Designérka Anna Marešová: Dívám se, kde je problém a snažím se ho řešit. Ať u tramvaje nebo u vibrátoru

Zaujalo mě, že jste pracovala jako asistentka amerického kouzelníka. Dalo vám to do života nebo do práce designérky nějakou zkušenost, z níž těžíte?

Nevím, jestli do života designérky, ale do života obecně určitě ano. Hodně jsme cestovali, dostala jsem se na místa, kam bych se normálně nepodívala. Tenkrát mi bylo asi třiadvacet, strávila jsem tak tři roky. Ale tohle nebyla moje hlavní práce, dělala jsem produkci. Když jsem s kouzelníkem potřebovala někam vyjet, většinou jsem si na to vzala ještě dovolenou. Dvakrát jsme byli v Číně, měsíc jsme strávili v Izraeli. Určitě to zlepšilo moji psychickou odolnost a dalo mi to jisté schopnosti diplomacie – pracovali jsme ve dvou, někdy to s ním bylo docela náročné. Zároveň jsem si uvědomila, že to není práce, kterou bych chtěla dělat napořád. Ale splnily se mi tím moje dětské sny. Když jsem šla na konkurz, nevěděla jsem, že se nejedná o produkční asistentku – ukázalo se, že jde vyloženě o performanci, vystupovala jsem s ním na stagi.

Takže jste byla ta, kterou propichují meči?

Ano. Naše první vystoupení živě přenášela německá televize ZDF. Byla jsem strašně nervózní, odehrávalo se to skoro za denního světla, to chybu jen tak neschováte. Naučila jsem se díky tomu pracovat s nervozitou.

Tenkrát už jste měla vystudovaný design?

Neměla. Hned po maturitě jsem šla pracovat. Na vysokou školu jsem se přihlásila až později – v pětadvaceti. A šla jsem tam s jasným záměrem, design mě opravdu zajímal.

A už na škole jste se zabývala sexuálními pomůckami a dopravními prostředky, tyto oblasti vás nyní živí. Co formovalo vaše přemýšlení o těchto – na první pohled odlišných – fenoménech?

Možná i díky tomu, že jsem začala vysokou studovat až později, jsem dokázala přemýšlet o svých tématech v širším kontextu. Téma mě zajímalo víc než samotný produkt. Věřím, že design není „něco navíc“, ale má pomáhat. A tak k věcem přistupuju – dívám se, kde je problém a snažím se ho vyřešit.

Doprava mě začala zajímat tak, že jsem poprvé viděla tu – tehdy novou – tramvaj 14 T. To je ta, které se říká „Porsche mezi tramvajemi“. Tenkrát jsem byla hrozně zklamaná. Říkala jsem si, jaká je škoda, že to tak dopadlo. Tehdy jsem si měla vybrat téma na bakalářku a můj profesor nadhodil, ať tedy navrhnu tramvaj. Bylo to vážně náročné. Ale nějakým způsobem jsem se s tím popasovala, bavilo mě si kolem toho dělat průzkum. Ptala jsem se asi pěti set lidí, co by v tramvaji chtěli, jaké by měly být sedačky, větrání a tak podobně.

A u sexuálních pomůcek tomu bylo jak?

Obdobně. Díky tomu, že jsem vibrátor navrhovala ještě na akademické půdě, ulehčovalo mi to různé situace. Do sexshopu jsem se nešla jenom podívat, ale šla jsem tam vyloženě na průzkum. Tenkrát jsme se spolužáky byli na stáži v New Yorku, měli jsme od školy dané, jaká všechna muzea musíme prolézt a já jsem do toho vždycky šoupla ještě nějaké sexshopy.

Potom, co návrh vibrátoru získal cenu za studentský design, hodně lidí mi říkalo, že by si ho koupili a já nabyla pocit zodpovědnosti, že bych to tedy měla dotáhnout. I když jsem dostala různé nabídky od investorů, nebyly pro mě úplně výhodné a rozhodla se jít vlastní cestou. Chtěla jsem do svých projektů promítnout také udržitelný způsob života. Mám ráda úsporná řešení – nejenom pro sebe, ale i pro veřejný prostor. A to se samozřejmě týká i veřejné dopravy. Baví mě pracovat s limity, s přesným zadáním i omezeným budgetem. Když máte omezené finance, často jste schopni vymyslet i o hodně lepší řešení, než kdybyste měli neomezené prostředky.

Promítá se váš smysl pro udržitelnost i do návrhu sexuálních pomůcek?

Určitě, už jenom proto, že je vyrábíme kompletně v Čechách. Když jsme letos byli v Barceloně na erotickém veletrhu, všichni na nás koukali jak na exoty – kromě jedné německé značky, všechny ostatní firmy erotické pomůcky vyrábí v Číně. I produkty jsem navrhovala tak, aby vydržely dlouho. Některé produkty udržitelnost mají i v povaze – například menstruační kalíšek můžete používat pět, šest, někdy sedm let.

