Výtvarník Jiří Kovanda: Opravdové sdílení a předávání energií není bez fyzické přítomnosti možné
Náleží k nejznámějším českým výtvarníkům současnosti, je zcela etablován na mezinárodní scéně. Autodidakt, který vystavuje po světě a učí na vysokých školách. Jak vnímá současnou situaci jako umělec i jako pedagog? O tom se snaží vypovídat následující dialog.
Záběr Jiřího Kovandy (*1953) sahá od performance, přes happening a instalaci až k malbě. Charakteristickými znaky tvorby jsou minimalismus, používání běžných věcí i silný konceptuální základ. Působí rovněž jako pedagog. Na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem vede ateliér Performance a zároveň zastává pozici odborného asistenta v Ateliéru intermediální tvorby III na AVU. Sám Kovanda uměleckou školu nestudoval, vyučil se stavebním dělníkem s maturitou. V letech 1977–1995 pracoval v depozitáři Národní galerie. Žije v Praze. Docela nedávno byl na těchto stránkách průvodcem po své brněnské retrospektivě O deset minut dřív v naší „pandemické“ rubrice Galerie bez diváků.
Změnila pandemie vaši denní rutinu?
Vždycky jsem se spíše snažil, abych do rutiny nezabředl. Což určitě stále platí ve vztahu k jakékoli činnosti, a ve vztahu k umění zvlášť. Ovšem během minulého roku, kdy trávím většinu času sám, jsem si uvědomil, že určitá pravidelnost a neměnný rozvrh může být spíše pozitivní a přínosný. A dokonce zábavný a uvolňující – například chodit na procházku stále na stejná místa ve stejný čas. Pravidelnost nerovná se rutina. Škoda jen, že to je doprovázeno úzkostí z epidemické situace.
Často vystavujete v zahraničí. Je nyní v plánu nějaká vaše účast mimo ČR? Musela být již nějaká naplánovaná zrušena, či přesunuta?
Loni pochopitelně celá situace do mých plánů zasáhla, ale nakonec se ukázalo, že to není nepřekonatelné. Chystal jsem například dvě malé samostatné výstavy v Tokiu, které se po odkladu zrealizovaly bez mé osobní účasti. Což je škoda, protože v Japonsku jsem nikdy nebyl a zajímalo by mě to. Například bych moc rád viděl japonské zahrady. Na druhou stranu však má taková situace i kladné stránky. Hlavní instalace v galerii Aoyama Maguro byla provedena podle mých instrukcí na dálku a přínos těch, kteří ji fyzicky vytvářeli, byl nezanedbatelný a pro mě objevný. Možná to nakonec dopadlo lépe, než kdybych to dělal sám.
Na tuzemské scéně jste zastupován pražskou Galerií Svit, spolupracujete ale i se zahraničními galeristy. Jak nyní spolupráce probíhá? Změnilo se pro vás něco kvůli pandemii?
Spolupráce se zahraničními galeriemi v poslední době poněkud ustrnula, ale to nemusí být jen v důsledku pandemie. Může to být i celkovou situací na umělecké scéně i mou vlastní zvolněnou iniciativou bez ohledu na epidemii.
Jste vedoucím ateliéru Performance na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem. Jak zatím probíhala výuka ve vašem ateliérů tento a minulý semestr? Zasáhl zásadně přesun do online prostředí váš studijní obor, tedy performance?
Naštěstí není činnost ateliéru omezena výhradně na performance, studenti a studentky mají naprostou volnost jak ve výběru vyjadřovacích prostředků, tak ve volbě témat. Takže naše práce i v online prostředí může pokračovat bez velkých překážek. Ovšem s vědomím toho, že je to situace dočasná, protože osobní kontakt mezi studenty a pedagogy i mezi studenty navzájem je velice důležitý. V jakékoli umělecké tvorbě je bezprostřední vnímání a zakoušení nezastupitelné, opravdového sdílení a předávání energií nelze dosáhnout jinak než fyzickou přítomností. Pokud ovšem umělecké dílo není vytvořeno přímo pro internetové prostředí.
Vnímáte na studentech, že je pandemie ovlivnila například ve výběru témat, volené formě vyjádření, či jinak v jejich tvůrčí praxi?
Neřekl bych. Ale dlouhodobá izolace a úzkost s ní spojená má značný dopad na intenzitu a zaujetí v práci. Nemožnost vzájemné konfrontace a přímého sdílení může být pro někoho i odrazující, může vést ke ztrátě motivace.
Vaše výstava ve Fait Gallery v Brně s názvem O deset minut dřív, která byla otevřena loni v říjnu a nyní v dubnu skončila, byla po většinu doby přístupná pouze online. Mění se pro diváka prožitek z vaší tvorby, když díla a expozici vidí jen skrze obrazovku? Dokážete zhodnotit, nakolik odlišná je to zkušenost? Může se třeba posunout nějaký význam či dojem z konkrétní instalace?
Záleží samozřejmě na povaze konkrétního artefaktu. Například fotografická dokumentace akce se dá přes obrazovku sdílet zcela bez problémů. Na druhou stranu třeba instalace či prostorové intervence ztrácejí poměrně mnoho, některé i to nejdůležitější. Ve výstavním prostoru například leží na podlaze jakoby ztracený svazek klíčů. A teprve když se pokusíte je zvednout a zjistíte, že to nejde, že jsou k podlaze připevněny, dojde vám, oč běží. Ale jak už jsem řekl: pro naprostou většinu uměleckých děl je bezprostřední kontakt s nimi klíčový, nevnímáme jej pouze očima, ale všemi možnými čidly, jejichž přítomnost si často ani neuvědomujeme.
Myslíte, že se po nynější pandemické zkušenosti promění kulturní scéna, česká i mezinárodní?
Nevíme ještě, jak to celé bude probíhat, takže v tuhle chvíli je těžké něco předvídat. Zatím se mi však zdá, že vzhledem k tomu, jak velké množství lidí se stále chová sobecky a bezohledně navzdory takové hrozbě, je naděje na nějakou pozitivní proměnu nálady ve společnosti poměrně malá.
Na čem momentálně pracujete? Co připravujete?
Snažím se pracovat tak, jak mi to situace dovoluje, třeba doma u kuchyňského stolu. A nepociťuji to nijak tíživě, vždy v minulosti jsem říkal, že rád pracuji s tím, co mám zrovna k dispozici, že se podřídím okolnostem a z těch pak vycházím. Kromě pár skupinových výstav nic zvláštního nepřipravuju. Budu ale kurátorem dvou malířských výstav v pražské Galerii Jelení. Jedná se o autorky Zuzanu Jírovou a Ester Knapovou. Na tu spolupráci se těším a doufám, že výstavy v letošním roce proběhnou.
