Čas běží, čumilové zůstávají. Fotografové Gil, Cudlín a Materna a jejich Sanitka
V pražském Czech Photo Centru je instalována výstava fotografů tří generací, kteří nezávisle na sobě a v různých dekádách dokumentovali práci tuzemské záchranné zdravotní služby vyjíždějící k lidem zraněným vinou dopravních karambolů či stižených zdravotním kolapsem.
Výstava Sanitka sice neuvádí kurátora, ale základní koncepci má. Za výchozí bod si bere temnou povídku Zástup proslulého amerického spisovatele Raye Bradburyho o davu lidí, kteří se zjeví vždy, když dojde k havárii: „Hrdina má pocit, že přicházejí dřív, než se nehoda vůbec stane – jako by ji znali předem. A když se to začne opakovat, dojde k děsivé myšlence: ten zástup je součástí samotné smrti. Nejsou to náhodní kolemjdoucí, ale jakési publikum osudu. A ten, kdo je vidí příliš často a příliš jasně, se stává dalším cílem,“ přibližují organizátoři Sanitky na webu Czech Photo Centra prózu Zástup, která česky poprvé vyšla roku 1967 v proslulé antologii Tichá hrůza. To neznamená to, že by na základě dotyčné povídky vznikl sofistikovaný výstavní koncept metodicky obhlížející fenomén čumilství. Výsledek to však nedegraduje.
Na počátku stálo slovo
Princip je zde jednoduchý a funkční: na stěnách jsou instalovány černobílé, k dokumentu inklinující práce s příbuznými náměty, k jednotlivým exponátům nejsou připojeny datace a místa vzniku. Buď běží o (vesměs velkoformátové) tisky, anebo jsou fotografie promítány na obrazovky/monitory. Každý ze tří zúčastněných autorů – Ivo Gil (* 1941), Karel Cudlín (* 1960) a Dan Materna (* 1971) – má v galerii přiděleno své místo.
Reálně je tomu tak, že Bradburyho povídkou byl při vzniku souboru inspirován nejstarší z trojice, Ivo Gil, který souborem Sanitka v roce 1971 absolvoval studium fotografie na FAMU (ne však – jak stojí v podkladech k výstavě – na samostatné Katedře fotografie této školy, ta vznikla až v roce 1975, jak ostatně připomněla loňská výstava v Kampusu Hybernská). K této Gilově literární notě, která ostatně v jeho generaci fotografů nebyla úplně ojedinělá (s nadsázkou: tehdy lidé s fotoaparáty ještě četli), byli nyní námětově připojeni Karel Cudlín a Dan Materna, kteří Bradburyho prózu u svých „sanitek“ sotva brali v potaz. Zatímco Gilův soubor byl absolventskou prací, něčím, co si autor ze zájmu zvolil a Bradburyho text měl v zádech, Cudlín a Materna své soubory vytvořili jako profesionální zakázku.
Cudlín snímky ze zásahů sanitek pořizoval v druhé půli osmdesátých let pro dokumentární film o lhostejnosti při nehodách, který šel v kinech jako Československý filmový týdeník 27/1988 pod názvem Problém lhostejnosti lidí při nehodách s těžkými zraněními (lze jej dohledat na YouTube). Zase drobná korekce: v materiálech k výstavě stojí, že Cudlínova zakázka vznikala pro Československou televizi a v ní byl snímek vysílán. Nikoliv: týdeníky vyráběné Krátkým filmem se tenkrát promítaly v kinech před hlavními filmy.
Dan Materna k námětu záchranky a zevlujících občanů přišel tak, že v letech 1992–1993 fotil pro odborný týdeník Statim různé zdravotnické obory včetně urgentní medicíny. „Při jednom z prvních výjezdů dokumentoval zásah obchodě: ležící pacient je doslova obklopen nakupujícími, kteří pozorují zakročujícího lékaře. Ti, co se dostávají tzv. na řadu, již nerušeně vybírají a nakupují. Tato scéna jej natolik šokovala, že se rozhodl tématu ‘čumilů’ věnovat. Fotografoval na pražské záchrance více než rok,” osvětluje okolnosti text na galerijní stěně. (Ale opět akurátní poznámka: když jej srovnáme s větami na webu výstavy, informace se ne zcela shodují…)
Nejprve byla Ostrava
Při letmém procházení výstavy Sanitka by mohl vzniknout dojem námětové i výrazové monotónnosti: na ulici, podlaze či lůžku leží jakýsi nebožák a kolem něho jsou v akci záchranáři a postávají zevlouni, a tohle vidíme v desítkách variací, pokaždé v černobílém dokumentárním provedení. Ovšem to by bylo povrchní a nespravedlivé konstatování.