Designérka nejen tramvají, lanovek a vibrátorů Anna Marešová, foto: Martin Tiso

Nedávno vaše studio vysoutěžilo projekt lanovky na Ještěd. Do konce roku byste měla přijít s návrhem. Můžete prozradit, jak zhruba bude vypadat?

Zatím si k tomu dělám rešerše, nedávno jsem se byla podívat v Rakousku na ten typ lanovky, který se ode mě vyžaduje. Bude na dvou závěsech a trasa lanovky se protáhne až k tramvajové zastávce Hanychov, proto se bude přidávat jedna mezizastávka. Díky tomuto typu lanovky nebude potřeba tolik sloupů, což je opravdu zajímavý pocit, když v ní jedete a taky je to samozřejmě mnohem lepší pro okolní krajinu. Lanová dráha tak bude méně nápadná a stabilnější. Tomuto typu lanovky se někdy říká „tramvaj na lanech“. A co se týče jejího vzhledu – určitě je pro mě hodně důležité hlavně ctít to, co tam už je, což je samozřejmě ikonická stavba Ještědu.

Ovlivnila nějak vaše přemýšlení o nové lanovce na Ještěd tragická nehoda, která postihla lanovku předchozí?

Samozřejmě. Zpočátku jsem fandila návrhu dvou kabinek, každá by měla svůj jeden závěs, ale když jsem se dozvěděla, že lanovka na dvou závěsech bude stabilnější, řekla jsem si, že bude lepší od toho, co dosloužilo ne úplně šťastným způsobem, jít pryč. I pro psychiku cestujících bude vhodnější, když pojedou v něčem, co bude to nejbezpečnější, co se v lanovkovém průmyslu teď vyrábí.

Nakolik designér může ovlivnit bezpečnost dopravních prostředků?

Bezpečnost nebo nějaké regule a normy designér úplně neovlivní, vymezují se mu hranice, co si může a nemůže dovolit technicky. Na designérovi taky je, aby z daného prostředku bylo dobře vidět, aby se v něm lidé dobře pohybovali, aby se snadno udržoval. Taková lanovka má vydržet desítky let, není to záležitost na dva roky. Pro mě je vždycky důležité být v přímé komunikaci s inženýry a ti tu bezpečnostní stránku znají. Nedokážu si představit pracovat odděleně. I kvůli lanovce na Petřín jsme rok měli opravdu každý týden hovor s výrobcem. Naštěstí na to byl, kvůli prodlevám ohledně tratě, čas. A teď nás to čeká znovu, protože lanovka jde do výroby. Technická dokumentace je sice už hotová, ale pořád tam ještě je co řešit.

Petřínská lanovka nedávno kvůli silnému dešti předčasně ukončila svůj provoz. Nová lanovka by tam měla jezdit do dvou let. Co se v mezidobí bude dít?

Do konce roku by měl být potvrzený zhotovitel tratě, tu nemám na starosti já, ale Dopravní podnik. Já řeším hlavně kabinku. A ta by se měla už teď na podzim nebo začátkem zimy začít stavět. A to bude trvat zhruba rok. Bohužel se k tomu připočítaly ještě tyhle tři měsíce, kdy ještě měla sloužit lanovka původní. V plánu rovněž je obnova stanic, ale tam se ještě řeší nějaké majetkové vztahy.

A u čeho z těchto procesů budete vy?

Určitě u výroby. Tam většinou vzniká spousta dalších dotazů, je potřeba dořešit každý detail. A pokud budu moci pomoct s návrhem stanic, budu jedině ráda.

S tramvají T3 Coupé, kterou jste navrhovala, se objevujete i v seriálu Ikony českého designu, který zrovna startuje na kanále ČT art. Co je podle vás ta ikona českého designu? Co si vybavíte jako první?

Pro mě to jsou třeba ty původní tramvaje T3, ty jsou opravdu nadčasové a myslím si, že to potvrzuje i to, že v dnešním provozu stále fungují.

Ale nejsou úplně bezbariérové.

Když se do nich namontují snížené nástupní vany, docela to funguje. A kromě toho, že je příjemné v té tramvaji jet, tak působí velmi dobře i ve městě, je subtilní. Například mi přijde zajímavé, že ty nové tramvaje T15 jsou ve skutečnosti užší než T3, ačkoliv to tak vůbec nepůsobí. Návrhář František Kardaus zkrátka T3 udělal co nejvíc prostornou uvnitř, ale zároveň co nejužší zvenku.

Byl český design podle vás v něčem průlomový?

