Nepotřebuji být všudypřítomnou tváří české scény, říká hudebnice Fæ Bestia

Hlavním motivem EP HEART TRANSPLANT je proměna. Její myšlenka stála už na počátku vzniku nahrávky? 

Na začátku stála idea geneze hmyzu. Dokonce jsem si googlila latinské názvy jednotlivých stádií hmyzu od vajíčka po dospělého jedince. Samozřejmě to v sobě neslo i symboliku proměny člověka, ale tehdy jsem v tom neviděla takový dosah. Když jsem však dělala druhý track LITTLE MIS$ DIS$ – z názvu vyplývá, že jde o nadsazenou kritiku patriarchátu –, uvědomila jsem si, že mluvím o sobě, o tom, co se mi děje, proč si přijdu ublíženě, o tom, jak vnímám okolí. Track DRILL, což v gangsterském slovníku mimo jiné znamená zabití vlastního člena, zachycuje vážku prolétávající dystopickou krajinou s rozbouřenou vodní plochou. Byl reakcí na nepokoje ve světě a na pocit bezmoci – jak ten, který jsem si zažívala, tak obecně bezmoci obětí konfliktů.

Producentka a zpěvačka Fæ Bestia, foto: Yen Dang

Fæ Bestia

Jedná se o pseudonym Josefíny Trantinové (* 1999), multižánrově experimentující české producentky a zpěvačky. Pod tímto jménem začala působit v roce 2020 během první vlny covidu, kdy nahrávala tracky doma v pokoji.  Od té doby vydala několik singlů a klipů a také dvě EP COSA DIABOLICA (2021) a HEART TRANSPLANT (2024) a v roce 2023 album ALEGORIE. Přezdívka vznikla údajně díky její zálibě v latině, bestia pochází ze slova bestiář a fæ je označení pro vílí entitu. Je čerstvou držitelkou ceny Bastl Electronic Track udělované začínajícím elektronickým producentům a producentkám. Věnuje se především experimentálním žánrům a R’n’B.

A proměnilo EP HEART TRANSPLANT v něčem vás samotnou?

Spíš bych řekla, že se EP stalo jakýmsi stvrzením toho, že jsem na sobě hodně pracovala. Řešila jsem své problémy, věci v sobě, které můžou být do nějaké míry toxické. Chtěla jsem je nahrávkou uzavřít. Neříkám, že jsem teď úplně v pořádku, protože v sobě stále něco řeším. Ale dělám to víc uvědoměle.

Sledovat debatu

V tracku STARDUST zpíváte: „Sama sobě nemesis / Teplo a chlad“. Jak tomu rozumět? 

Samu sebe v mnoha věcech sabotuju. Verš, který citujete, vystihuje takzvané hot and cold chování. Italsko-českému producentovi Matteu Ruggierovi alias sxilence, který na tracku hostuje, jsem vůbec neříkala, co je jeho smyslem. A přece to krásně, melancholicky vystihl.

Tři tracky ze čtyřpísňového EP HEART TRANSPLANT jsme už probraly. A co ten poslední: TURN THE CARD OVER?

Ten je můj nejoblíbenější, i když je podle Spotify Artist nejméně oblíbenou skladbou tohohle EP. Mám tam japonského violoncellistu Keishiro Mikawu, se kterým vždy ráda spolupracuji. Ráda bych někdy hrála třeba s orchestrem v kostele. Líbí se mi, když současní elektroničtí producenti a producentky využívají podobné prostory. Irsko-chilský producent Sega Bodega například takhle vystupoval. V TURN THE CARD OVER se zaměřuji hlavně na boj sama se sebou a na to, že věci, které chci ze svého života vymazat, paradoxně pořád podvědomě vyhledávám, protože patří do mé komfortní zóny. Je to vzorec. Během posledního roku jsem si toho o takových vzorcích dost nastudovala.

V rozhovoru pro Startér Radia Wave jste zmiňovala, že raději reflektujete své okolí, než zachycujete deníkové dojmy. Co to s vámi dělá, když víte, že tentokrát odhalujete kus své osobní zkušenosti?

