Divadelní glosář: Znásilněný Elsa Aids. Láska hypersenzitivů. Kruťák von Mayenburg v Disku

Čas srdce
Jsme dvě osamělé, a přece srostlé bytosti. Dominik Teleky jako básník Paul Celan a Sylvie Krupanská coby spisovatelka Ingeborg Bachmannová v inscenaci Čas srdce brněnského Divadla Husa na provázku, foto: Husa na provázku – David Konečný

Divadelní glosář přináší postřehy z divadelních produkcí vesměs nedávno uvedených v premiéře, ale nemusí to být nutným pravidlem. Autor si vyhrazuje právo nejen na subjektivnost, ale i na nekorektní vytahování do popředí pouze určitých aspektů zhlédnutého kusu.

Příliš barevné a unikavé

Přepodstatnění prózy Přípravy na všechno (2020) českého autora, který publikuje pod pseudonymem Elsa Aids, se ve stejnojmenné inscenaci Divadla Masopust bohužel NEKONÁ. Ačkoliv jsou pod nejnovějším titulem této sympatické scény podepsaní schopní tvůrci – režisér jan Mikulášek, dramaturgyně Tereza Marečková, scénografka a kostymérka Petra Vlachynská + herci Jan Hájek a Miloslav König – jejich uchopení jedné z nejsilnějších domácích próz posledních let selhává v tom zásadním. Totiž v přenesení naléhavosti, jíž pisatel prosytil svoji zprávu o jednom muži na prahu středního věku, který apaticky, a přitom velmi ostře pozoruje existování v současném Česku a také život svůj. Elsa Aids (* 1981) minimalistickými výrazovými prostředky popisuje nudu, vyčerpanost, prázdnotu, únikovost, planost i blbost; jinak řečeno: absenci horizontu, který by pachtění či naopak nečinnosti dával aspoň nějaký smysl. Všechno nějak jen je. Přijít může cokoliv, ale změní se něco? Proto přípravy na všechno…

Přípravy na všechno Miloslav König a Jan Hájek v inscenaci Divadla Masopust Přípravy na všechno, foto: Masopust – Lucie Urban

(Jen na okraj: Nenamlouvejme si, že současná válka na Ukrajině a s ní spojené jevy přinesly v české společnosti nějaký zásadní obrat, jakési velké přeskupení priorit. Pár týdnů byla většina lidí otřesena, ale hodně z nás se rychle oklepalo a nějaká válka začala být mnohým z nás ukradená, ať si to Rusové s Ukrajinci vyřeší bez nás…)

Základní problém inscenace Masopustu leží v tom, že se v něm nachází příliš barev – v přeneseném i doslovném slova smyslu. A to od prvního okamžiku, kdy Hájek a König vstoupí na jeviště ve velmi výrazných kostýmech, zcela typických pro rukopis výtvarnice Petry Vlachynské. Inscenátoři zas a znova ujíždějí do symboliky, anebo naopak do zcizujícího glosování toho, co postavy právě činí. Téměř úplně z tohoto ornamentalizovaného uchopení vyšuměla sociální, potažmo politická dimenze. Monology předlohy jsou naporcovány do dialogů, přičemž Jan Hájek barvou hlasu a celkově sošnějším a „osudovějším“ výrazem odpovídá unavené vážnosti hrdiny Elsy Aids, kdežto Miloslav König to odlehčuje ironií, kterou má ve svém projevu už dobře vyzkoušenou, jenže ta se nehodí na všechno. Jediný pro mě hutný a „hustý“ obraz, který co do intenzity plně dostál předloze, přitom však využívá ryze divadelních prostředků, je finále, kdy se protagonisté začnou polonazí ve vaně mazat napěněnou vazelínou – tak se brodíme a umazáváme svými životy…

Prostě jsem se při sledování nedokázal odpoutat od předlohy a také od suše sugestivní rozhlasové podoby, kterou vloni uvedla stanice Vltava – pro ni prózu upravil sám autor a text výtečně načetl Michal Isteník v režii Radima Nejedlého.

Přípravy na všechno Vizuál k inscenaci Přípravy na všechno, foto: Masopust – Lucie Urban

Divadlo Masopust, Praha – Elsa Aids: Přípravy na všechno

Režie: Jan Mikulášek, jevištní adaptace: Jan Mikulášek a kol., dramaturgie: Tereza Marečková, scéna a kostýmy: Petra Vlachynská.

Nejbližší reprízy 26. a 27. dubna, 23. května 2023 v Eliadově knihovně (Divadlo Na zábradlí).

Prosím, drž mě pevně!