Zajímavým úkazem je období konce padesátých let a pak šedesátá léta. Ta byla progresivní, ale bohužel období normalizace vývoj zastavilo. Nic nového se nevyvíjelo a formy zůstaly dalších deset let stejné – než začaly spoustě lidem lézt na nervy. Ale pokud si vezmeme třeba fén od Stanislava Lachmana – ten strašně dobře fungoval, ale všichni ho měli doma, a proto se vizuálně zajedl. Nic jiného nebylo, takže si všichni mysleli, že byl špatný.

Design taky ovlivnila skutečnost, že spousta umělců nemohla dělat volné umění, šla tedy tvořit umění užité. Vznikla spousta kvalitních věcí včetně dětských knížek, protože u nich nefungovala taková cenzura, mohli se na nich výtvarníci vyřádit. V devadesátkách sem najednou ve velkém pronikaly zahraniční produkty, které třeba ani nebyly kvalitní, ale tím, jak byly nové a ze Západu, přišly mnohým strašně fajn. Až po letech jsme si začali uvědomovat, jak designérsky kvalitní jsme tu některé věci předtím měli. A je zajímavé, že i když jsme vězeli za železnou oponou, tak tvarosloví produktů je podobné tomu západnímu. Kdyby nenastala normalizace, myslím, že bychom byli v designu hodně daleko. Ale to zabrzdění je snad i v něčem pozitivní: někdy mám pocit, že zatímco ostatní země oběhnou zeměkouli dvakrát a my jenom jednou, nakonec se stejně sejdeme na tomtéž místě. Oni teď vymýšlejí často něco, co my tu už dávno měli.

Existují v současnosti nějaké designérské trendy, jimž se chcete vyhnout?

Obecně trendům neholduju. Většinou mají jepičí život a po nějaké době vypadají srandovně. Když trendy nenásledujete, většinou věci mohou vydržet dlouho a neruší vás.

Nicméně: u sexuálních pomůcek se prosadily určité značky, například švédský výrobce Lelo, které začaly měnit podobu erotiky a nastolily vizuální trend, který teď všichni kopírují. A trendy v dopravě jsou daleko více o technologiích, kterých je někdy víc, než by muselo být. Často se tak děje na úkor prostoru. V jednom období se například všude dávaly polstrované sedačky, teď jdou trochu stranou, což je dobře. Jenže místo polstrování nyní jede koženka, z níž taky nejsem nadšená.

Narazila jste na mantinely u designování tramvaje T3 Coupé, které bylo těžké posouvat například vzhledem k regulím Dopravního podniku?

Takových situací bylo hodně. Protože jsem věděla, že nebude sloužit na denní bázi, mohli jsme si dovolit udělat světlý interiér. Ale narazili jsme například u podlahy – já chtěla dřevěnou, ovšem ukázalo se, že dřevěná být nemůže, protože už by to bylo certifikováno jako nová tramvaj, nikoliv jako pouhá rekonstrukce. Takže jsem hledala materiál, který bude vypadat jako dřevo, ale nebude jeho imitací. Nakonec jsme do ní dali podlahu, která se využívá u lodí, na jachtách, má protipožární nátěr, a ještě k tomu protiskluz.

U petřínské lanovky jste vymysleli fórek, kdy jedna kabina „zamrká“ na druhou a ta zčervená. Je pro fórky prostor u sexuálních pomůcek?

U té lanovky jsme to měli v zadání, takže s tím nepracuju v nějakém prvním plánu, spíš až když to vyplyne. U vibrátoru jsem například potřebovala vymyslet ovládání intenzity a řešila jsem, jakým způsobem to udělat, aby vypadalo dobře a zároveň se dalo ovládat poslepu. A můj kolega Jirka Toman, grafik, přišel s tím, abych se nějak inspirovala Braillovým písmem. Přišli jsme na to, že když je tam více teček, tak víte, že to intenzitu přidává, kdežto jedna tečka ji ubírá. Kdyby tam byl jen symbol plus a mínus, tak to po hmatu nepoznáte. A to jsou věci, které mě na designu ohromně baví. Máme i vibrátory s osobním vzkazem, často jsou o lásce, to mi přijde hezké. I tím, jak vibrátor vypadá, svádí k tomu, aby se někomu dal jako dárek. Možná, že kdybychom udělali nějaké podivné žilnaté dildo, budou tam asi jiné vzkazy. Ale to zkoušet nebudeme. (Smích.)

Kromě osobních vzkazů máte také limitovanou edici vibrátorů i kalíšků s kresbami Lukáše Musila…

Známe se dlouho a jeho kresba se mi moc líbí. On byl dlouho známý hlavně jako tatér a možná i proto mi přišlo, že má k tělu blízko. Vlastně i vibrátor díky Lukášovi získává „tetování“– vytváří se laserem, pohmatem není vůbec cítit. Letos máme novou edici kalíšků Noir, kde je přímo v obalu schovaná Lukášova kresba a zákazník si ji může schovat. Zatím jsem neobjevila jiného výtvarníka, který by mi k Whoop·de·doo seděl víc.

