Empatické filmy o skejtových partách. Sebedestrukci nevystavují, snaží se jí porozumět
Kritikou ceněné filmy jako Devadesátky, nebo dokument Minding the Gap symbolizují dobu, v níž skateboarding dospívá. Za agresivní jízdou na skejtech, která může bolet, odhaluje nová vlna filmů univerzální emoce: touhu někam patřit, nejistoty při dospívání a zapouzdřená traumata kompenzovaná ve skateparcích.
„Ve skejtových videiích vidíte jenom tři sekundy nějakých projevů přátelství a pout mezi skejťáky, zbytek je skateboarding,“ vysvětloval pozadí filmu Devadesátky pětatřicetiletý režisér Jonah Hill pro časopis New Yorker a mluvil o prostřizích, kde si skejťáci po povedeném triku dávají high five nebo se objímají. „Co když to ale otočíte a celé to bude o vazbách, přátelství a chaosu, přičemž zbudou ony tři vteřiny na skejtování? Chtěl jsem především natočit skejtové video naruby a zajímal se o to, co se děje, když se zrovna nejezdí.“ Chaos v debutovém snímku herce známého z amerických komedií jako Superbad nebo Zbouchnutá a z oscarového Vlka z Wall Streetu se však neděje jenom mezi rozpálenými ulicemi, schody se zábradlím a navoskovanými lavičkami (to abyste se na skejtu snadněji „sklouzli“ s noseslidem nebo tailslidem). Zmatek si v Devadesátkách nesou hrdinové také uvnitř, když se doslova snaží přežít dospívání. „Bylo bolestivé snažit si vzpomenout, jaké bylo dospívat. Ten pocit, kdy vás neustále všichni okolo soudí,“ komentoval z vlastní zkušenosti Hill pro britský časopis i-D.
Své ví hlavní hrdina filmu, třináctiletý Stevie. Hned v první scéně vidíme, jak ho surově mlátí starší bratr. Vzápětí se ukáže, že ještě víc dokáže zranit, když si ho obdivovaný sourozenec prostě nevšímá. O něco později Stevie znovu trpí: na příjezdové cestě k rodinnému domku „drtí“ základní skejtový trik ollie. Opakovaně padá, zase se zvedá a nejistě došlapuje na zadní patku skateboardu. Po chvíli však konečně dostane prkno do vzduchu! – a jakoby tím prošel jedním ze vstupních rituálů party losangeleských skejťáků, s nimiž se spouští na sebedestruktivní kolej: později vysedává ve skateshopu, křižuje ulice, přeskakuje ploty, utíká před policií nebo odpaluje prvního jointa. S ostatními se předhání a popichuje, když se snaží udělat lepší trik – a vše působí autenticky jako skejtová videa. Ostatně Devadesátky jsou natočené podobnou technikou, konkrétně na 16milimetrový film.
Podívejte se na trailer k snímku MID90s, foto a video: Altitude Films / YouTube Jonah Hill zachycuje éru, kdy se skateboarding z vertových ramp a vypuštěných bazénů přesunul do středu měst. Tady narušoval běžný provoz a do pořádků se semafory, křižovatkami a různými bezpečnostními opatřeními přinesl onen živelný chaos. Zatímco kolemjdoucí ho vnímali jako ohrožení, pro skejťáky znamenal výzvy na každém kroku. Oldschoolové skejty ve tvaru „ryby“ s velkými koly byly najednou pro město těžkopádné. Místo nich nastoupily užší streetové desky, jak je to Devadesátkách výmluvně předvedeno, když Stevie odhazuje masově vyráběný model prkna s pokřikem Cow-A-Bunga, který se v osmé dekádě prodával v supermarketech. „Ten skejt je osmdesátkovej jak kráva,“ komentuje výbavu jeden ze Stevieho kamarádů. Byla to doba, kdy vyrůstal také Jonah Hill a motal se v podobné partě skejťáků, a přestože to režisér v rozhovorech odmítá, jde o svého druhu memoáry. „Prožil jsem si své, než mě přijali,“ vzpomínal Hill pro britský deník The Guardian na svoje skejtové začátky, kdy se základy učil těžko a ostatní se mu posmívali pro židovský původ. „Ale mojí tajnou zbraní byl humor.“
Režisér Jonah Hill v talk show Jimmyho Kimmela, foto a video: Jimmy Kimmel Live / YouTube V některých recenzích se o filmu mluví – to kvůli tričkám se Street Fighterem nebo kvůli rapu v podání Wu-tang Clanu – jako o nostalgické jízdě. Jenže Hill zkrátka vychází z něčeho, co důvěrně zná a co prožil se všemi odřenými lokty i jinými šrámy. Devadesátky vynikají především kvůli emočnímu realismu, s nímž režisér zachycuje „rituálně posvátné“ lepení prvního griptapeu (toho šmirglu na vrchu skejtové desky), nebo katarzi při sjíždění kopců na skateboardech. „Naše komunita umí být hodně ochranitelská, když někdo ukazuje skejtovou kulturu mimo přirozené prostředí. Je těžké slovy vyjádřit, jak pro nás streetové skejťáky byly v 90. letech důležité kamarádství a rodina. Nezáleželo na tom, jestli jste bohatí nebo chudí a nikdo vás nevyčlenil kvůli barvě pleti. Pokud jste milovali skateboarding, patřili jste do rodiny. Jonahovi se podařilo tuhle pravdu zachytit překrásným způsobem,“ napsal po premiéře bývalý profesionální skejťák Chad Muska, který v devadesátých letech pomohl definovat streetový skateboarding, a potvrdil, že Hill v očích skejťáků neselhal.
