Výtvarník Lukáš Musil: Možná jsem chtěl bejt jenom opravdovej
Má za sebou dráhu profesionálního hokejisty i tatéra. Obou těchto činností zanechal, aby se – jak sám říká – přiblížil k podstatě. A naplno se začal věnovat umění. Jeho základním vyjadřovacím prostředkem zůstala linie. V pražské Holešovické tržnici vytvořil a nyní vystavuje instalaci složenou ze svých obrazů, z keramických sošek, z rytin do zdi i z kreseb tuší. Nazval ji Kaple dechu.
Když jsme se domlouvali na tento rozhovor, říkal jste, že nemáte kalendář. Nejste plánovací typ? Jak vypadají vaše dny?
Uvařím si kafe a většinou začnu kresbou. Kreslím nahej, chci být od všeho oproštěný, bez nánosů. Poslední dobou pracuju hodně s organikou a geometrií. To mi nedává možnosti k vytvoření velkých efektů. Nechci sklouznout k tomu, že bych dělal efekty pro efekt. Mimochodem, přinesl jsem vám ukázat svoje kresby. (Podává mi tři malé černé zápisníky.) Ty jsou asi nejniternější. Možná i proto, že vím, že je nemůžu prodat.
Můžete prodat celý ten notýsek…
To bych nikdy neudělal. Počkejte, máte to vzhůru nohama.
Aha, jak to poznám?
Vy to nepoznáte, ale já to poznám.
Instalace Kaple dechu v pražské Holešovické tržnici. Kresby, foto: Tomáš Souček
V jedné z nevyužívaných hal Holešovické tržnice jste vytvořil Kapli dechu. Kombinujete v ní různé materiály a postupy, právě i včetně kreseb. Jaký pocit jste chtěl vyvolat?
Ta instalace je vyústěním snahy najít přirozené místo pro tvorbu, ale i pro člověka jako takového. Pořád jsme něčím bombardovaní, taky se často přistihnu, že sám se sebou ztrácím kontakt. Mým formálním tématem jsou mimo jiné horizontála a vertikála, které se vyjevují, když Kaplí dechu procházíte. Horizontalita pracuje s fyzickým prožíváním, které je někdy povrchní, mojí snahou je zdůraznit vertikalitu – to duchovní, nemateriální. Moc bych si přál, aby tam člověk prožíval zklidnění, aby se dostal do kontaktu sám se sebou.
Kolik času s tvorbou Kaple dechu jste strávil?
Zhruba rok. Dlouho jsem přemýšlel o tom, jak pojmu velká okna v hale. Samozřejmě to není prostor uzpůsobený k vystavování děl, takže jsem musel myslet na to, aby sluneční paprsky obrazy nepoškodily. Před lety jsem byl v Londýně na návštěvě u Sira Briana Clarka, který je jedním z nejznámějších světových vitrážistů – a to bylo asi poprvé, co jsem začal přemýšlet o vitráži v kontextech současného umění. Samozřejmě by bylo skvělé, kdybych pro tento prostor mohl vytvořit reálné vitráže, ale to by na tak krátkou dobu nebylo vůbec reálné. Nakonec jsem navrhl fólie, které jsem na místě domaloval.
Instalace Kaple dechu v pražské Holešovické tržnici, foto: Tomáš Souček
Tušíte, co s tou halou bude potom, až ji vaše díla opustí?
Divadlo Jatka 78 tam má sklad, takže se tam asi vrátí. Občas tam taky něco zkouší.
Keramické sošky neboli idoly číslujete stejným fontem, jako lidi ve vašem dlouholetém projektu Homo Numerus. Proč jste s něčím takovým vůbec začal?
