Cesta do labyrintu lidské duše. Výstava, v níž možná spatříte sebe sama

Architektura onoho místa a s ní úzce propojená výzdoba v podobě nástěnných a stropních fresek vzbuzuje silný vizuální zážitek. Na oválném poschodí u hlavního vstupu bohové vítězí nad giganty propadajícími se do hlubin Tartaru. V hlavním, tedy Císařském sále, vymalovaném od podlahy po strop, jsou zobrazena habsburská vítězství, alegorie Spravedlnosti vítězící nad Nespravedlností, Záští, Hloupostí i Sobectvím, anebo legenda o habsburském rodu a mladém hraběti Rudolfu Habsburském. To je jen krátký výčet z toho, co se dá v prostorách Trojského zámku vidět.

U výstavy Labyrint: Krajina vnitřního bloudění přirozeně vyvstává otázka architektonického řešení, jež by ideálně mělo být pojato tak, aby se expozice s interiérem vizuálně „nebila“. A to se daří. Prezentovaná díla jsou totiž propojena s prostorem pomocí iluzivních stříbrných závěsů zhotovených z tvrdého materiálu – pravděpodobně z plechu, laminátu či jiné umělé hmoty. Díky tomuto řešení instalace vkusně propojuje barokní okázalost se současným uměním.

Odvěký strach z neznámého

Expozice je rozdělena do osmi okruhů, jimiž návštěvník postupně prochází. K dispozici je velmi kvalitně zpracovaný krátký katalog, na kterém oceňuji jak texty kurátorky, tak grafické zpracování. Nutno podotknout, že katalog je téměř nutností, neboť vesměs jde o díla konceptuální. V úvodu brožury kurátorka seznamuje s projektem jako takovým, který pracuje s labyrintem coby metaforou lidské psychiky. Na to přímo navazuje první okruh, Mýtus, kde labyrint symbolizuje strach z neznámého, který kurátorka přibližuje antickým mýtem o labyrintu s Mínótaurem. A tady se také setkáváme s prvním uměleckým dílem – reliéfem z umělé terakoty od Vojtěcha Hrubanta.

Pohled do výstavy Labyrint: Krajina vnitřního bloudění instalované v pražském Zámku Troja. Foto: GHMP – Jan Kolský

Výstavu propojuje linka vedoucí k zamyšlení nad poměrně náročnými tématy a stavy lidské psychiky; ostatně další okruhy jsou pojmenovány Nejistota, Dehumanizace, Empatie, Zodpovědnost či Slova. Dvořák Hlaváčkové se přitom díky doprovodným textům daří udržet posloupnost a srozumitelnost významové linky. Kurátorčin výklad umožňuje zasadit si jednotlivá díla do kontextu, aniž by publiku ubírala prostor pro vlastní interpretaci.

Téma strachu z neznámého se line celou expozicí a vtiskuje okruhům logickou, téměř dramaturgickou návaznost – jako kdyby tu návštěvník postupně sestupoval hlouběji do vlastní psychiky, aby na konci cesty našel nikoliv odpověď, nýbrž jakýsi nenásilný návod, jak se strachem dále zacházet. Kurátorka totiž staví na myšlence, že lidský mozek vnímá nejistotu jako hrozbu už z evolučních důvodů. Kolem tohoto mechanismu se také díla nabalují.

S tématem strachu z neznámého přímo rezonuje světelná instalace Terezy Bartůňkové, v níž se návštěvník doslova ocitá tváří v tvář vlastnímu odrazu uprostřed temnoty. Nejistota je zde fyzicky prožitou situací, kdy jediným vodítkem v šeru zůstává vaše vlastní tvář. Strach z neznámého coby koncept je sice velmi obecný, ale zároveň dostatečně pružný na to, aby unesl širokou škálu odlišných témat a projevů. Včetně třeba díla poukazujícího na tabuizaci menstruace: Klára Samcová vytvořila tapisérie s modrými skvrnami namísto krvavých – trefná ironie praxe, že i reklama na vložky a tampony se snaží tuto přirozenost zneviditelnit.

Klára Samcová: Je možné se vzepřít normativním rolím?, 2025, kombinovaná technika, 12 objektů různých velikostí. Z výstavy Labyrint: Krajina vnitřního bloudění instalované v pražském Zámku Troja. Foto: GHMP

Mozek ochranitel

Ve výstavním okruhu věnovaném rozhodování a nejistotě návštěvník čelí otázce, nakolik jsou jeho volby skutečně autentické, nebo se poddává naučeným vzorcům přejatým z okolí. Mozek je tu popsán téměř jako opatrovník, který nás nechrání před nepravdou, ale především před nepohodlím, a ochotně si za tím účelem vypůjčuje hotová řešení a stereotypy, ať už od rodičů, nebo z obrazovek. Growth Protocol Dominika Styka tutéž nejistotu přenáší do biologické roviny: jeho umělý mikroekosystém, v němž rostliny existují uzavřené neviditelnou, průhlednou strukturou, fungující jakožto metafora toho, do jaké míry je i lidský život předurčen prostředím, do něhož se narodíme.