Je dobré, že jste zmínila Startér, protože tehdy jsem byla velmi uzavřená a dost jsem se styděla si do hudby vložit cokoliv osobního. Bála jsem se přísné kritiky, takže jsem písničky třeba psala ve třetí osobě, abych nemluvila o sobě, ale o ostatních lidech. Stejně mi to vždycky přišlo jako strašný patos. Mimo jiné to je důvod, proč jsem přešla na angličtinu. Je v ní míň patosu a cítím se v ní víc přirozeně.

Jsem za ten svůj současný výstup z komfortní zóny ráda, i když je to risk. Moje komunikace ve vztazích, ať přátelských nebo romantických, trošku vázne. Chci na tom pracovat. Často nejsem schopna projevit, co bych potřebovala. Je to pro mě cesta, jak se vyjádřit a říct, co mě štve, co potřebuji a jak to vnímám. Začala jsem k tomu hodně využívat písničky. Doufám, že mě lidé pomocí nich pochopí a nebudou si myslet, že jsem jen uzavřená a divná. Člověk se samozřejmě vnímá tisíckrát hůř, než jak ho vnímají ostatní.

Takže hudba vám pomáhá vyhýbat se přímé konfrontaci?

Nerada to říkám, ale v podstatě ano.

Říkala jste, že angličtina vám umožnila nebýt tak patetická. Evokuje ve vás čeština emoční vypjatost?

Ano. Ve svých písničkách vždy mám melancholické a ponuré téma. Čeština je ještě umocňuje. Moje máma má pro to výraz „padá listíčko, padá“. Znamená to ubrečenou bytost a taková vůbec být nechci. Je těžké ukočírovat český text tak, aby nezněl pateticky. To pro mě často byl kámen úrazu. Podklad jsem měla hotový klidně během jednoho nebo dvou dnů, ale u textu jsem se zasekla. Zaprvé proto, že jsem nechtěla patos, a zadruhé jsem potřebovala šílenou symboliku. Věnovala jsem tomu až moc úsilí. U angličtiny to šlo hned, například v TURN THE CARD OVER – text byl hotový za deset minut.

Na předešlých nahrávkách jste pracovala s mytologickými, fantastickými a folklorními motivy. V čem vám takový přístup a tematika přišly nosné?

Pamatuji si, že jsem jako dítě při návštěvě jednoho knihkupectví toužila po fantasy komiksu W.I.T.C.H.. Táta mi to zakázal a dal mi do rukou Staré řecké báje a pověsti. Tehdy mě to absolutně nezajímalo, ale v dospělém věku, kdy už mě do toho nikdo nenutil, jsem se do toho ponořila. Baví mě, s jakou nadsázkou a lehkostí starořečtí autoři popisují život. Jako by vše bylo zbytečné. Přitom člověk z toho nemá životní krizi.

Co máte na mysli tou zbytečností?

Nevím teď, koho přesně jsem četla, ale ten autor kritizoval lidstvo velmi vtipným způsobem. Také mě baví, jak univerzálně se dá vztáhnout ikonografie. Mám schovaný jeden nevydaný track a zase jsem měla nutkání ho pojmenovat Charon’s Boat. Fascinuje mě, kolik figur a bytostí existuje ve všech možných folklorních tradicích a mytologiích.

Celkově se vaše letošní EP blíží post-internetové až cyberpunkové estetice. V klipu ke skladbě TURN THE CARD OVER se objevuje gameplay videohry z franšízy Vetřelce a ve zvuku se ozývají nízké tóny syntezátorů a glitchové zvuky připomínající různé mechanické otáčky, které provází váš deklamativní, zprocesovaný vokál. Je to rámec, k němuž jste směřovala vědomě?

Už cover k předešlému EP COSA DIABOLICA byl inspirován různými hrami. A dlouho jsem při koncertech měla projekci, kterou jsem udělala z gameplaye Last Armageddon, což je japonská počítačová hra z devadesátých let, kde jsou skvělá monstra. Má to perfektní estetiku. Obecně mě baví estetika těch počítačových her, které obsahují fantaskní světy.

Zmínila jste dvě jména, která s vámi na HEART TRANSPLANT spolupracovala – sxilence a Keishiro Mikawa. Jste hudební samouk a solitérka. Jaké to je zahrnout do tvůrčího procesu další lidi?