Devadesátky přesahují svoji dobu a vypovídají nejen fungování ve skejtových partách, ale i o univerzálních emocích – o úpěnlivé touze někam patřit a být přijatý, o nejistotě, o závisti nebo o maskulinitě spojené s agresivitou a potlačovanými pocity. Nejprve Stevie soutěží o přízeň party s o něco málo starším Rubenem, který ho hned na úvod poučí, že „říkat díky je gay“. Postupně se však Stevie otrkává a sbližuje s dalšími členy, jako je kameraman Čtvrťák s obličejem posetým akné, je tu hezoun Kurvadrát (Fuckshit) se surfařskou image a kadeřavými vlasy, ale nejvíc začínajícímu skejťákovi imponuje Ray, který vyniká skejtovým talentem a partu brzy převýší (ostatně hraje ho skutečný skejtový profík Na-kel Smith).
Postavu Raye hraje skutečný skejtový profík Na-kel Smith, foto a video: Dock One / YouTube „Pro moji generaci a generace před ní bylo chlapáctví výsledkem toho, že muži nebyli schopní mluvit o bolesti nebo emocích,“ líčil Jonah Hill v rozhovoru pro britský časopis i-D, že právě takový pohled na maskulinitu ho zajímá. Hill to dokládá scénou z filmu, kdy hrdinova první sexuální zkušenost, „není definovaná dívkou, s níž byl, ale platnost celé události dodává, až když se tím pochlubí před kamarády“. Film je z velké části o tom, jak postavy nejsou schopné mluvit o vlastních pocitech. Nejdojemnější je chvíle, kdy si ke Steviemu s modřinami od bratra přisedne na hřišti Ray a začne mu vyprávět o svém vztahu se sourozencem – a přestože jsou Devadesátky někdy lacinému patosu blízko, nikdy k němu nesklouznou.
Podobné téma zkoumá snímek Minding the Gap od dalšího debutanta Binga Liu, který byl letos nominovaný na Oscara za nejlepší dokument. Liu využil svoje zkušenosti skejtového kameramana – a pustil se do ambicióznějšího projektu: na časosběrných záběrech za posledních dvanáct let staví téměř zpovědní dokument o tom, proč se spolu se svými nejbližšími kamarády Zackem a Afroameričanem Keirem cítili ve skateparku lépe než doma. Trojice vyrůstala v americkém Rockfordu ve státě Illinois. Zack i Keire nedokončili střední školu. Jeden se živí jako pokladač střech, zatímco druhý umývá nádobí v místním bistru. Minding the Gap na reálných příbězích odhaluje, jak v Americe mizí střední třída nebo jak se projevuje rasismus při shánění zaměstnání, ale ve středu dění se přesto nachází něco daleko intimnějšího.
Podívejte se na trailer k snímku Minding the Gap, foto a video: Hulu / YouTube V sériích rozhovorů ze současnosti se postupně odkrývá, co před sebou trojice kamarádů všechny roky skrývala, totiž své zkušenosti s domácím násilím. „Dnes by se tomu říkalo zneužívání dětí,“ vypovídá Keire, když líčí tvrdou výchovu svého otce. Dokument Minding the Gap a svým způsobem dává odpovědi na otázky, které jsou v Devadesátkách pouze naznačeny. „Liu zachycuje generaci více zvyklou na introspekci, na analýzu traumat a toho, jak nás formují coby osobnosti. Minding the Gap zanechává něco jako naději ve chvílích, kdy Liu, Keire a Zack při autoterapii demonstrují svoji emoční inteligenci,“ napsala publicistka Sophie Gilbert pro Atlantic. Oba filmy značí dlouhodobější proces, kterým prochází především sama skejtová kultura za poslední desetiletí: skateboarding není už jen klučičí kabina. Natáčí se celovečerní snímky o partách skejťaček jako loňský Skate Kitchen nebo celá „dívčí“ skejtová videa. V roce 2016 přišel profesionál Brian Anderson s prvním coming-outem. A nyní se po smrti devětadvacetiletého Bena Raemerse otevřeněji mluvilo o duševním zdraví.
Podívejte se na trailer k snímku Skate Kitchen, foto a video: Magnolia Pictures / YouTube Devadesátky byly vcelku pochopitelně srovnávané s filmem Kids z roku 1995, kde režisér Larry Clark a scenárista Harmony Korine zachytili partu newyorských skejťáků uprostřed epidemie AIDS. Naturalistický portrét jednoho dne v životě teenagerů zahrávajících si se smrtí byl plný nevázaného sexu, násilí a drog – a podle dobových recenzí „každý další film o teenagerech vedle Kids vypadal jako Obraz Doriana Greye“. „Skejťáci sebou házejí pořád dokola o zem, jenom aby udělali trik ze schodů. Čím jste starší, tím víc hledáte další způsoby, jak vyslyšet ten masochistický hlas uvnitř,“ řekl pro deník New York Times ke dvacetiletému výročí filmu Leo Fitzpatrick, který v Kids hrál Tellyho. „Moji kamarádi nechodili k terapeutovi.“
Zatímco Kids spustili v médiích morální paniku a po jejich zhlédnutí teenageři rozkopávali popelnice, Devadesátky fungují naopak jako citová výchova. Film, o němž se už teď mluví jako o oscarovém kandidátovi, přispívá místo agrese k porozumění a naznačuje, co se skrývá za sebedestruktivním životním stylem, než že by přikládal do ohně – a zároveň funguje jako nejlepší skejtová videa, která se v 90. a nultých letech šířila na ošoupaných VHSkách a skejťáci se díky nim učili nové triky. Devadesátky si nejde pustit jen jednou, každičký moment je potřeba analyzovat, a snad se i něco naučit.
