Do galerie! Dvě různé energie. Čínský nádech svobody + polské „bohyně“
Po znovuotevření galerií jsou v hlavním městě přístupny pozoruhodné výstavy dvou zahraničních fotografů-dokumentaristů. Zejména první z nich si z vyhrazeného termínu vinou pandemie příliš publika neužila; nicméně ještě pár dní tu šance je. S druhou je to termínově o něco lepší.
Výstava čínského fotografa Xiaoa Quana (*1959) v Domě fotografie je v oboru dokumentární fotografie a v kontextu její ne zcela adekvátní prezentace v ČR docela velkou událostí, kterou však drsně přidusila pandemická uzavírka. Tato výstava si zasloužila být daleko více zdůrazňována, ale také diskutována! A to proto, že s sebou nese závažná témata spojená s postavením a politikou autorovy vlasti. Více než stovka představených prací sice byla exponována během osmdesátých a devadesátých let, ale diskuze nad nimi se nemůže nestáčet k přítomnosti.
Vyjma série záběrů z natáčení filmu Šanghajská triáda se v expozici nazvané Naše generace – Portréty K. vyskytují snímky autorových přátel a známých z uměleckých kruhů a momentky z čínských ulic. Xiao Quan, v mládí fatálně ovlivněný dílem Francouzů Henriho-Cartiera Bressona a Marca Ribouda, sice vychází z jejich humanistického fotodokumentarismu, ale je méně estetický, zato daleko více osobní; bressonovský „rozhodující okamžik“ nehraje u Xiaoa Quana zdaleka takovou roli. S fotoaparátem chodil mezi spřízněné spisovatele, hudebníky, výtvarníky či filmaře a „docela obyčejně“ je portrétoval nebo dokumentoval při pracovních debatách. Nejblíže ke klasické humanistické fotografii mají „pozorovatelské“ momentky exponované na ulicích, kde se Xiao Quan pohyboval mezi běžnými lidmi. Důležitou roli u něho hrají popisky. Některé jsou suše konstatující: jméno umělce/umělkyně, rok a místo expozice; v jiných však Xiao Quan poskytuje osobně zaujatý mikrokomentář k zaznamenané situaci. Tím divákovi nejen podává nezbytnou informaci, ale také zdůrazňuje subjektivnost svého svědectví.
Na stěnách Domu fotografie jsou vedle exponátů pouze orientační čísla; návštěvník obdrží u pokladny brožuru s popisky a také s textem kurátora výstavy Lü Penga. Vyplatí se číst právě v brožuře, neboť na vstupním panelu s informacemi se nachází pouze úryvek z něho. V textu Lü Peng vysvětluje název expozice: „Když jsme vystavovali Xiao Quanovy fotografie v Číně, nazvali jsme výstavu Naše generace – portréty minulosti. Pro Prahu mě však napadl příhodnější a snad i výmluvnější podtitul: Portréty K. Myslím, že by se mohl dobře hodit do města, kde Franz Kafka stvořil postavu zeměměřiče K., který se celý život marně snažil dojít do zámku, aby mohl vykonat své dílo,“ uvádí kurátor. Lü Peng vzápětí pokračuje v rozvíjení kafkovské metafory a konstatuje drtivé věci. Stojí za několik delších citací.
„Onu generaci lze do jisté míry charakterizovat jako generaci všech K., která především v osmdesátých a částečně i v devadesátých letech ‚vyslyšela volání doby‘ a která poté, co bylo všem po kulturní revoluci v roce 1978 oznámeno, že Čína vstupuje do éry hospodářských reforem a otevírání se světu, spolu s celou zemí vykročila vpřed k lepším zítřkům. (…) Je to zkrátka generace, která se opět pustila do objevování Západu, vytvářela si představy o evropské civilizaci a plná ideálů vykročila s nadějí do nového světa. Přinejmenším v osmdesátých a počátkem devadesátých let se čínským intelektuálům, spisovatelům a umělcům zdálo, že stojí na prahu něčeho krásného,“ praví Lü Peng a pokračuje: „Postupem času si však ‚naše generace‘ začínala stále jasněji uvědomovat, že pilné studium ani neúnavná četba nevyváží vážné nedostatky rané výchovy a vzdělání. Nasbírali sice spoustu vědomostí, jejich myšlení však zůstávalo zatíženo nánosy minulosti. Měli sice vysoké cíle, cestou k nim však neustále naráželi na jednu prohru za druhou. Seznámili se sice s plody moudrosti lidského ducha, na stále se vracející otázky a problémy však řešení neznali. Na čas se sice stali ideovým předvojem, dnes se však potýkají s pocity zmaru, frustrace a hlubokého smutku. Sami se sice naučili používat vlastní rozum, rozkladu racionality však zabránit nedokážou. Vypěstovali si individualistický pohled na svět, v jeho křehkosti jej však stěží dokážou opevnit natolik, aby pod tlaky vytrval. Čtyřicet let se přes všechny utržené rány a šrámy vrhali neohroženě do stále nových zápasů, dnes však osamoceni hájí své drobné bašty, rozprchnutí do všech koutů země a světa. Málokdo z nich si dnes ještě hýčká naději, že se mu podaří ‚vejít do zámku‘.“
Nedisponuji sinologickým vzděláním, ale snad nejsem zcela mimo, když tvrdím, že jistá opisnost, nepřímost patří k čínskému způsobu myšlení a psaní. To lze samozřejmě respektovat, ale nemohu se zbavit dojmu, že kurátor Lü Peng zde chodí – řečeno „po našem“ – okolo horké kaše. Doufání v občanské a politické svobody u „generace K.“ přece nemohlo nedostat ránu jednak v roce 1989, kdy režim počátkem června krvavě rozmetal studentské hnutí na pekingském náměstí Nebeského klidu, jednak režim permanentně utahuje šrouby po nástupu (2012) nynějšího vůdce země Si Ťin-pchinga. Je nemyslitelné, že by tyto procesy nesehrály v generačním pocitu lidí, kteří se kdysi nadechli „Západu“, svoji roli. A je otázka, zda toto „nepojmenování“ je u Lü Penga dáno jeho bytostně čínským opisným myšlením, anebo jádro problému obchází metaforami z důvodu autocenzury a obav z represí režimu.
