Čtyřiadevadesátiletá výtvarnice Věra Nováková: Mít před sebou každý den nový smysl
„Měla jsem výhodu, že jsem byla vyvržená ze společnosti,“ říká Věra Nováková. Paradox tohoto vyjádření vystihuje její přístup ke světu a hlavně sálající vnitřní svobodu. Malířka nesnáší slovo normální – zavání jí normami a škatulkováním lidské individuality. Možná i proto významně obohatila české výtvarné umění dvacátého století. A ještě zdaleka nekončí.
Do bytu, kde žila přes sedmdesát let se svým mužem, malířem Pavlem Brázdou, se jí teď čerstvě vrátily obrazy z dosud největší retrospektivy v pražském Centru současného umění DOX. „Mám ráda svoje věci kolem sebe, jsou jako moje děti,“ přiznává malířka, že obrazy vlastně nerada prodává, protože pak neví, co se s nimi dál děje. Do DOXu se na ně přišly podívat tisíce lidí. Pod názvem Via vitae, tedy Cesta života, tam vystavila svá díla od doby komunistického puče až po portrét pravnuka Daniela, který namalovala před pěti lety. Přestože záměr nebyl vyprávět chronologický příběh, měla výstava šťastný konec i prvopočátek.
Na začátku je na některých vašich obrazech patrná dětská, až rajská idyla. Vidím hodného pána, který sbírá do náruče kosatce. Vy jste asi měla šťastné dětství?
Vyrůstala jsem ve velké zahradě, ve velkém domě, s velkou rodinou. Měl jsem sedm sourozenců. Všude kolem mě byl život zvířátek, brouků, ptáků, to byl můj vesmír. O prázdninách jsme jezdili na venkov. Pamatuji si z toho radostné střípky. Pomáhali jsme při žních, viděli jsme snopy. Nebo jednou se ztratilo na dvoře kuřátko. Vybavuji si, jak pípalo a jak jsem mu chtěla mermomocí pomoct. Bylo mi šest nebo sedm let. Malá, soucitná holčička, která si nedala říct.
Jste teď jiná?
Dětské zážitky člověka formují, dostaly se pochopitelně i do mých obrazů. Malovala jsem, co jsem žila, to bylo taky motto výstavy v DOXu. Díky instalaci, kterou kurátoři pojali zcela po svém, jsem objevila nové souvislosti, protože moje věci byly nahlédnuty z jiného úhlu pohledu. Pro mě je moje práce pořád otevřená věc, není ukončená. Žádné: Tohle je životní dílo, a šmytec.
Věra Nováková ve výstavě Via vitae, která se letos uskutečnila v pražském DOXu, foto: © DOX – Jan Slavík
Velká, retrospektivní výstava neměla být inventura?
Inventura to rozhodně je, ale není strnulá. Není to hotovka, ale pořád živá věc.
Mluvíte o nových souvislostech. Jaké jste tam konkrétně viděla?
Je to příběh, který začíná průšvihem podle křesťansko-židovské tradice. Průšvihem dvou lidí. Ale končí velikou nadějí, vzkříšením. Takovou věc jsem si nikdy neuvědomila. Objevuji tedy, jak je možné moje dílo – a tím pádem můj život – vidět. Klíčový je diptych obrazů o konci pána světa, samovládce, který zatíná drápy do zeměkoule (Tak končí sláva světa), a o dvou dětech (Po konci). Malovala jsem ho zkraje padesátých let. Dali ho však na konec, takže vyzní vysloveně pozitivně.
Chtěla jste se těmi obrazy se samovládcem vypořádat?
Ano, pohřbila jsem ho, protože člověk, co si hrdě říká homo sapiens, není pánem světa, je pořád podřízen. A nevidí to, nafoukaný blbec.
Věra Nováková v sérii Výtvarnické konfese, 2011, iVysílání ČT Pohřbila jste ho dost, nečíhá pořád za plotem?