Chtěl jsem se tím číslováním vymezit vůči značce Musy, která se se mnou v čase mého „běžného“ tetování nesla. Taky jsem chtěl v Homo Numerus s tetováním pracovat jinak než individuálně, spíš celospolečensky. Zabýval jsem se tak pozicí člověka ve světě, v kolektivu, co kolektiv vůbec znamená, co se stane, když z řady někdo vypadne. Zajímavé taky je, že asi dvacet lidí má opravdu vytetované jenom to číslo, nic jiného od nikoho jiného. Potetovat takto prvních sto lidí mi trvalo asi osm let. Přitom jsem to nijak neprezentoval, všichni si to řekli mezi sebou.
Kolik těch lidí je teď?
Kolem dvou set.
Projekt Homo Numerus Lukáše Musila, foto: archiv Lukáše Musila
Jak na tento koncept navazují ty keramické idoly v Kapli dechu?
Jenom volně. Na oltářním stole leží v horizontální poloze tisíc keramických sošek a odkazují spíš na smrtelnost, zároveň jich je tisíc, protože právě v prvním tisíci dnů jsme jako jedinci formovatelní. Kdysi jsem četl knihu přednášek na téma „kdo je člověk“ rabína Abrahama Joshua Heschela. V jedné z těch přednášek říkal větu, která mi utkvěla v paměti: Oltářům se klaníme, ale taky je ničíme. Stejně tak hlína může pomoci něco budovat, ale zároveň se strašně snadno zničí, je pomíjivá. Důležitá pro mě byla i jistá repetice – nejen u sošek, ale i u rytin a obrazů.
Instalace Kaple dechu v pražské Holešovické tržnici. Keramické idoly Lukáše Musila, foto: Tomáš Souček
Pořád se chcete od Musy oddělit?
Už ani ne. Spíš si říkám, proč o tom ještě vůbec mluvit. Dřív mi lezlo krkem, jak všichni omývali ten můj příběh hokeje a následného tetování. Měl jsem pocit, že se z toho stává – hlavně pro média – způsob, jak článek prodat. Říkal jsem si, jestli moje práce tedy není tak dobrá, když je zajímá hlavně to, co je zajímá.
Už asi deset let spolupracuju s jednou organizací. Měli jsme schůzku a potom sraz s ostatními partnery. Během schůzky jsem byl Lukáš, a pak najednou klik a už o mně mluvili jen jako o Musovi… Takové budování značky mi není zrovna blízké.
Na druhou stranu, když jste měl výstavu na Hluboké, umístil jste tam svoji fotku v nadživotní velikosti, na výstavě Musa vs. Jágr jste zase vystavil svůj akt. Nejlepší obrana je pro vás tedy útok?
To bylo opravdu určité vymezení se. U výstavy na Hluboké mě zajímala pozice tvůrce směrem k divákovi. Výstava Musa vs. Jágr se už vyloženě zabývala budováním kultu osobnosti. Ale pořád to byla hra s iluzí, prostě fotka.
Výstava Musa vs. Jágr v galerii Pro arte v roce 2016, foto: Otto Palán
Už byste svůj akt nevystavoval?
Teď k tomu nemám důvod, takže asi ne. Vlastně nevím, jak bych se ještě víc měl vymezit. Snažil jsem se o to dlouho, teď chci prostě jen pracovat na svých věcech.
S tetováním jste sice skončil, ale k práci s lidským tělem se teď vracíte s MANUS Art Collective na scéně Jatek 78 – v taneční inscenaci Tepy čar. Vnímáte při takové performanci podobnosti s tetováním lidí?
Je to zhruba hodinové představení a asi čtyřicet minut kresby se odehrává pouze prostřednictvím projektoru. Kontakt s kůží přichází až na konci. Podobnost s tetováním spočívá v tom, že se taky jedná o jistý rituální počin. Ale ta práce s tělesností je jiná, tetování má úplně jinou roli, je to spíš takové mapování duší. Při performance jsou fáze, kdy je dotek aktivačním prvkem, impulsem pro tanečníka, jsou tam fáze, kdy je to rituální stvrzení, fáze, kdy se štětec stává tanečním partnerem. Myslím, že to zase ukazuje na to, jak je pro nás přirozená práce s čárou.
