Dvojí výročí a dvě výstavy Josefa Sudka. A jedna „divná“ finská dvojice

Galerie Josefa Sudka, spadající pod Uměleckoprůmyslové museum v Praze (UPM), se nachází v Úvoze 24, v někdejším skromném přízemním bytě, kde Josef Sudek v letech 1959–1976 žil. Dramaturgicky její výstavní program stojí na fotografické sbírce UPM a kurátoruje jej Jan Mlčoch. Vždy po nějakém čase zde připraví kolekci přímo Sudkových prací. Ta nynější nese název: Železo, ocel, stroj. Je to od Mlčocha velmi dobrý, v dobrém slova smyslu poťouchlý nápad. Sudek je přece do dějin fotografie zapsán především coby lyrik a melancholik pracující se světelnými náladami, s krajinářskými konstelacemi, s intimitou předmětů a tak podobně.

Mlčoch však komorním výběrem Železo, ocel, stroj poznamenává: „Již ve dvacátých letech 20. století, v době studia na pražské Státní grafické škole, vytvářel Sudek první snímky železných objektů. Nejsou to aranžovaná a estetizovaná zátiší odpovídající tehdy převládajícímu vkusu. Nalézal je na svých fotografických toulkách v rodném Kolíně, v Praze i na její periferii a zachycoval je v jejich surovém stavu. Byla to doba hledání, ale současně i velkého radikalismu. Snímal věci zcela nepoetické: železné konstrukce, zrezavěné dráty, plechy, litinové odlitky a strojní součástky, popelnice, zábradlí apod.“

Ozdobná mříž na Karlově mostě v místě, odkud byl do Vltavy večer 20. března 1393 svržen Jan Nepomucký. Z výstavy Josef Sudek: Železo, ocel, stroj v pražské Galerii Josefa Sudka, repro: UPM

Kromě toho se Sudek v roce 1927 profesionalizoval a živil se různými zakázkami, takže fotil třeba i průmyslové stroje či provozy, jak na výstavě dokládá záběr rotačky chrlící noviny či detail obráběcího stroje. Ve výstavní kolekci se vyskytují jak práce velmi málo vídané, tak několik děl mnohokrát reprodukovaných či vystavených, kupříkladu kompozice Kov a sklo (1930–1931) nebo Černošská maska (1935). Expozice je završena snímkem z roku 1972 Železný pták Andreje Bobrušky (z cyklu Má zahrádka). K němu se vztahuje mírně bizarní historka, jak se lze dočíst v kurátorově doprovodném textu, jenž je umístěn na začátku výstavy, obsahuje řadu kontextualizujících informací a má celkově vysokou úroveň, jak je ostatně u těchto Mlčochových příspěvků v Galerii Josefa Sudka pravidlem. Totiž: na fotografii je ke spatření plastika ptáka, kterou pro fotografa v šedesátých letech ze železného odpadu vytvořil přítel Bobruška. Fotografie byla zařazena i do monografie, která vyšla roku 1982, avšak název, píše Mlčoch, „byl tehdy neakceptovatelný“ a nyní „využíváme příležitosti tuto chybu napravit“. Když dotyčnou monografii otevřete, zjistíte, že v ní je snímek označen následovně: Z cyklů Okno mého ateliéru – Procházka po mé zahrádce, datováno po roce 1959. Dneska se tehdejší neakceptovatelnosti už těžko vysvětlují…

PPF má věru pěkné kousky

Ona zahrádka, v níž se nacházel „inkriminovaný“ pták od Andreje Bobrušky, náležela k dřevěnému domečku na pražském Újezdě, kde měl Josef Sudek ateliér. Jeho replika slouží coby výstavní prostor nazvaný Ateliér Josefa Sudka, ve správě jej má finanční skupina PPF. Rovněž v domku dojde občas na díla Josefa Sudka, jinak dramaturgie – určovaná Lucií Mlynářovou, která na nedaleké střední průmyslové škole grafické v Hellichově ulici vede obor fotografické tvorby a médií – akcentuje tvorbu současných autorů vesměs mladé a střední generace. Aktuální expozice představuje výběr dvaceti Sudkových děl, která jsou ve vlastnictví fotografické sbírky PPF.

Na stránkách PPF Art, kde si lze dohledat, která umělecká díla finanční skupina vlastní, je u Josefa Sudka uvedeno 46 exemplářů. Reálně už jich však nejspíš bude o poznání víc, neboť na nynější výstavě se vyskytují i takové fotografie, které zmíněná internetová databáze neuvádí, kupříkladu práce z roku 1926 Z pražských ulic nebo dva snímky z roku 1972 z cyklu Vzpomínky (z výstavy Johannes Kepler a Praha) či záběr z roku 1930 Pohled ze Střeleckého ostrova na Národní divadlo. Dvacítka exemplářů je sepjata pod lakonický název Praha ve fotografiích ze sbírek PPF, což není dáno nedostatkem invence, nýbrž konceptem – souběžně totiž v Galerii Václava Špály probíhá jiná výstava děl ze sbírek PPF: Praha v obrazech a fotografiích čili jde o provázaný podnik.