Kdykoli si někdo troufne usednou na Boží trůn, vede to k hrůze, ať je to Hitler, Stalin nebo nyní Putin. Třetí zloduch je za plotem, to musí chápat každý. Tehdy jsem si ho pohřbila jen sama pro sebe. Malovala jsem to ve chvíli, kdy jsem poprvé měla možnost uvědomit si, co je špatně. Prožila jsem dvě třetiny dvacátého století. Dny na gymnáziu se odehrávaly v područí Hitlera. Maturovala jsem po válce, plná nově nabyté svobody, naděje a radostí, jenže hned přišel puč a národ ochromila hrůza z monstrprocesů. Vznikaly seznamy lidí, kteří byli odsouzení, na nich byl taky tady Palivec (Josef Palivec, diplomat, básník, esejista, překladatel – pozn. red.). Na to na všechno reaguji svojí výtvarnou řečí.
Na obraze, který jste malovala ještě před zmíněným diptychem, jsou zuby, klíče, jehňátko, anděl, klubko, bestie – a mezi tím váš autoportrét v roztříštěném zrcátku. Rozpadla se vám tehdy veškerá jistota?
Když se ve dvaceti ocitnete na černé listině, je to úplná ztráta perspektivy. Rozpadl se mi svět. Právě proto, že jsem byla z harmonické rodiny, vnímala jsem společnost jako rozšířenou rodinu, v čemž jsem se velmi mýlila. Najednou jsem měla nepřátele. Za války to bylo jiné, nepřátelé byli z vnějšku, hlavně Němci. Když se však ze dne na den stane nepřítelem spolužák z vašeho ateliéru… Žila jsem v euforii po válce, nevěděla jsem, o co jde. Pavel věděl, jeho teta Helena Procházková byla politička. Představte si to, když došlo na vysokých školách k prověrkám – po prázdninách 1948 –, tak jsem se Pavla úplně naivně zeptala, proč vlastně taky neemigroval jako jeho teta. V tu dobu už si komunistická strana všude nasadila svoje buňky. U nás v ateliéru byl jeden Slovák, Laco Gandl, o sedm let starší než my. Pořád chodil po ateliéru, slídil a zapisoval si do notýsku. Přišlo mi to jen jako podivínský zvyk staršího spolužáka. Nevšímala jsem si ho. Ale záhy předsedal komisi u studentských prověrek, seděl tam se spolužačkami svazačkami.
Věra Nováková: Zátiší – vlastní podobizna. Z letošní autorčiny výstavy Via vitae, která se uskutečnila v Centru současného umění DOX, Praha, repro: DOX
Právě spolužáci a spolužačky se účastnili toho, že jste musela opustit Akademii výtvarných umění. Odpustila jste jim to?
Byly to jenom pitomé holky, už jsem je pak nikdy neviděla. Ptaly se, jak chci svoji výtvarnou činností přispět k budování socialistického státu.
Jak se stane, že se ideály převrátí ve zlo?
Jestli je v nich vůbec někdy dobro! Komunisti sice chtěli vybudovat spravedlivý stát, ale postavený na totalitě. Na ideologii, kde jedinec nemá cenu. Likviduje se tak důstojnost člověka, protože ta je v jeho svobodě a v individuální zodpovědnosti za činy. V totalitě rozhoduje masa lidí, která určí, co je správně pro všechny bez rozdílu. Kdo se nepodřídí, je vyřazen. Je to normalizace, každý musí být normální, což je samo o sobě hrozné slovo.
Máte z něčeho takového pořád strach?
To, co předvádí Putin na Ukrajině, by nás mělo varovat. Chtějí vládnout světu. Mocipán se nezastaví jen u souseda. Musíme proto Ukrajince podporovat, už jenom ze sobeckého důvodu, aby nešel dál. Státy se dneska více či méně úspěšně snaží o demokratické režimy. Demokracie má svoje limity. Hrozí nebezpečí, že se do ní může jako štír vetřít nějaká idea, kterou demokracie bude respektovat a stane se z ní slabina.
Sobectví a touha po moci jsou silní tahouni. Pokud máte peníze a rétorické vybavení, dokážete lidi zmanipulovat. Nerada vidím, když se lidé nechají zblbnout populismem a snadným řešením závažných otázek. Ty se pak smetou ze stolu a problém kvasí. Sleduji, jak mí pravnuci chtějí dát svět do pořádku, což je naprosto přirozené a správné. Lidé by měli mít vůli k tomu, aby byl svět spravedlivý.
