Fotografové v hledáčku. Jindřich Štreit: Měli bychom zaznamenat vše, co život přinese
Jindřich Štreit chodí do vězeňských cel, ústavů, hospiců nebo mezi drogově závislé vyzbrojen očima a fotoaparátem. Dokumentuje mezilidské vztahy a nevšední situace všedních dnů. Zastává názor, že všechno si zaslouží zaznamenat, a tak to téměř celý život dělá. Zrovna teď se jako fotograf chystá do vězení, které zná i z druhé strany.
„Nejdůležitější je mít rád lidi, potom je všechno strašně jednoduché,“ tvrdí Jindřich Štreit. Léta se věnuje sociální fotografii a se čtrnácti stovkami výstav se stal českým rekordmanem. Přesto si uchovává skromnost a přirozeně lidský přístup. „Myslím si, že každé setkání je velké překvapení a člověk se pořád učí. Fotografuji vztahy a člověka, protože je neopakovatelný.“
Většinu života strávil v okolí hradu Sovinec nedaleko Olomouce. Letos pětasedmdesátiletý tvůrce se narodil ve Vsetíně a celý život prožil na venkově. Od dětství ho fascinovala vzájemnost vesnického života. Začal jej dokumentovat už jako kluk.
Dům plný mě
Nyní žije těsně pod sovineckým hradem v budově školy, v níž učil, dokud ji nezavřeli. Jeho dům je od podlahy po střechu přeplněn uměním. V pokoji, který obývá, ze stěn shlíží sochy andělů, na pianu leží ošoupaná Bible a z přehrávače se line klasická hudba. Možná v tom orchestru hraje na flétnu fotografova dcera; je v tom totiž vynikající a její otec se dme pýchou, když o ní vypráví. Bydlí tu však už sám. Dcera Monika se odstěhovala do Portugalska a manželka Agnes musela odejít do sanatoria, kde se léčí s Alzheimerovou nemocí.
V horních patrech domu se nachází temná komora plná negativů a celá skladiště vyvolaných fotek. Fotograf všechno pečlivě seřadil a popsal. „Celou karanténu tady uklízím. Tento týden jsem začal uklízet fotokomoru,“ komentuje shovívavě. Další místnost s obrovským oknem, za nímž se tyčí hrad, je plná knih. Většina z nich jsou publikace s jeho díly. Vedle se střídají velké tisky Štreitových fotografií s tvorbou dalších umělců, kterou sbírá. Celý dům se proměnil v jakési dokumentační středisko i svého druhu pomník úspěšného dokumentárního fotografa.
Štreit vystudoval pedagogickou fakultu, stal se učitelem v Sovinci a posléze ředitelem školy v Jiříkově. Promítal filmy v kině, vedl kroniku a pořádal na venkově akce. Do fotokroužku začal chodit už na fakultě a v sedmdesátých letech vytvořil svou první výstavu nazvanou Člověk. Pak se to v něm definitivně zlomilo, přihlásil se do fotografické školy a do Svazu českých fotografů a rozhodl se, že této disciplíně dá všechno, co v něm je.
Na konci sedmdesátých let se vážně začal věnovat vesnické tematice. Dokumentoval život takový, jaký je, a ne jak vládnoucí strana chtěla, aby vypadal. Když v pražském Činoherním klubu představil díky kurátorce Anně Fárové své syrové snímky poničených domů, špinavých paneláků a lidí z bruntálského venkova, výstava nejednoho diváka šokovala. Ukazovala totiž skutečný život, lidi ve svém domácím prostředí, v hospodách, na oslavách. Fárová podotkla: „Hranice estetiky je překročena k nejtěžší bariéře etiky.“
Ve vězení
Vedle počtu výstav se stal „rekordmanem“ i v tom, že jako jediný český fotograf se dostal za své snímky do vězení. V roce 1982 strávil čtyři měsíce nejprve ve vazbě a poté dalšího půl roku ve věznici. Dnes se tam vrací jako fotograf. Pracuje na projektu, který dokumentuje vztah mezi vězni a kaplany. „Pro mě je vězení jiné, než když tam půjdete vy, protože jsem byl také zavřený a mám tu zkušenost. Vím, co je to za trápení. Vnímám vězně stejně jako kohokoli jiného. Naopak jsem potěšen, když mám možnost s nimi mluvit. Ti, kteří už jsou tam delší dobu, při rozhovoru řeknou, že si zaslouží být zavření, protože něco provedli. Ve vazbě totiž všichni tvrdí, že jsou nevinní. Uvědomění si, že jsem udělal něco, co jsem neměl, je velice důležité,“ říká fotograf.
