia, foto: Činoherní studio – Patrik Borecký

Jenže tenhle výstup se dá číst i následovně: „Mladí“ se sice pinoží, svádějí různé bitvy a bitvičky, dělají chyby, z nevědomosti i zabíjejí, leccos ze svých myslí vytěsňují, avšak někteří a někdy se o něco přece jen snaží a aspoň přemýšlejí, zda by mohla existovat, být realizována nějaká utopie. Kdežto stará žena Iokasté dobře ví, že nakonec to pokaždé mocensky dopadne stejně a ona v tom umí dobře chodit (ostatně poznamenává, že takových Oidipů už zažila). Takhle určenost názorů a postojů mechanicky přisouzených tomu nebo onomu věku se mi příčí a pamfletická binarita, která je Hábovým oblíbeným nástrojem k uchopení světa, je mi občas hodně protivná a odtahuje mě od jeho jinak vitálních, energických a vítaně drzých inscenací.

Právě ovšem binárními polohami se tento divadelník stále více stává symptomatickým tvůrcem naší doby, která binaritu, buď – anebo, vzývá. „Hrabání se“ v polotónech je vnímáno coby slabost či nepatřičnost. Názor musí být rychlý a jasný.

Brecht s.r.o.

Hlásí-li se Michal Hába k německému dramatikovi Bertoltu Brechtovi a brechtovskému divadlu, tak jej  určitě naplňuje anti-psychologickým vedením herců, kteří více než individuality ztělesňují obecnější postoje a typy. To je však do značné míry jen vnější znak či prostě určitý styl. Jiná věc je, že na předlohy z dávno minulých věků – Oidipus Utopia volně navazuje na inscenaci inspirovanou dramatickým fragmentem Georga Büchnera a nazvanou Vojcek – jednorozměrný člověk (premiéra v lednu 2024) – Hába roubuje kritiku současných ekonomicko-politických pořádků, kapitalistické dominance, která jako kdyby už dnes k sobě neměla alternativu. Zatímco Brecht postoje postav vytvářel organicky, coby (ve svých vrcholech mimořádný) analytik přítomnosti, Hába je lepí mechanicky, z papíru.

Jan Hušek a Mark Kristián Hochman v inscenaci ústeckého Činoherního studia Oidipus Utopia, foto: Činoherní studio – Patrik Borecký

Vůbec nic proti takové společenské kritice, kterou Hába provozuje, je totiž nutná a zdravá, ale v těchto dvou titulech, když už tu padla řeč o Brechtovi, schází právě typicky brechtovské demaskování principů, na nichž moderní (kapitalistická) společnost se svými rozpory stojí. Hába na historickou látku navalí v podstatě teze, v něž se mu scvrknou poznatky z četby současných společenských kritiků zejména z levicového spektra a výsledkem je (zejména myšlenkový) tvar plný švů, přičemž ty švy jsou záplatovány akčním hukotem herectva vedeného k maximálnímu nasazení. Tato metoda logicky vede k tomu, že humor a sarkasmus některých replik či situací je komunální až infantilní, že za hlučnou akcí zeje „hlucho“, avšak zároveň nelze té produkci upřít, že z expresivního proudu vystupují i velmi trefné pasáže a herci tomu všemu odevzdávají maximum. Zejména M. K. Hochman už jen fyzicky za tu zhruba hodinu a půl, co bez pauzy hraný Oidipus Utopia trvá, podstoupí skoro hornickou šichtu.

Při všech pochybách, které zažívám při Hábových inscenacích, je však spravedlivé konstatovat, že takto jednoznačně identifikovatelných režisérů, respektive divadelních tvůrců současné české divadlo moc nemá. Jeho autorský a režijní rukopis je svůj. Člověka může značně iritovat, ale nedá se mu vzít, že tvoří divadlo s názorem, že jde nadoraz, že chce atakovat tuhle společnost a tuhle dobu, že jde s kůži na trh. Respekt! Otázkou pochopitelně je, jak dlouho ještě bude jeho metoda umělecky produktivní. Neboť kráčel-li by osmatřicetiletý Michal Hába touhle pro něho vlastně již vyšlapanou cestou dál a dál, mohla by se z toho stát pouhá „opoziční“ kritická mechanika, při níž by se on a jeho publikum pouze onanisticky utvrzovali v dávno už známém.