Víte, mě hrozně potěšil ten nedávný summit na Pražském hradě, chvíli jsem viděla v televizi něco pozitivního. Lépe se mi spalo. Svoboda je založená na zodpovědnosti. Čtu to ve starozákonních textech. Když se v devadesátých letech najednou mluvilo o svobodě, lidi se k tomu postavili bez rozmyslu. Je svoboda jen politická? To přece nestačí. Osvětlil mi to text, kde Hospodin vykládá, co je člověku k dobru a co ke zlu. Nakonec mu ale řekne: Vyber si. Rozhodni se sám. V tom spočívá svoboda. Proto mám v jednom svém obrazu písmeno S pojaté jako směrovku, která ukazuje na obě strany.
Pohled do autorčiny výstavy Via vitae, která se letos uskutečnila v Centru současného umění DOX, Praha, foto: © DOX – Jan Slavík
Uvědomujete si tím pádem, jak jste vlastně byla odvážná? Zvolila jste si svobodu, nebyla jste členkou žádné organizace, přes riziko jste se provdala za toho, kdo vám byl blízký.
Ale já se vůbec nechtěla vdávat tak brzo! Na gymnáziu jsem se smála hloupým holkám, co sháněly manžela. Chtěla jsem se něco naučit, studovat. Jenže babičku Pavla, Helenu Palivcovou, sestru bratří Čapků, by komunisti připravili o tenhle dům, protože měla manžela zavřeného na dvacet let. Vystěhovali by ji nebo by sem dali nějakého fízla a rozdělili by místnosti příčkami. Proto jsme se brali. Na druhou stranu jsem měla někoho, s kým jsem mohla prožívat společenskou situaci. Pavel říkal, že budeme jíst třeba jogurt k snídani, obědu i večeři, ale budeme si doma malovat. A tak jsem měla místnost u sousedů jako ateliér a tam jsem malovala zátiší s rozbitým zrcátkem a Pavel zase támhle obraz Obluda čeká, obluda má čas.
Kde člověk v situaci, když nikam nepatří, hledá nová východiska? Cestu, po které by mohl jít, aniž by pořád narážel na odmítnutí?
V roce, co jsme byli vyhození z akademie, jsme se hodně stýkali s Ivanem Sobotkou. Scházeli jsme se v hospodách a přemýšleli, co bude s námi a se světem. Hodně jsme taky kouřili levné cigarety Partyzánky, naučil mě to Pavel. Četli jsme existencialisty, Sartra, Camuse, Beauvoirovou, co zrovna frčelo. Václav Černý nám jejich texty přinesl jako novinku. Probírali jsme život pořád dokola, až mě začalo otravovat, jak to bylo naprosto bezvýchodné. Ivan prohlásil, že je zhnusený z našeho zhnusení. Bezvadně charakterizoval, co jsem cítila. Lezlo mi všechno krkem.
Pavel jednou vytáhl tady z knihovny knihu Krize našeho věku od Sorokina. Přečetla jsem si, jak tam označuje za východisko Kázání na hoře. Zaujalo mě to, protože jsem nic takového neznala a začala jsem se zabývat Biblí. Chtěla jsem vědět, jestli je to snůška pohádek nebo o co jako jde. Nicméně postupně jsem se tam dočetla odpovědi na svoje aktuální otázky. Zhruba o devět let později jsem se nechala pokřtít.
Pohled do autorčiny výstavy Via vitae, která se letos uskutečnila v Centru současného umění DOX, Praha, foto: © DOX – Jan Slavík
Zvažovala jste to ve vztahu k vašemu muži? On přece šel cestou levicové avantgardy, která se s křesťanskými hodnotami nepotkává.
Myslela jsem si, že mě musí pochopit, nedělala jsem to přece proti němu. Jeho taky nějakým způsobem zajímalo křesťanství, vadilo mu spíš právě to, že jsem šla jinou cestou. Cítil moje východisko jako svoji prohru, dokonce to tak říkal. Těžko můj křest snášel.
Prohru, v jakém smyslu?