Taneční performance Tepy čar na Jatkách 78. Performativní projekt spojující živou hudbu Sáry Vondráškové/Never Sol, živou kresbu Lukáše Musila/Musa, v režii choreografky Štěpány Nlasa Mfuta a pohybu tanečníků z MANUS Art Collective, foto: Jatka 78 – Ekaterina Fonina
V čem se pro vás linie liší třeba od cákanců – například u akční malby Jacksona Pollocka?
Když s tím Pollock přišel, byl to víceméně efekt, technika, formální věc. Dotáhl ji do tak geniální formy, že uzavřel její možnosti, pokračovat v tom už teď podle mě nedává smysl. Ale lineární věci jsou prapůvod našeho vizuálního vyjadřování, to nikdy nebude mrtvé. Linie je základní prvek. Čára může říct všechno.
Když jste měl výstavu v pražské Ville Pellé, o čárách jste řekl: „Nepustí tě do efektu, naopak tě nutí jít s omezenými prostředky hlouběji k podstatě.” Co je tou podstatou?
Š‘-tchao, čínský malíř druhé poloviny 17. století, říkal, že cílem obrazu není formální popis, napodobování, ale pravda. A pak se ptal, co je pravda. A odpovídal, že pravda je dosahování podstaty. Nerad bych zůstával jenom u toho viděného, řekl bych, že podstatným je to, co zůstává – zatím – neviděné. Ale to je hrozně široké téma… Co napadne vás, když se řekne umění?
Instalace Kaple dechu v pražské Holešovické tržnici, foto: Tomáš Souček
Jako první asi reflexe světa a jeho zákonitostí, lidské společnosti…
Mě napadají právě i ty věci okolo. To, jak je člověk konfrontovaný s konstruktem okolo umění – s galerijním prostředím, aukčními síněmi, obchodem s uměním. Ale zpátky k vaší otázce. Řekl bych, že to všechno začíná u snahy mít autonomní myšlení. Když tvořím, nemám moc aktivní racio. Když fungujete intuitivně, řekl bych, že dokážete rozeznávat, co je jen přídavné a co je podstatou. To přídavné dokážete eliminovat. A podstatou je, že se snažíme žít autentický život, ale nejen za sebe samého, i za člověka jakožto živočišný druh. Obraz k tomu může sloužit jako stimul. Ale nechci přijímat to, jak se z umění dělá obchodní produkt, buržoazní potěcha. To se mi strašně příčí!
Vy svoje obrazy snad neprodáváte?
No, musím, ale moc to neřeším. A nefunguju v aukcích, to fakt nechci.
Co přesně vám na tom vadí?
Úplně to odtrhává od podstaty umění. Dílo se hodnotí na základě vydražené částky… To je přece absurdní – že by peníze určovaly hodnotu díla.
Instalace Kaple dechu v pražské Holešovické tržnici. Keramické idoly Lukáše Musila, foto: Tomáš Souček
Hodnotu neurčují výhradně peníze. Jde i o jméno galerie, o to, ve sbírce koho se díla umělce nacházejí, na jakých výstavách a v jakých institucích se dílo objevilo…
A to je právě ten konstrukt! Naprosto cíleně se dá budovat, vytvářet.
V rozhovorech říkáte, že jste vyměnil hokej a tetování za malování, protože jste se chtěl posunout. Splnila výtvarná dráha vaše očekávání?
Když jsem hrál hokej, vůbec jsem nepřemejšlel. Vlastně ani moc nechápu, jak jsem ve dvaadvaceti s tím dokázal skončit, prostě už jsem jen nechtěl hrát dál, v hokejový šatně jsem nebyl šťastnej. Asi jsem potřeboval stimuly k tomu, abych se cítil lépe. A během tvorby se lépe cítím, takže mi to dává smysl. Taky mám pocit, že mi to pomáhá jít blíže k tomu podstatnému, protože v normálním životě jsem hodně povrchní, plytkej. Ale pořád si uvědomuju, že jsem hodně omezenej.