Josef Sudek: Pohled ze Střeleckého ostrova na Národní divadlo, 1930. Z výstavy Josef Sudek: Praha ve fotografiích ze sbírek PPF, foto: Josef Sudek

Ke kolekci prezentované v Sudkově ateliéru není moc co dodat. PPF prostě má ve vlastnictví kvalitní konvolut autorových děl, z nichž některá jsou bez nadsázky erbovní, kupříkladu z proslulého cyklu Okno mého ateliéru nebo dvě fotografie z roku 1959 – Vzpomínka na E. A. Poea a Vzpomínky snů. Výstava poskytuje esenci umělcova díla a možnost spatřit na vlastní oči i exempláře, na nichž se po nějakých sto letech pobytu na tomto světě podepisuje čas tím, že z fotografického papíru „vystupuje“ stříbro.

Co taky čekat od Finů?

A nyní něco zcela jiného, co má s Josefem Sudkem společnou leda jen černobílou tonalitu. Kdo tohle čte a chtěl by popisované vidět na vlastní oči, měl by se do Galerie Fotografic vypravit na prvním místě, neboť tam výstava Giant’s Kettle končí tuto sobotu, zatímco Sudek je v Ateliéru k vidění do konce prázdnin a v Galerii až do začátku října. Se sudkovskými expozicemi má ta ve Fotografic společného vlastně ještě to, že rovněž běží o komorní prostor, kam se vejde pár věcí.

Finský umělec střední generace Markku Hakala nakládá s filmovým médiem tak, že jej zajímá nikoliv jako prostředek k vyprávění příběhů, nýbrž k vytváření nedefinovatelných situací, jako nástroj k vyjádření nevyslovitelného. S tímto krédem také od roku 2017 pracoval se svou partnerkou Mari Käki, profesí kreativní koučkou a profesionální supervizorkou v oblasti médií a vzdělávání, na svém prvním celovečerním filmu Giant’s Kettle. Dokončili jej v roce 2023 a následně uvedli na řadě festivalů. Už název jednasedmdesátiminutového snímku nevěstí nic „normálního“: Konvice obra. A je tomu tak. „Zkoumáme film jako osobnější formu umění, bližší výtvarnému umění a fotografii. Využíváme nejnovější digitální technologie k překonávání překážek, jež nám stojí v cestě. Činíme tak s vírou, že nový svět je třeba budovat nikoliv na příbězích, nýbrž na intuici,“ píší tvůrci na stránkách s informacemi o díle.

Markku Hakala a Mari Käki: Žena ve stínu pyramidy, 2023. Z výstavy Giant’s Kettle v pražské Galerii Fotografic, foto: Markku Hakala a Mari Käki

Jak to souvisí s výstavou? Následovně: Kromě projekcí Giant’s Kettle (ta pražská se uskutečnila před prázdninami v Kině Kavalírka) Hakala & Käki vydestilovali ze svého bezeslovného filmu jak pohyblivé mikropříběhy, tak statické fotografie. V Galerii Fotografic lze zhlédnout pět takových videí (v rozlišení 4K, stopáž od jedné a půl do čtyř minut) plus dvě fotografie formátu 85 x 65 cm; vše technicky perfektní. K těm fotografiím: u záběru Žena ve stínu pyramidy je uvedeno, že jde o „frame number 13850 from film Giant’s Kettle“ a u Formálního pořádku o „frame number 29856…“.

Jak pozvolně vyprávěné mikropříběhy, tak fotografie jsou vizuálně vymazlené, výrazově strohé, oproštěné. Vyskytují se zde nepříliš hostinné scenérie, kupříkladu průmyslově poznamenaná krajina – na obzoru i doslova čadí komíny a hučí průmyslové provozy. I to, co se „hýbe“, působí jako rozpohybovaná a silně aranžovaná fotografie. Výstava tak dokumentuje prostupnost médií, nynější relativnost pojmů film a fotografie. Když tvůrčí dvojice tvrdí, že Giant’s Kettle je „milostný příběh bez lásky, filmová cesta do nevědomí, epická tragikomedie všednosti a záhada ve světě zbaveném záhad“, lze dodat, že si nevymýšlí, nenadsazuje. V těch výjevech je hodně smutku, míjení i „jemné“ krutosti, přítomna je rovněž ironie, ale zas tak moc bych jí toho nepřikládal. Severská vážnost a tíha převažují. Ale svým způsobem pěkné a jímavé to je, jako třeba filmy Akiho Kaurismäkiho.