Vzhledem k mým sociálním úzkostem je to pro mě výzva. Je nutné to překonat, pokud chci žít v tomhle světě. Jsem určitě ráda za každou novou energii, protože je inspirující. Doposud jsem spolupracovala třeba se sxilencem, Keishirem a LAOKOONEM a musím říct, že mi víc vyhovuje, když mi někdo pošle hotovou věc, nebo naopak já jemu, a jedna nebo druhá strana do toho přidá další prvky. Nikdy se mi ještě nepovedlo mixovat společně s druhým člověkem a vytvářet s ním zvuk. Ráda dělám věci po svém, zvlášť když se píseň týká mého nitra. Ale když vím, že se jedná o kvalitního hudebníka nebo kvalitní hudebnici, tak se těším. Kdyby mě ale oslovil třeba Ben Cristovao, tak bych ho asi odmítla, nehledě na to, že je slavný a že jsem kdysi jeho vyhazov se Superstar řádně obrečela. Nerada bych se zaprodala. A doufám, že se to nikdy nestane. Nepotřebuji být všudypřítomnou tváří české hudební scény.

Z natáčení klipu k albu ALEGORIE, foto: archiv Fæ Bestie

Je snadné vzdálit se vlastním představám o hudbě a sklouznout k očekávání ostatních?

Myslím, že ano. Proto jsem vděčná za to, že dělám hudbu od srdce. Mohla bych si skládat sama pro sebe a nikoho by to nemuselo zajímat, ale lidi to baví a jsem ráda, že to někam vede. Tohle byl můj sen odmala.

Co na české experimentální scéně vlastně znamená zaprodat se?
Je pravda, že v tomto specifickém žánru se člověk asi zaprodá stěží. Ale pro mě je zaprodání i ukročením od toho, jak jsem zvyklá tvořit písničky. Na druhou stranu jsou spolupráce o kompromisech a ty mohou být v lecčems obohacující.

Říkala jste, že jste o hudební kariéře snila odmala. Napadlo vás tedy, když jste začala během covidu dělat svoje první tracky, že to není jen takové chvilkové rozptýlení?

Právě že napadlo. Jsem typ člověka, který když si něco usmyslí, tak za tím jde. K tomu mám práci na plný úvazek ve školství, kterou miluju. Je to práce, která mě konečně neštve.

Učíte hudební výchovu?

Minulý rok jsem učila hudebku, ale nejsem typická hudebkářka, neumím noty. Nezpívali jsme si Holubí dům, ani jsem studentům nečetla životopisy slavných skladatelů klasické hudby. Žactvo jsem uváděla do různých žánrů. Pouštěla jsem jim třeba hudbu a klipy anglického producenta Iglooghosta. Na konci roku jsme s dětmi společně složili track. Chtěla bych však se svou vlastní hudbou dojít až tak daleko, že mě finančně zajistí.

Zpěvačka a producentka Josefína Trantinová alias Fæ Bestia, foto: Kateřina Zemanová

Uvažujete o používání angličtiny v textech také jako o způsobu, jak se dostat do zahraničních lineupů?

Také, ale není to nutné. Sama poslouchám třeba egyptského hudebníka Abdullah Miniawy, který zpívá arabsky, nebo některé čínské interprety, aniž bych rozuměla tomu, o čem zpívají. Anglický jazyk má sice větší klientelu, ale primárně ho používám proto, že je mi angličtina pohodlnější.

Co pro vás jako pro samouka bylo na produkování hudby nejnáročnější? A pociťujete nějaké výhody nebo naopak nedostatky plynoucí z neformálního vzdělávání?

Přidanou hodnotu vidím v tom, že mi do toho nikdo nemohl kecat. Často nechápu, proč někteří profesoři a některé profesorky na uměleckých školách, a nemyslím tím zdaleka všechny ateliéry, tak nekonstruktivně hodnotí něčí práci, která vychází z niterného rozpoložení. Nejhorší pro mě bylo zjišťovat, kam patří jaký kabel nebo jak zapojit nové mašinky.