Instalace Kaple dechu v pražské Holešovické tržnici, foto: Tomáš Souček
Jste výtvarník samouk. Vnímáte to jako výhodu, nebo jako hendikep?
Oboje. Na všechno si musím přicházet sám, moje pozice mi dává větší prostor k tomu, abych byl svobodný. Ale zároveň nemám kolem sebe vytvořenou infrastrukturu: Nechodím na vernisáže, nepohybuju se v tom prostředí. A to je určitě hendikep co se týče pozvánek na kolektivní výstavy. Ale nemrzí mě to, podstatná je tvorba a já jsem za ni vážně šťastnej. A jsem hrdej, že nedělám hloupý komerční věci, i když jsem nabídky dostával. Samozřejmě, udělal jsem i spoustu blbostí… Třeba doteď si od jedné galerie kupuju zpátky svoje obrazy, i když na to nemám peníze.
Proč?
Nechtěl jsem, aby s nimi začali spekulovat. Tenkrát jsem měl radost, že o ně má někdo zájem, ale ta radost mě přešla, když jsem uviděl, co by s nimi mohli začít dělat.
Kolekce oblečení Liběny Rochové s kresbami Lukáše Musila, foto: archiv Lukáše Musila, Jean-Claude Etegnot, Jožo Rabar
Spolupracoval jste a spolupracujete i s designéry – například s Liběnou Rochovou na oděvní kolekci nebo s Annou Marešovou na kolekci vibrátorů. Lišil se váš přístup k těmto zakázkám?
S Liběnou jsme tu kolekci vytvářeli pro Debru (organizace, která pomáhá lidem s tzv. nemocí motýlích křídel, pozn. red.), tam nás ten smysl trochu přesahoval, byl vyšší než nějaká umělecká ambice. Chtěli jsme svědčit o naší osobní zkušenosti s tou nemocí a zároveň o prožívání lidí, kteří tu nemoc mají. Probíhalo to tak, že jsme si o tom povídali, Liběna navrhla nějaké střihy na papír, já jsem si je odvezl do ateliéru v Budapešti, tam jsem na tom pracoval a když jsem se vrátil, Liběna se chytla za hlavu a řekla, že to musí celé předělat, že to takhle fungovat nebude. Nakonec ty věci byly velmi křehké, mnohem křehčí, než jsme si představovali. Jsou to obrazy křehkosti, ale obsahují vnitřní sílu lidí.
S Aničkou Marešovou to vypadalo jinak. Před lety na mě vyskočila na ulici, že by se mnou chtěla udělat limitku vibrátorů. Od té doby jsme kamarádi a každá kresba, která se na vibrátoru objeví, je originál. Ale nejsou to pro mě komerční spolupráce, fakt si těch lidí považuju, vnímám to podobně jako spolupráci s divadelníky. Není to o pompéznosti, o slávě, ale o kvalitě.
Limitovaná kolekce vibrátorů Anny Marešová s kresbami Lukáše Musila, foto: Anna Marešová designers
Lukáš Musil (* 1984)
V mládí hrál na profesionální úrovni hokej, proslul také jako tatér. Od roku 2015 se věnuje pouze výtvarné dráze. Vystavoval například v Alšově jihočeské galerii na Hluboké (2015), v galerii Mánes (2017) v Galerii Villa Pellé (2019) nebo v maďarském Ferenczy Museum Center (2019). Ilustroval knihu Martina Šindeláře (Sedm pádů listí, 2013), Edgara Allana Poea (Jáma a kyvadlo a jiné povídky, 2017) a v roce 2017 vydal také Slabikář. Se souborem MANUS Art Collective aktuálně spolupracuje na taneční inscenaci Tepy čar na Jatkách 78. Nedaleko odtamtud, v Hale 11, vytvořil instalaci Kaple dechu, která bude otevřená do 26. října 2024.
