Cudlín, Kratochvíl, Mihaliček: Tři pohledy na Náhorní Karabach, když nás ještě zajímal

Fotografický Spolek 400 ASA vznikl v roce 2019. Původně sedmička, posléze šestice fotografů provozovala v minulých letech i svoji galerii –  v prostorách zrenovované Trafostanice Na Zatlance na pražském Smíchově. Ale věci se vyvinuly tak, že vloni na podzim spolek provoz komorního výstavního prostoru ukončil a ohlásil: „Spojujeme síly s Leica Gallery Prague, kde budeme i nadále připravovat výstavy, vydávat knihy a podporovat dokumentární fotografii.“ Už vloni na jaře, tedy ještě před oficiálním oznámením spolupráce, se v této galerii prezentoval – a to kolektivní přehlídkou, jež by se do trafostanice nevešla. Běželo o nepříliš povedené představení: novější tvorba členů spolku byla zastoupena spoře, většinu tvořily snímky letité, některé v minulosti již nejednou veřejně prezentované (včetně předchozích kolektivních výstav spolku).

Základní souvislosti

Nynější výstava Když se Bůh nedíval… je tedy prvním počinem spolku 400 ASA a Leicy Gallery Prague (LGP) po ohlášeném spojení sil. Opět bylo sáhnuto do archivů, ale výsledkem tentokrát naštěstí není další pel mel. Tři členové spolku – Karel Cudlín, Antonín Kratochvíl a Jan Mihaliček – vybírali z černobílých fotografií, které kdysi exponovali na území Náhorního Karabachu. O co v této enklávě šlo a proč existoval důvod tam jezdit s fotoaparátem, to je v LGP v textu na zdi nebo na papírovém letáku pouze několikaslovně naznačeno, ne však aspoň v základních faktech informačně přiblíženo. Proto základní fakta připomeňme, ostatně i pro lepší kontextualizaci zde reprodukovaných prací zmíněných autorů.

Antonín Kratochvíl: Náhorní Karabach, 1998. Z výstavy Když se Bůh nedíval… v Leica Gallery Prague, foto: © Antonín Kratochvíl

Náhorní Karabach je území o rozloze 4400 km² (tedy zhruba tak velké, jaké v Česku zabírá Pardubický kraj). Územní spor spojený s etnickým pnutím o něj vedly Arménie s Ázerbájdžánem. Náhorní Karabach si územně nárokoval Ázerbájdžán, ale většinu obyvatel tvořili Arméni (ovšem v okolních okresech zase převažovali Ázerbájdžánci). Konflikt vzplál v roce 1988, kdy obě země ještě tvořily součást Sovětského svazu. Když ten se rozpadl, oba samostatné státy se mezi sebou pustily do „plnohodnotné“, otevřené války. Podrobnosti o průběhu bojů si lze snadno dohledat; z hlediska dokumentárních fotografií vystavených v LGP je důležité zmínit, že během konfliktu byli etničtí Arméni vyháněni z Ázerbájdžánu a etničtí Ázerbájdžánci vyháněni z Arménie i z oblastí, které Arménie okupovala. Válka přinášela civilistům strádání. Boje o Náhorní Karabach byly v devadesátých letech tématem přesahujícím region, zajímala se o ně i tuzemská média a pomoc postiženým poskytovaly některé zdejší humanitární organizace. Příměří bylo vyhlášeno 12. května 1994, ale skutečný klid a mír nikdy nezavládl, přestřelky nebyly výjimkou.

Arménie víceméně držela nadvládu až do podzimu 2020, kdy vypukla další válka, a ta Ázerbájdžánu vynesla územní zisky. O tři roky později Ázerbájdžán spustil rozhodující vojenskou operaci: Arménií podporovaná (a mezinárodním společenstvím neuznávaná) Republika Arcach zanikla, z Náhorního Karabachu uprchla valná většina etnických Arménů. Oficiální tečku za svárem si leckdo možná ještě vybaví: v srpnu 2025, za „dohledu“ Donalda Trumpa, podepsali v Bílém domě arménský premiér Nikol Pašinjan a ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev mírovou dohodu.