Že mě nepřesvědčil o svojí pravdě. O levé avantgardě. Jenže pro mě to už byla mrtvá záležitost, na které jsem nemohla stavět nový život. Vyčerpala se tím, co se pak ukázalo v komunismu, v totalitárnosti. Můj otec byl navíc sociální demokrat, takže pro mě šlo o cestu zpátky. Pavel byl z buržoazní rodiny, proti níž se potřeboval vymezit. Vedli jsme dlouhé debaty až polemiky. Sice to ode mě vnímal jako zradu a trápil se svojí prohrou, na druhou stranu ho to zajímalo, byl to vzájemný stimul.
Pohled do autorčiny výstavy Via vitae, která se letos uskutečnila v Centru současného umění DOX, Praha, foto: © DOX – Jan Slavík
Kde je podle vás ve vztahu hranice sobectví?
Nejsem žádný nelida. Pořád jsem se mu snažila vysvětlovat, že se na to dívá z jiného úhlu, ale on stejně jen řekl, že ničemu nerozumím. Nechtěl ztratit autoritu. Studoval proto Bibli jako šílenec, četl katechismus. O žádný katechismus mně samozřejmě vůbec nešlo. Potřebovala jsem to mít z pramenů, v těch jsem našla cestu.
Brzy po křtu se vám narodila dcera. Bylo součástí nové cesty taky mateřství?
Nijak to nesouviselo a Pavla jsem absolutně k ničemu nenutila. On mi potom zpětně přiznal, že sám na děti myslel. Ne snad kvůli otcovství, ale aby mi vyhnal z hlavy ten křest. Když bude mít dítě, přestane blbnout s křesťanstvím, takovou logiku měl! A bylo.
Spousta žen řeší taky to, jak jim mateřství změní život po praktické stránce. Měla jste nějaký systém? Třeba vyhrazený čas, kdy jste mohla myslet jen na svoji tvorbu?
Dávala jsem dceru do jeslí.
Abyste mohla malovat?
Ano, na dopoledne. Káťa se narodila v březnu a na podzim jsem ji začala vozit do jeslí, protože jsme tehdy ilustrovali knihu Moji milí bratři, co psala Helena. Co vám budu povídat, ona brečela, já jsem brečela a v poledne jsme pro ni zase hned jela. Ale měla jsem čas něco udělat a promyslet si, co a jak.
Pohled do autorčiny výstavy Via vitae, která se letos uskutečnila v Centru současného umění DOX, Praha, foto: © DOX – Jan Slavík
Malovala jste taky s dcerou?
Zkoušela samozřejmě malovat, ale nevedli jsme ji k tomu. Když jsme ji vozili v kočárku, každý se hned ptal: A co ty, holčičko, budeš taky malovat? A já odpovídala, že rozhodně ne, že bude mít úplně normální zaměstnání.
Říkáte, že jste malovala, co vás trápilo, co jste žila. Co malujete teď?
Začala jsem malovat svého bratra, který zemřel, to potřebuji dokončit. Ráda bych malovala víc. Musela jsem se teď hodně zabývat tou inventurou. Nemyslím jen výstavu, v určitém bodě života musíte seřadit zpětně svoje věci, dát je dohromady, aby se to jednou zvládlo. Během toho jsem našla spoustu otázek, na které potřebuji hledat odpovědi právě další tvorbou. Není to tak, že je člověk hotový. Já rozhodně nemám pocit, že jsem hotová! To, že všechno ještě nevím, mi dává motor, abych žila.
A co byste chtěla vědět? Co váš žene k tvorbě?
Protikladnost života a smrti. Mám pořád v hlavě jednu věc. Protikladem k S je otazník, a když se prolnou, získáte nekonečno. S nekonečnem jsem si už hrála, vytvářela postavu: oči, pusa a na hlavě klobouk. Možná to nějakým způsobem souvisí i s tím mateřstvím. Moje dcera se totiž zabývá nekonečnem Bernarda Bolzana. Nemyslela jsem to samozřejmě jako parodii na její nekonečno, prostě jen přirozeně vznikla souvislost, aniž bych si ji uvědomovala. Takové věci musí člověka najednou napadnout. Položíte si otázku a dlouho hledáte odpověď. Jdu domů z ateliéru, jedu metrem a v hlavě mi víří. Přesně takhle vznikla z horizontál a vertikál písmena a u každého písmena jsem pak hledala, jakou mají výpověď, co s sebou nesou za emoce. Ká jakoby kráčí, vé je vegetace, která se otevírá vzhůru ke světlu jako vzkříšení. Nebo té je vertikála zaražená horizontálou, temnota, tíže, touha, trapnost.