Při bližším pohledu vyjde najevo, že každý z autorů má určitý rukopis a každý z nich podává zprávu o době, kdy snímky exponoval. Soubor Ivo Gila vznikl v Ostravě, tehdejší student FAMU týdny pobýval u záchranky v nemocnici Na Fifejdách. Vytvořil relativně komplexní zprávu o jednom pracovním prostředí či spíše jedné profesi, vystavená díla mají velmi blízko k zadání-cvičení, které se na pozdější Katedře fotografie FAMU nazývalo Homor faber, člověk pracující. Jsou zde snímky jak z interiérů tamního pracoviště záchranné služby, tak především z výjezdů. Gil byl zřejmě svědkem řady tragických situací, jejich příčinou ne vždy byla autonehoda. Na jednom z drtivých snímků je zachycena zřejmě mrtvá těhotná žena sedící doma u stolu s tubami a platíčky prášků. Na vedlejším snímku leží na stole doklady a dopis kohosi na rozloučenou. Masakrózní záběr znetvořeného mužského těla na podlaze se spoustou krvavých stop kolem něho a s nohama okolostojících lidí má z celé výstavy nejblíže ke kriminalistické dokumentaci a z dnešního pohledu se může někomu jevit jako přespříliš explicitní. Gilovo svědectví je prostě drsné – nejen z podstaty věci, tedy proto, že zaměstnanci záchranky často musí řešit hodně nepěkné věci, ale i proto, že tehdejší vrcholně hornická Ostrava byla specificky tvrdým krajem, což lze z Gilových příspěvků rovněž vyčíst: alkohol, úrazy…
Karel Cudlín a Dan Materna nepostupovali tak systematicky, více šli po jednotlivostech. V menší míře je u nich v druhém plánu přítomen portrét města – dá se vysledovat, že oba fotili v Praze, ale ta svou atmosférou do výjevů neprosakuje tolik jako Ostrava u Gila. Cudlín se projevuje coby bytostný dokumentarista, se značným citem pro spodní proud situace, s neefektní sice, ale patrnou obrazovou kulturou. Práce Dana Materny vyznívají reportážněji, „úlovkovitěji”; ostatně nedlouho po dokumentaci zásahů záchranné služby nastoupil jako fotoreportér do MF DNES, kde vydržel až do roku 2020. Cudlínovy a Maternovy záběry od sebe co do vzniku dělí jen několik let, ale lze zaznamenat, jak rychle se záchranné složky po převratu technicky modernizovaly, zásahy v první půli devadesátek již vyhlížejí profesionálněji, chcete-li „západněji”. A u jedné Cudlínovy fotografie lze mimořádně názorně demonstrovat posun v záchranných zásazích. Na daném snímku je vidět naprosto rozšmelcované auto, z něhož nejspíš už pohřební služba přenáší ohořelé tělo – za asistence desítek sledujících, chcete-li čumilů. To by nyní již sotva bylo možné, neboť záchranné složky při takových událostech používají zástěny pro zachování důstojnosti.
Také se díváte na bolest těch druhých?
Všechny ty fotky, z nichž sestává Sanitka, byly pochopitelně exponovány na filmový materiál, jsou produktem doby analogové. Později filmová políčka prošla digitalizací. Nejpečlivěji má skeny zpracované Karel Cudlín, jeho velkoformátové tisky vykazují sytost a nejširší tonální škálu. Maternovy snímky digitalizací a zvětšením nabyly velké zrnitosti (dnes se tomu říká šum) a tonální syrovosti, osobně bych si v postprodukci s gradací u některých ještě pohrál. Část Gilových exponátů gradačně vysloveně strádá – ve světlých plochách (například na bílých pláštích) se ztrácí kresba; nevím, zda proto, že digitalizaci získaná data neprošla patřičnou tonální korekcí, anebo proto, že skeny jsou promítány na obrazovku/monitor s vysoce nastaveným kontrastem. Ale budiž…
Jak jsem psal na začátku recenze, fenomén čumilství výstava neanalyzuje, nýbrž ukazuje různé jeho podoby a prezentuje jej coby setrvalý stav – alespoň tedy ve vymezeném rozmezí od počátku sedmdesátých do začátku let devadesátých. Jak je tomu nyní, zda fenomén trvá, případně co se u něho změnilo, to výstava nesděluje a nelze to od ní ani požadovat, to by se expozice musela vystavět docela jinak.
Pro mě osobně je Sanitka spíše dokumentem doby než kolektivním portrétem čumilství; mám ji za dokument doby nahlížený skrze jeden námět a aspekt. A jako takovou ji vnímán coby zajímavou zprávu, neboť obzvlášť z některých snímků se dají vypozorovat detaily o každodennosti, o veřejném prostoru, o technických prostředcích, o přístupu k tragicky zasaženým lidem. Možná to bude znít podivně, ale Sanitka mi nepřímo sděluje, že bolest a tragika byly tenkrát mezi lidmi viditelnější, hmatatelnější, méně odfiltrované, než je tomu dnes. Dá-li se to číst jako jeden drobný důkaz, že jsme postoupili k větší humánnosti, toť otázka.
Ivo Gil / Karel Cudlín / Dan Materna: Sanitka
Czech Photo Center. Seydlerova 2835/4, Praha 5. Výstava trvá do 19. dubna 2026.