Žít se musí

Zpět do Leica Gallery Prague. Nejmladší ze zúčastněných fotografů, Jan Mihaliček (* 1965), vystavuje práce časově nejstarší – exponoval je v dvaadevadesátém roce, kdy probíhala takzvaná první válka. Do horského území dorazil s misí Nadace Lidových novin nazvanou SOS Karabach. Mihaliček byl tenkrát fotoreportérem „Lidovek“, které měly značný společenský kredit, útěšně vysoký náklad a byly svého druhu institucí. Antonín Kratochvíl (* 1947) se vydal do Náhorního Karabachu o šest let později, v roce 1998. A deset let na to do zkoušeného kusu země odcestoval Karel Cudlín (* 1960). Tihle dva byli konfrontováni s prostředím, kde se už – nebo spíš momentálně – neválčí, ale i tak je tam živobytí nejisté, křehké i těžké, situace napjatá.

Karel Cudlín: Náhorní Karabach, 2008. Z výstavy Když se Bůh nedíval… v Leica Gallery Prague, foto: © Karel Cudlín

Výstavu otevírá osm Kratochvílových fotografií. Vyznačují se pro autora typickým rukopisem: syrovou emocionálností a těžkotonážní subjektivitou, neostrostí či „diagonálností“ (nakloněním obrazu) coby vědomě použitými výrazovými prostředky. Obdobného ducha vykazují kupříkladu autorovy snímky z Iráku z počátku tohoto století. Kratochvíl neposkytuje primárně „informace“ o daném místě, nýbrž osobní zprávu o tom, jak tamní dění na něho působilo. „Přivlastňuje“ si dané území. Není od věci dodat, že když před pádem železné opony i v letech po něm projížděl státy východní Evropy a dokumentoval v nich „rozbitý sen“ o komunistické utopii (Broken Dream se jmenuje autorova kniha z roku 1997), jeho snímky ještě nebyly tak „tušené“, náznakovité, fragmentarizující, pocitové; tyhle rysy nabyly až fotografie, které Kratochvíl exponoval někdy po své padesátce. Zkrátka: „jeho“ Náhorní Karabach, to je tíživé drama každodennosti, redukce na základní životní pocity.

Po Kratochvílovi v LGP následuje soubor Karla Cudlína. Jeho autorský rukopis je o poznání klidnější, mírnější, máte dojem, že do prostředí tolik neintervenuje, nevnáší tam sebe, mimoděk zaznamenává, aniž byste získali pocit, že si drží voyeurský distanc. Cudlín nedramatizuje, obecně má vysokou schopnost jemně účastného pozorovatelství a dar kultivované, naprosto přirozeně působící obrazové skladby. Cudlín je zastoupen nejpočetněji, a to záběry, v nichž je přítomna snad i poezie všedního dne, ale bez lyričnosti, patosu, emotivních přísad. Fotograf jako by říkal: Ano, takhle se to tam má, živobytí to není snadné, ale žít se musí.

A technický dovětek k autorovým exponátům: některé snímal na kinofilm, analogově, některé nejspíš digitálně – usuzuji tak proto, že určité fotografie, právě asi ty digitální, jsou „hladší“, méně zrnité, s větším množstvím detailů, ale jejich struktura je plošší, jaksi techničtější, nemají v sobě „starou dobrou“ plasticitu analogu, která jinak exponáty všech tří tvůrců v LGP spojuje.

Jan Mihaliček: Náhorní Karabach, 1992. Z výstavy Když se Bůh nedíval… v Leica Gallery Prague, foto: © Jan Mihaliček

Výstavu uzavírá Mihaličkův příspěvek. Čítá jedenáct zvětšenin. Obsahově je to nejexplicitnější, nejdrsnější část kolekce Když se Bůh nedíval…, neboť tehdy mladý fotograf byl blízko bojujícím i zraněným vojákům, rozbitým symbolům moci či víry, balíkům s věcmi prchajících lidí; Náhorní Karabach se chvěl a plál rozhořelým konfliktem. Mihaličkovy snímky mají z celé výstavy nejblíže k reportáži a tento autor rovněž nejdynamičtěji pracuje s formátem a instalací zvětšenin.

Nejen u Jana Mihalička, ale na celé výstavě je sympatická početní střídmost. Galerijní stěny zde nejsou přeplněné, každá fotografie dostává adekvátní prostor, odpovídající její povaze. V tom odvedli kurátoři Tomáš Pospěch a Lucia Fišerová velmi dobrou práci; princip méně je více se dnes u instalací bohužel ukazuje být spíše výjimkou. Název expozice je o poznání problematičtější – Když se Bůh nedíval… Chce sugerovat velké významy, ve skutečnosti má blízko k banalitě; když nemůžeš nalézt slova pro to, co díla ukazují, vraz tam Boha, on už to význam zařídí…