Malíř a grafik Pavel Brázda s manželkou malířkou Věrou Novákovou ve svém bytě před jednou z Brázdových prací; Praha, 24. listopadu 2002, foto: ČTK – Jaromír Čejka
Rozumíte nyní lépe věcem, které jste žila?
Lépe ne, jinak. Nakupíte věci vedle sebe a vidíte, že průšvih končí vzkříšením, tedy pozitivně. Ve chvíli, kdy to žijete, čekáte spíš na katastrofu.
Je pořád v centru vašeho zájmu člověk?
Koneckonců já jsem taky člověk. Zajímá mě, co jsme zač, odkud přicházíme a kam jdeme. Proč se chováme tak, jak se chováme.
Máte pochopení pro ty, co pro vás pochopení neměli?
Tak to přece nemůžete brát. Jak jste se mě ptala na toho Slováka na akademii, taky jsem jednou odpovídala na otázku, jestli jsme měla někdy chuť se s ním setkat a vyříkat si to. Něco takového by mě ani nenapadlo. Absolutně jsem ho nechápala jako nějakou individualitu, ale jako kolečko ve stroji, s nímž nechci mít nic společného. Ztráta času. Chtěla jsem malovat, tak jsem malovala, ať se kolečka točila jakkoli.
Zároveň jste ani vy, ani váš muž neměli žádnou odezvu, což je pro umělce, řekněme, nezdravé. Kde jste brali zpětnou vazbu?
V tomhle smyslu jsme byli poměrně ochuzení. Nestýkali jsme se ani s našimi vrstevníky, protože jsme byli úplně jinde. Oni pokračovali v tvorbě na Akademii, věděli, co je potřeba. Zakládali spolky. My měli jenom sebe navzájem a Ivana Sobotku. Na začátku se naše věci hodně podobaly. Honza Placák udělal dokonce později z našich raných prací výstavu a úmyslně tam nedal popisky. S Pavlem jsme dlouho doma dělali třeba takové idylické obrázky, co jste zmínila na začátku. Pak si právě hodně naříkal, jak to bylo krásné, když jsme si byli blízcí. Ale to se zase vracíme k tomu, že mu vadila moje témata. Souviselo to s lidským odklonem, s problémy, co přicházely. Třeba jsem si kreslila něco na biblický motiv, on šel kolem a mručel: Zase tohle…
Věra Nováková a Pavel Brázda na své retrospektivní výstavě v českokrumlovském Egon Schiele Art Centru, duben 2017. Foto: ČTK – Václav Pancer
Dělala jste mu to samé?
Pro mě je spíš přirozené, aby se ten pocit objevil v mých obrazech.
Někdy dost explicitně – když si vybavím váš obraz z roku 2013 Své manželce navzdory píše svoje názory…
Naštěstí se ho to nikdy nedotklo. Pro ten obraz jsem si ho vyfotila, jak sedí ve vaně a pracuje na nějakých dalších spisech. Pořád něco sepisoval.
První výstavu vám připravili Terezie Pokorná a Viktor Karlík zkraje devadesátých let. V šedesáti letech jste měla výstavu, a najednou jste mohla dělat cokoli. Nebylo to jako vylézt zničehonic v pravé poledne na slunce?
Ano, cítila jsem se přesně jako zvíře, co vyleze z podzemí. Oslněná světlem veřejnosti. Když se konala ta vernisáž, celá jsem se osypala. Ne obrazně, doslova jsem měla všude vyrážku. Moje sestra byla pediatrička a dala mi injekci D vitaminu, abych splaskla.
Čekala jste na příležitost celou tu dobu, anebo jste s tím spíš už ani nepočítala?
Bylo to fajn, ačkoli trochu krkolomné a hodně nezvyklé. Najednou jsem se cítila jako dospělá, to říkám často. Na Pavla všechna sláva a pozornost působila hrozně moc. Propadl manické náladě, nevěděl honem, co dělat dřív. Lpěl na tom, aby byl co nejvíc vidět, aby ho co nejrychleji uznávali.