Ústředním dílem okruhu Empatie je rozměrná instalace Evy Koťátkové The Machine for Restoring Empathy, kterou tvoří kovová struktura potažená sešitými pruhy látky. Připomíná přístřešek, hnízdo i jakýsi živý organismus. Koťátková v něm staví lidi, zvířata, rostliny, předměty i stroje do role rovnocenných účastníků celku, v němž „každý přispívá tím, čím může“. Nejde tedy pouze o metaforu soucitu, ale o návrh alternativního společenství. Instalace ožívá teprve skrze participaci návštěvníka; dílo se na moment stává útočištěm pro ty, jež se cítí být vyloučeni. Zatímco strach staví zdi a hranice mezi „my“ a „oni“, Stroj na obnovení empatie se snaží simulovat bezpečnou zónu pro všechny. Nezastírejme ovšem, že Koťátkové výchozí teze je ve své podstatě utopií: kdyby takový hyperempatický prostor reálně existoval, brzy by přestal být bezpečnou zónou a změnil se vlivem okolního světa, hlavně lidským přičiněním. Svým způsobem utěšující je fakt, že umění může takové místo aspoň simulovat.

Pohled do výstavy Labyrint: Krajina vnitřního bloudění instalované v pražském Zámku Troja. Foto: GHMP – Jan Kolský

Lék jménem zvědavost

Zajímavé je vnímat něco neznámého, nebo ne zcela odhaleného, i v rovině samotné výstavní architektury. Stříbrné, zdánlivě měkké závěsy Terezy Melkové (autorky architektonického řešení expozice), které propojují jednotlivé okruhy s barokním prostředím zámku, jsou samy o sobě jistou hrou s klamem – iluzivně měkký, textilní vzhled ve skutečnosti skrývá (jak jsem již zmínil) tvrdý materiál. Tento kontrast mezi zdáním a skutečností rezonuje s ústředním motivem výstavy: to, co se na první pohled zdá být měkké, bezpečné a povědomé, může být ve skutečnosti jiné, než jak se to jeví – stejně jako situace nebo lidé, jichž se bojíme, jsou často jen naší projekcí.

Ona hra mezi viditelným povrchem a skrytou podstatou je aplikována i u sochy Atlas Matouše Lipuse, kterou architektonické řešení výstavy schovává za stěnu labyrintu tak, že si ji každý divák musí sám objevit, není mu jednoduše umístěna do cesty. Titán, jenž nad hlavou drží balvan zodpovědnosti, tudíž není samozřejmou součástí divácké trasy, nýbrž odměnou za zvědavost – tedy za vlastnost, kterou kurátorka označuje za protilék na strach z neznámého. Fakt, že právě dílo o tíze rozhodování a odpovědnosti je ukryté a vyžaduje aktivní hledání, funguje jako výstižná zkratka výstavy: Pochopení a smíření se s vlastním strachem nikdy nepřichází samo od sebe, ale podaří se jej dosáhnout tomu, kdo je ochoten odbočit z pohodlné, přímočaré cesty.

Labyrint: Krajina vnitřního bloudění tedy funguje jako postupná demontáž strachu z neznámého: začíná mýtem o Mínótaurovi coby archetypálním ztvárněním hrůzy z toho, co nechápeme, a končí výzvou k empatickému naslouchání, jež má být protilékem na různé podoby vyloučení a nepochopení. Je však až symbolické, že cestu výstavou přesně uprostřed protíná Císařský sál – prostor plný mocenské a maskulinní okázalosti a stojící v ostrém kontrastu k tématům sneseným do Tróje kurátorkou Dvořák Hlaváčkovou. Strach z neznámého je v barokních malbách kategoricky vymýcen násilnými střety armád dvou vyznání, spravedlnost stojí majestátně na piedestalu s mečem v ruce nad alegoriemi špatných vlastností; empatie a porozumění pomocí zvědavosti se nekoná. Síla vítězí nad porozuměním.

„Císařským“ intermezzem je linka výstavy sice přerušena, avšak její témata jsou natolik obsahově hutná, že vás Labyrint rychle vtáhne zpět. Za politováníhodné ovšem považuji, že součástí výstavy se nestal i skutečný labyrint, který se u Trojského zámku nachází – propojení reálného bloudění zahradou s tím metaforickým by celý koncept umocnilo.

Autor je umělec, také působí jako projektový manažer v Leica Gallery Prague.