Nádherné, jímavé okamžiky se vyskytují v inscenaci Čas srdce brněnského Divadla Husa na provázku. Jde o dialog německy píšícího básníka rumunského původu Paula Celana (1920–1970) a rakouské spisovatelky Ingeborg Bachmannové (1926–1973). Více se neviděli, než viděli, s přestávkami si psali, podporovali se v tvorbě, zraňovali se, milovali. Autorky dramatizace Tereza Marečková a režisérka Anna Davidová se v názvu i v některých partiích opírají o stejnojmenný svazek korespondence obou tvůrců, jehož překlad vyšel česky před deseti lety, ale dramatizátorky scénář doplnily o některé další zdroje vázané k osobnostem Celana a Bachmannové. A výtečně je tu (Jakubem Kudláčem) zhudebněna i jedna z proslulých tezí filozofa Wittgensteina. Tereza Marečková jako dramaturgyně obecně inklinuje k dramatizacím literárních děl. V Času srdce sebe samu i kolegyni Davidovou daleko lépe „uhlídala“, aby výsledný tvar nesl silné sdělení.

Čas srdce Sylvie Krupanská a Dominik Teleky v inscenaci Čas srdce brněnského Divadla Husa na provázku, foto: Husa na provázku – David Konečný

A přece je tu háček. Tkví v tom, že ono sdělení se realizuje především díky slovům, které svým mluvním a pohybovým projevem zprostředkovávají Sylvie Krupanská a Dominik Teleky, herecké opory provázkovského souboru. Jiná věc, jak celá věc „vypadá“. Kostýmy Petry Vlachynské i tady na sebe strhávají pozornost, herci jsou nuceni je „obsluhovat“, výstřednost výtvarných kreací je víc fotogenická, než zpřesňující a zintenzivňující význam. Mám pochybnosti, když zhlédnu dvě inscenace ve dvou divadlech, od dvou režisérů, časově i místně jsou zasazeny každá úplně jinam, a přece se výsledky kvůli kostýmům a scéně jedné a téže výtvarnice vizuálně téměř slévají. Vlachynská je asi sugestivní spolupracovnice, jak napovídají věty režiséra Mikuláška v programu k Přípravám na všechno: „Při uvažování nad konkrétním textem se často ocitám v pasti zbytečně racionálního přístupu. Petřiny divoké nápady naopak vznikají velice intuitivně a spontánně.“ Ale když k tomu ještě připočteme její kostýmní kreace pro Divadelní spolek JEDL, vtírá se pochybnost, nakolik začíná být výstřednost a bláznivost kostýmů, případně i scény Petry Vlachynské rutinou a zda nenastal čas, aby sebe sama – v zájmu své tvůrčí „spásy“ – z této komfortní zóny vypudila.

Jinými slovy na totéž upozornil kritik Vladimír Mikulka, který Přípravy na všechno a Čas srdce stejně jako já absolvoval v rychlém sledu za sebou a ve ventilování rozpaků mě „předběhl“ v blogu Nadivadlo. „Pokud totiž nejsou ony ‚ozvláštňující‘ akce dostatečně přesvědčivé, začnou působit samoúčelně,“ píše Mikulka. „Proč si v Čase srdce básník Celan kope při přeříkávání jednoho z vášnivých dopisů s modrým míčem? Proč si nasazuje na hlavu papírovou krabici a leze pod křeslo? Proč si on i Ingeborg Bachmannová oblékají (mimo mnohé jiné) groteskně deformující kostýmy, které vypadají jako plavky s obřími nafukovacími křidélky? Neumím odpovědět. A co hůř: vlastně mi to bylo celkem jedno.“

Ale znovu: Čas srdce jako celek je inscenací zcela jiné úrovně než Přípravy na všechno. Daří se jí zprostředkovat jedinečnost vztahu dvou hypersenzitivních tvůrčích lidí a skrze bolestnost odloučení Bachmannové a Celana jsem si vzpomněl na jinou inscenaci, která vznikla v Brně – a v to v roce 2010, o tři roky později byla přenesena do Prahy a Divadlo Na zábradlí ji má na repertoáru doposud; ano jde o Korespondenci V+W.

Čas srdce Sylvie Krupanská coby spisovatelka Ingeborg Bachmannová v inscenaci Čas srdce brněnského Divadla Husa na provázku, foto: Husa na provázku – David Konečný

Divadlo Husa Na provázku, Brno – Ingeborg Bachmannová, Paul Celan, Tereza Marečková: Čas srdce

Režie: Anna Davidová, dramaturgie: Tereza Marečková, překlad: Michaela Jacobsenová, dramatizace: Tereza Marečková a Anna Davidová, výprava: Petra Vlachynská, hudba: Jakub Kudláč.