V další části projektu se zaměřuje na vězně, kteří si své přestupky mohli odpykat třeba veřejně prospěšnými pracemi. Jenže namísto toho tráví měsíce za mřížemi. Dokumentarista je plánuje fotografovat během návštěvy doma u rodiny a poté zase zpátky v cele.
Když se dostal z vězení on, měl fotografování zakázané. Po návratu z trestu začal pracovat na statku v Rýmařově, protože šanci na jiné zaměstnání neměl. To se změnilo až kolem sametové revoluce.
Ze Sovince na kraj světa
Jeho fotografie se rozšířily po světě, což mu otevřelo dveře do mnoha zemí. Sbíral jedno ocenění za druhým, vystavoval v mnoha zemích. V devadesátých letech fotil například drogově závislé nebo lidi s různými druhy postižení. „Vždy jsem dělal sociální fotografii. Považoval jsem to za nutné. Nepřemýšlel jsem, jestli je to umění. Snažil jsem se dělat fotografie, které pomohou. V poslední době dělám jenom na projektech, které posouvají skutečnost a upozorňují na problém. Proto jsem fotil ve věznicích nebo bezdomovce a témata, od nichž společnost dává ruce pryč. Poslání umělce chápu tak, že jsme tu od toho, abychom ukázali, co by se mělo změnit. Sociální problematika se potřebuje zlepšit nejvíc,“ vypráví. „Hned po revoluci jsem byl zván do Francie a viděl jsem, jak tam funguje sociální sféra a jaké mají vybavení. Přál jsem si, aby něco podobného fungovalo i u nás, protože jsem to téma fotografoval už před revolucí.“
S většinou z těch, které fotografoval, udržuje nadále kontakt. Mimo sociální oblasti se zabýval etnografickým dokumentem. Všude si všímá především mezilidských vztahů a člověka jako takového: „Nejdůležitější v životě je láska. Ta nás spojuje. Vzájemnost, pochopení, naděje a radost, kterou můžeme dát, je nejdůležitější. Je jedno, zda fotografuju v Brazílii, v Japonsku, v Číně nebo v Česku. Po této stránce je to všude stejné.“
V současnosti se vrací k dokumentování moravské vesnice. Tvrdí, že do města ho to nikdy netáhlo, nechtěl si tam budovat kariéru. Je rád v ústraní, v domě prosáklém různými vzpomínkami a pachy. A míří zpět ke kořenům. „Chci se vrátit do našeho kraje, kde plánuji konfrontovat těch uplynulých třicet let. Vyhledám lidi, které jsem fotil před třiceti lety, nebo budu dokumentovat, jak se kraj proměnil. Lidé, bydlení i vesnice se změnili. Už jsem začal, ale ‚korona’ je na to prostě špatná. Jak jsou všichni zarouškovaní, tak vůbec nefotím. Chtěl jsem s tímto projektem začít hned po revoluci, ale teprve teď cítím, že je časový odstup dostatečný na to, aby bylo možné změnu opravdu zachytit.“
prof. Mgr. Jindřich Štreit dr. h. c. (*1946) je dokumentární fotograf a pedagog na Slezské univerzitě v Opavě. Má za sebou přes tisícovku výstav a desítky knih. Mezi známé projekty patří například cykly Vesnice je svět, Kde domov můj, Jedno světlo. Venkov považuje za svůj celoživotní ústřední motiv. Nyní pracuje na dokumentu o vězních a kaplanech.
Autorka je kulturní publicistka.
