Dokument King Skate předává energii osmdesátkové skejťácké subkultury
Letošní rok je pro českou dokumentaristiku vydařený. Ne že by vyrostly nové hvězdy takzvané autorské dokumentaristiky. Podstatnější je, že se objevily projekty natočené lidmi mimo tradiční líhně „uměleckého“ dokumentu, které zkoušejí jiné, u nás trochu opomíjené přístupy k dokumentárnímu formátu.
V kinech či v televizi jsme letos mohli vidět originální variaci na přírodopisné dokumenty Planeta Česko od Mariána Poláka, citlivý portrét teenagerů Nic jako dřív od Kláry Tasovské a Lukáše Kokeše přebírající vlivy hraného filmu, minimalistické ztvárnění nedorozumění mezi východem a západem Švéd v žigulíku Petra Horkého nebo svižnou a komplexní vzpomínku na sportovní přepisování dějin The Nagano Tapes Ondřeje Hudečka. Všechny nějakým způsobem občerstvují tvář současné české dokumentaristiky. Skejťácká hudebně zábavná jízda Šimona Šafránka (*1977) King Skate k takovým projektům rovněž patří, a nejblíž má asi k právě jmenovaným The Nagano Tapes.
To byly osmdesátky… Snímek použitý ve filmu King Skate, foto: archiv Šimona Šafránka, video: Youtube Na první pohled bychom King Skate mohli přehlíživě označit za mainstreamový dokument, který nemá odvážný koncept ani se nesnaží o sofistikovaný experiment. Nemá dokonce ani zvlášť závažné téma. Svět českých skejťáků v osmdesátých letech byl sice alternativní vůči oficiální kultuře, ale na druhou stranu se s ní nedostával do dramatického konfliktu. Politická situace v ČSSR tvoří temné pozadí obrazu, který snímek vykresluje, a temnota se občas vynoří i na povrchu, ovšem protagonisté mluví spíše o svobodě, mejdanech, o balení holek a vzájemném poměřování skejtů i sportovních výkonů. Po revoluci prý mnoho talentovaných skateboardistů zničily příliš velké ambice v divokých devadesátkách; tam snímek ovšem protagonisty nenásleduje.
Šafránkův film je v podstatě manifest určité (dnes už neexistující) subkultury. Je to osmdesát minut empatického vzpomínání a připomínání něčeho, co vyznívá jako pozitivní a euforická zkušenost. Využívá vlastně jen několika rozhovorů natočených s některými z hvězd tehdejší skateboardingové scény a z množství dobových videozáznamů. Šafránek měl k dispozici údajně asi pětadvacet hodin archivních nahrávek samotných skejťáků natočených na 8mm nebo 16mm filmové materiály. Klíčem k tomu, aby z hrubého a syrového materiálu vytvořil na české poměry nebývale dynamické dílo, byla především hudba.
V King Skate zazní celkem asi čtyřicet písní, což je vzhledem k délce samotného filmu ohromné množství. Šafránek využil toho, že česká skejťácká scéna se v osmdesátých letech prolínala s punkovou subkulturou a podařilo se mu do filmu dostat řadu světoznámých i tuzemských skladeb tohoto žánru. Hudba v King Skate tudíž zní téměř neustále a často bez dalšího komentáře podbarvuje dobové materiály. Ve filmu se výtečně zúročila režisérova zkušenost s videoklipy. Šafránek spolu se střihačem Šimonem Hájkem archivní videa komponovali do rytmu hudebních skladeb, takže výsledek vypadá jako frenetický videoklip. Do punkového rytmu zapadá i projev jednotlivých mluvčích: všichni jako by si drželi určitou stylizaci, kterou možná měli už ve svém mládí – kupříkladu klackovitě suverénní Petr Váša nebo naopak hraně stoický Petr Forman. Jako kdyby se před kamerou s chutí předváděli stejně, jako se v osmdesátých letech předváděli před návštěvníky skejťáckých soutěží.
King Skate se povedlo něco, o co se před několika lety nepříliš úspěšně pokoušel dokumentární cyklus Kmeny. Ponořil se do prostředí určité subkultury ve snaze přenést na diváka její energii, siločáry a frekvence. Šimon Šafránek divákům připomněl, že dokumentární film nemusí být jen racionální a dialogická, ale také v podstatě hudební, instinktivní a empatická záležitost.
King Skate (ČR, 2018, 80 minut)
Scénář a režie: Šimon Šafránek, producent: Kateřina Černá, kamera: Jiří Chod, střih: Šimon Hájek, zvuk: Martin Roškaňuk, Marek Musil, Petr Kapeller.