Nejbližší reprízy 28. dubna, 1. a 21. května 2023 ve sklepním prostoru Husy na provázku.

Boomer, jehož nyní milují na DAMU

V repertoáru damáckého Divadla Disk jsou nyní dva tituly s texty Němce Mariuse von Mayenbeurga (* 1972). Nejprve letos v lednu uvedl 4. ročník herectví pod názvem Soumrak monster: Zrození apokalypsy dvě autorovy jednoaktové hry – Soumrak monster a Bang. Poslední březnový den pak do repertoáru Disku přibylo Chladné dítě, první absolventská inscenace 3. ročníku Katedry činoherního divadla. A aby von Mayenburga nebylo málo – na 5. května je ohlášena inscenace jeho hry Perplex.

Tenhle velmi produktivní autor je na českých jevištích uváděn už roky a nezřídka. Proto byli studentští inscenátoři zprvu docela překvapeni, že Chladné dítě, které von Mayenburg napsal počátkem tohoto století, žádné zdejší divadlo dosud nemělo na repertoáru. Ale pak poznali, zač je toho loket. Poetika autorových děl je totiž poměrně silně „nastavena“ na výrazivo moderního německého divadla, které se v mnohém odlišuje od tuzemské produkce. O to pracněji se k tomu tady hledá klíč (jak to aktuálně demonstruje inscenace hry Rolanda Schimmelpfeniga Prasklej svět v pražském Rokoku). Obecně se dá ve velké zkratce říct, že německá a rakouská dramatika pracují s mnohem vypouklejším, drastičtějším viděním světa, než je u současných českých dramatických textů zvykem a rovněž práce s jazykem je experimentálnější.

Chladné dítě Na nože. Kateřina Hrdinová jako Lena a Tomáš Dalecký coby Johann v inscenaci Divadla Disku Chladné dítě, foto: Disk – Lucie Urban

Osm postav Chladného dítěte odsekává své repliky, každý si jede to svoje, domluva nesnadná. Jsou tu mamka a taťka, těžce rozčarovaní a zklamaní svými dětmi. Je tu dvojice Silke a Werner, kteří pečují o kojence, tedy hlavně on, ale pak se vyjeví, že ono dítě není dítě, nýbrž… Je tu nastupující generace, jíž jsou adresovány otázky: „Jakej je tvůj životní plán? Hm?? Pracovat v účtárně, nebo studovat egyptologii? Oženit se, nebo jen šukat?“.

Scénografie je velmi střídmá, tvořená jednou vyvýšenou plochou a několika židlemi. Jako kdyby režie nechtěla být ničím rušena, aby mohla soustředěně hrábnout do přediva vztahů a pavztahů. Zpočátku premiérového představení se herecký oktet zahříval a zdálo se mi, že studenti narazili na své limity u textu, v němž se rozestupují mezigenerační propasti. Ale poměrně rychle si energie sedla a představení se rozjelo. Není to v Disku marný večer. (A totéž platí o zmíněném Soumraku monster: Zrození apokalypsy.)

Ještě dovětek. Na stránkách pražského Goethe Institutu vyšel před premiérou Chladného dítěte rozhovor s režisérem inscenace Tomášem Rálišem a s dramaturgyní Adélou Čermákovou. Z něho se dá dobře vyrozumět, čím tento německý autor mladé divadelníky oslovuje. „I v kontextu naší školy je Mayenburg vnímaný jako aktuální autor. Alespoň my ho tak prožíváme, přičemž může hrát roli i to, že Mayenburgem popisované konflikty, pocity a otázky v české společnosti dozrávají někdy trochu později, než v té německé,“ říká v jedné odpovědi Čermáková.“ Mám na mysli třeba právě to, že dnes už není jasně dané, že člověk bude dělat to, co vystuduje. Což samozřejmě vede k  mezigeneračnímu konfliktu. To, co Mayenburg popsal v roce 2002, je dnes desetkrát, stokrát víc hyperbolizováno různými technologiemi. Doba se zrychluje, a tak je paradoxně možné, že dnes je Mayenburgovo Chladné dítě aktuálnější, než v době svého vzniku.“

Chladné dítě Vizuál k inscenaci Divadla Disk Chladné dítě, repro: Disk – Lucie Urban

Divadlo Disk, Praha – Marius von Mayenburg: Chladné dítě

Překlad: Petr Štědroň, režie: Tomáš Ráliš, dramaturgie: Adéla Čermáková, výprava: Jakub Peruth, kostýmy: Anna Havelková, hudební a zvuková spolupráce: Tomáš Ráliš a Tomáš Dalecký.

Nejbližší reprízy: 17. dubna, 14 a 15. května 2023 v Disku.

Související