Věra Nováková a Pavel Brázda na své retrospektivní výstavě v českokrumlovském Egon Schiele Art Centru, duben 2017, foto: ČTK – Václav Pancer
A pozornost se skutečně stočila na Pavla Brázdu, zůstala jste trochu v pozadí. Bylo to i vaše rozhodnutí?
Nebrala jsem to nijak úkorně. Nechtěla jsem se propagovat, to mi lezlo krkem. U nás se říkalo, že samochvála smrdí. Pavel mě i občas ponoukal, že mi něco taky zařídí, že mě bude propagovat sám. Nechtěla jsem, vadilo mi to. V mánii všechno kouzelně přeháněl, ale jako pro umělce to pro něj bylo skvělé.
Mají umělci-muži pořád tak trochu navrch?
Ten váš chce mít taky nad vámi navrch? Třeba to je v něčem dobře, tak jim přejme. Popisovala jsem už v Revolverce, jak mi Pavel ke konci rozkládal po bytě zátiší. Snídali jsme takhle tady naproti sobě a na stole zůstalo máslo a další věci. Zakoukal se na ně a řekl, ať s ničím ani nehnu, že si to musí nafotit. Jenže pak šel zase do nemocnice a pořád trval na tom, abych s ničím nehýbala. Tak jsem všechno nechala tak, jak to bylo a doufala, že až se vrátí, pochopí, co to bylo za blbost. Ale naopak, byl strašně nadšený a roztahoval se dál. Skládal věci po zemi, zátiší se táhla z obýváku tudy vedle až do kuchyně, kde se pochopitelně skoro nedalo vařit.
Nebylo to poněkud otravné?
Dost otravné. Ne, pozor, nesmíš na to sahat! Ležely tu obrazy, do toho vysypal prášky, co měl jíst, a fascinovaně je pozoroval. Pokračoval do ložnice, tam rozložil kaťata a mezi ně zase obrazy. Naštěstí o patro výš spali vnuci a byli na skautském táboře, tak jsem si našla jinou postel. Potom měl devadesátiny a pořád se s tím nesmělo pohnout. Oslava se odehrávala na zahradě, Pavel seděl u dveří a pouštěl lidi po jednom nahoru do kvartýru, aby si prohlédli zátiší. Měl z toho radost. Museli ale opatrně.
A co působí radost vám?
Víte, já nejsem žádný tragéd. Nic z toho, o čem si povídáme, jsem nikdy nebrala negativně. Nakonec život nebyl, a hlavně pořád není nuda, víc moc nechci. Snad jenom vědět, že dny mají smysl. Nejhorší pocit je, že člověk prošustruje den a není vidět výsledek. Potřebuji každý večer vidět, že jsem něco udělala.
Věra Nováková: Adam a Eva (diptych). Z autorčiny výstavy Via vitae, která se uskutečnila v Centru současného umění DOX, Praha, repro: DOX Věra Nováková (* 1928)
Tvořila a ve své podstatě dál tvoří mimo oficiální struktury. Její dílo představuje svébytný fenomén v českém i světovém moderním umění. Vyrůstá bok po boku s tvorbou jejího manžela Pavla Brázdy, na rozdíl od něj se Věra Nováková ovšem obrací ke kořenům evropského křesťanství a umělecké tradice.
Narodila se jako dvojče do početné rodiny pražského právníka. Po maturitě začala studovat na Akademii výtvarných umění v ateliéru profesora Sychry, odkud ji po studentských prověrkách proti jeho vůli vyloučili. Nesměla studovat, vystavovat ani být součásti uměleckých spolků. Provdala se za spolužáka Pavla Brázdu, který byl taky na černé listině, a žili ve společné domácnosti s jeho babičkou Helenou Palivcovou-Čapkovou.
První velkou výstavu měli dohromady až v roce 1992. Věra Nováková vystavuje nadále společně s Pavlem Brázdou i samostatně. V roce 2010 vyšla monografie, která poprvé zahrnula její dílo od konce čtyřicátých let. V pražském Centru současného umění DOX nedávno zakončila rozsáhlou retrospektivu Via Vitae.