Limitovaná kolekce vibrátorů Anny Marešová s kresbami Lukáše Musila, foto: Anna Marešová designers

Design jste studovala na univerzitě v Ústí nad Labem. Máte pocit, že studium vyhovuje potřebám praxe?

Školy intenzivně řeší design, ale já dnes se svými zkušenostmi vidím, že většinou při výuce chybí člověk, který nemusí být nutně designér, ale zastává pozici například projektového manažera a je schopen uřídit designový úkol. Sama vím, kolik energie dávám do samotné produkce, do toho, aby se věci skutečně staly. Myslím, že by se i našli studenti designu, kteří se nutně nechtějí stoprocentně věnovat designu, ale vědí, co obnáší něco vyrobit a zároveň mají organizační schopnosti. Kdyby i u designu byl obor jako je produkce na DAMU, vyřešilo by se spoustu problémů. Když se do projektu nedává čas, energie, často skončí. A pak je to na obou stranách rozpačité, zadavatel má pocit, že designér nic neudělal, designér zase, že nedostal dobré zadání. Kdybych na vysoké mohla něco změnit, tak studijní program „produkce designu“ by byla jednou z těch věcí.

A vy jste nikdy nechtěla učit?

Říkám si, že na to mám ještě čas. Dostala jsem nabídky, abych vedla ateliér… Jenomže nejsem schopná dělat věci napůl. Myslím, že bych tomu zcela propadla. Takže jsem vědomě řekla, že opravdu ne, mám svoji firmu a nějaké projekty v hlavě… Možná, až mi bude o patnáct let víc.

V rozhovoru v Českém rozhlase jste říkala, že během covidu jste vyhořela a pak na nějaký čas odcestovala do zahraničí, abyste se dala do kupy. Přistupujete ke svojí práci od té doby jinak?

Není to jen o práci, ale o celém životním stylu. Hodně energie mi vzalo řízení firmy. Když máte na hrbu firmu a řešíte každodenní provoz, každou rýmu v týmu, jak já říkám, tak vás to dříve či později vyčerpá. Denně se vám pětkrát přeskládá, co potřebujete zrovna udělat, protože zrovna něco hoří. A ono pořád něco hoří. Takže u Whoop·de·doo chci už hlavně řešit vizi a třeba nějaké marketingové věci, vývoj produktů, ale nechci mít na starosti každodenní provoz. Existuje spousta lidí, kteří jej budou dělat líp než já – a já díky tomu budu moci značku posouvat dál.

A to se vám teď daří?

Ano, ale není to tak, že otočíte prstenem a hned to jde. Během dvou let jsem vystřídala čtrnáct lidí. První kolo bylo brutální. Firmu jsem opravdu v jeden moment asi nesnášela, chtěla jsem to někomu předat, ať si s tím dělá, co chce. Jedna holka tu dělala provozní ředitelku, ale po třech měsících jsem zjistila, že je celá firma v pytli, protože všechny principy, co tu byly nastavené, se přestaly dělat. Takže jsem pomalu začala tým sestavovat znovu. A po tom období, kdy jsem firmu nechtěla ani vidět, jsem si řekla: „Hele, je to moje firma a já ji přece nenechám takhle umřít.“ A najednou se ve mně něco probralo. Takže se mi to teď celkem daří, ale ještě to není ideál. Teď už třeba držím víkendy, i když je pravda, že jsem teď musela dva víkendy za sebou taky pracovat… Jenomže dřív jsem to měla tak, že víkend byl konečně čas na práci. Těším se, až tyhle provozní věci nebudu muset dělat vůbec. To je jeden z mých velkých úkolů a řekla bych, že i snů.

Designérka nejen tramvají, lanovek a vibrátorů Anna Marešová, foto: Martin Tiso

Anna Marešová (* 1980)

Za návrh tramvaje pro Prahu, který vypracovala jako svou bakalářskou práci na Fakultě umění a designu na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, získala Cenu Národního technického muzea. Velký mediální ohlas vzbudila její sada intimních pomůcek pro ženy, kterou designovala v rámci své diplomové práce. V roce 2012 založila studio Anna Marešová designers a v roce 2013 představila pod značkou Whoop·de·doo veřejnosti venušiny kuličky, o dva roky později i vibrátor, v roce 2020 portfolio produktů rozšířila o menstruační kalíšek. Od roku 2018 v Praze příležitostně jezdí výletní tramvaj T3 Coupé – při návrhu se inspirovala původní podobou vozů od designéra Františka Kardause. Nyní pracuje na lanovce na Petřín a na lanovce na Ještěd.