Minimálně nepřímou odpověď na to bych čekal od textu, který otevírá čtvrtletník Qartal, jenž vloni začala vydávat pořádající Galerie hlavního města Prahy a je zdarma k mání v pokladně Domu fotografie. Teoretička umění a sinoložka Emma Hanzlíková v úvodní stati čísla 01/2001 poskytuje další historické a společenské souvislosti tvorby Xiao Quana, avšak neodpovídá na otázku, která se nad autorovými fotografiemi z devadesátých let neodbytně vnucuje. Nelze si totiž nepovšimnout, že se na těchto snímcích téměř nikdo neusmívá, mají v sobě ponurost. Nakolik je to dáno tím, že po smetení studentů na náměstí Nebeského klidu inteligence, mezi níž se Xiao Quan pohyboval, pochopila, že limity svobody byly režimem pro příště striktně určeny? A jsou například záběry rockových hudebníků z počátku devadesátých let svědectvím o dozvucích onoho specifického liberalismu, vyhlášeného Tengem Siao-pchinem během osmdesátých let? Je to něco podobného jako koncerty svobodomyslných českých kapel v roce 1969, kdy o utažené, restriktivní budoucnosti už bylo na vrcholu moci rozhodnuto, ale „dole“ se ještě tančilo? Nevíme.
Tam, kde končí prašné cesty
O dvě generace mladší Polák Kuba Kamiński (*1985) fotografoval na různých místech světa, ve svém webovém portfoliu má mimo jiné kolekci momentek z Číny, pracoval i jako válečný fotoreportér. Soubor Šeptuchy vznikal v minulém desetiletí v Podlesí, odlehlém regionu ležícím na hranici Polska a Běloruska. „Šeptuchy věří, že mají dar od boha. Umí zbavit bolesti, vyléčit zánět nebo neplodnost. Chodí za nimi lidé, kteří mají noční můry, zadrhávají se nebo trpí přílišnou nesmělostí. A také ti, kdo potřebují odvrátit uřknutí, zbavit se prokletí, ti, jimž někdo zemřel a jeho duše nedošla pokoje. Každý má jinou bolest. A na každou bolest platí jiné zaříkávání. Šeptuchy totiž pracují šeptem. Středoevropské šamanky navazují na prastaré tradice, které jsou dodnes živé i díky tomu, že Podlesí bývalo odjakživa periferií,“ přibližuje titulní termín kurátorka výstavy, v Praze vystudovavší a žijící básnířka, redaktorka a překladatelka ukrajinského původu Marie Iljašenko. Našince znalého tvorby prozaičky Kateřiny Tučkové samozřejmě ihned napadne, že šeptuchy nemají svým určením daleko k někdejším žítkovským bohyním.
Kuba Kamiński v souboru kombinuje „pracovní“ záběry, v nichž divák má možnost vidět šeptuchy při jejich bohulibé činnosti, za niž vesměs neberou peníze a vyžadují především to, aby pacient jejich úsilí věřil, s fotografiemi evokujícími prostředí vesnic a krajinu Podlesí. Je to popravdě řečeno autorská nutnost, neboť úkonů, jimiž šeptuchy materializují neduhy či zlé duchy, není nepřeberné množství a navenek ta činnost může po pár záběrech působit monotónně; její fotogeničnost není nekonečná, jak si lze na výstavě všimnout. Lze si však také všimnout, že Kamiński nejenže střídá „pracovní“ a atmosférické záběry, ale při snímání šeptuch volí různá ohniska, respektive mixuje „dotykové“, těsné zachycení výjevu širokoúhlým objektivem s velkými detaily tváří či rukou, nadto ještě někdy volí přímý pohled, jindy podhled a ještě jindy průhled.
Představu o Šeptuchách si lze kromě zde zveřejněných fotografií udělat z kolekce na autorových webových stránkách; některé záběry se kryjí s tím, co je na výstavě k vidění, některé další se na ní k její škodě nevyskytují. Tím chci sdělit, že určité práce instalované v Leice Gallery Prague přece jen považuji ne snad přímo za zbytné, ale řekněme za doplňkové, zatímco jiné za vynikající a nosné. Platí to zejména pro ty, kde se Kamińskému podařilo dostat nad reportážní „popisnost“ a snímky nabývají dimenzi mírně mystických obrazů.
Kamińského výpravy do míst, kde čas běží jinak, ukazují jedno z poslání dokumentární fotografie: podávat svědectví o společenských okrajích. Nehodnotit, respektovat, v nejlepším i pochopit.
Xiao Quan: Naše generace – Portréty K. Kurátor: Lü Peng. Galerie hlavního města Prahy – Dům fotografie, Revoluční 5, Praha. Výstava trvá do 30. května 2021.
Kuba Kamiński: Šeptuchy. Kurátorka Marie Iljašenko. Leica Gallery Prague, Školská 28, Praha 1. Výstava trvá do 13. června 2021.
