Esej: Titanic coby alegorie modernity nemá srovnání. A jeho kulturní vliv zůstává zásadní

Titanic
Spouštění Titaniku na vodu v belfastských loděnicích, foto: archiv ČT – © Steve Raffield

První „legendy“ se společností šířily ještě před tím, než přeživší vůbec dorazili k břehům Ameriky. Šlo o elektrizující zprávu. O život přišla smetánka i migranti snící o novém začátku. I formující se kinematografie našla v Titaniku vděčné téma – lidé fascinovaní největší námořní katastrofou ji chtěli vidět „na vlastní oči“ a nové vizuální umění k tomu mělo jedinečné prostředky. Ještě téhož roku byl uveden film s herečkou Dorothy Gibson, která se sama na parníku plavila a svou roli si odbyla ve stejných šatech, v nichž nasedla do záchranného člunu. Role jí vynesla chválu i slušný honorář, stala se druhou nejlépe placenou herečkou své doby, nicméně ji také zlomila a Gibsonová k překvapení všech oznámila konec kariéry. V žádném dalším filmu si už nezahrála a poslední kopie snímku Zachráněna z Titaniku byla později zničena při požáru. Dodnes se z filmu zachovala jen jediná fotografie.

Na základě těchto pokusů o rekonstrukci nehody byl poprvé formulován žánr katastrofického filmu, který se v následujících desetiletích k této látce pravidelně vracel. Vše eskalovalo v megalomanský (posléze jedenáctioscarový) blockbuster, který vyšel dráž, než kolik stál reálný Titanic, a stal se jedním z nejúspěšnějších filmů historie.

Fenomén Titaniku ovšem přesahuje jakýkoliv jeden film, jedno dílo, dávno přesahuje i faktické jádro oné tragické události. Za nejpřesnější svědectví byla dlouho vnímána promptně sepsaná a publikovaná autobiografie pasažéra první třídy Archibalda Gracieho, který však na následky podchlazení zemřel ještě v prosinci 1912 a nemohl tedy na události pohlédnout s odstupem a ujasnit si některé nejasnosti svého zážitku. Britská i americká strana rozběhly oficiální vyšetřování, na jejich zjištění však měla vliv obchodní a politická lobby. Příběh Titaniku byl tedy v mnoha ohledech ponechán napospas bulvárním médiím, romanopiscům, filmařům a veřejnosti obecně.

Titanic
Dokument Titanic – nové důkazy, 2017, zdroj: iVysílání

Vy si to pamatujete špatně!

Titanic se stal zhmotněnou alegorií pýchy, nerovnosti, nezodpovědnosti a falešné důvěry v pevnost civilizace. Destrukcí svého mikrokosmu předznamenal mnohem větší destrukci světových válek. Prvotní šok z potopení lodi je třeba chápat v kontextu doby, která byla přesvědčena o „konci historie“. O dosažení vrcholu, kdy už lidstvo nemůže zažít selhání tohoto rozměru. Ačkoliv o Titaniku nikdo z jeho stavitelů doslova neprohlásil, že je nepotopitelný, tento étos ho obklopoval. Nešlo pouze o to, že konkrétně Titanic by měl být loď vymykající se měřítkům, spíše běželo o přesvědčení, že „k tomu už dneska prostě nemůže dojít“. Kapitán Edward Smith se dal slyšet, že „doba, kdy se lodě potápí, je za námi.“ Neuměl si představit, co by se muselo stát, aby moderní parník skončil pod vodou, natož aby s sebou vzal stovky životů.

S nastávajícími desetiletími se metafora Titaniku stvrzovala. Co bylo zprvu vnímáno jako nepochopitelná katastrofa, to zapadlo do příběhu dvacátého století s tragickou přesností. Je zajímavé, či možná příznačné, že společnost vůči Titaniku samotnému zaujala hned zkraje velmi ochranitelský postoj. Všichni jako by se navzájem chtěli ujistit, že šlo opravdu o tak dokonalou loď, jak jen bylo možné, a veškerá selhání lze vysvětlit buď chybou lidského faktoru, úředních nařízení nebo řadou nekontrolovatelných náhod. Řešily se konkrétní námořní předpisy, počet předepsaných záchranných člunů, připravenost posádky, ale nikdy nedošlo ke zpochybnění Titaniku coby konceptu.

Skica Skica ztroskotání Titaniku podle popisu jednoho z přeživších – Jacka Thayera – z 15. dubna 1912, repro: Wikimedia

Tisk referoval o stometrové trhlině, protože nic menšího by takový kolos nemohlo pokořit! Inženýři sice záhy vysvětlili, že pokud raněný Titanic vydržel nad hladinou relativně dlouhé dvě a půl hodiny, musel utrpět sérii průniků, které dohromady neměly o mnoho víc než malicherný metr čtvereční. Druhým hlavním bodem zájmu bylo tvrzení, že se Titanic potopil vcelku, že vklouzl pod hladinu ve vší důstojnosti a svým způsobem jen stvrdil fortel britského stavitelství. K tomuto závěru jako k pravděpodobnému došly vyšetřovací komise na obou stranách oceánu, přestože většina přeživších, kteří byli tázáni (a tázáno jich bylo podezřele málo, skoro jako by se tomu tématu vyšetřovatelé vyhýbali) mluvila o tom, že viděla nebo přinejmenším slyšela, jak se loď rozlomila.

Tvrzení o mamutí díře, které Titanic podlehl s hrdou tváří, na veřejnosti žila až do osmdesátých let, kdy byl téměř čtyři kilometry pod hladinou moře nalezen vrak bez stometrové trhliny, zato však rozpůlený vedví. Do té doby byla katastrofa ztvárňována podle oficiálního výkladu a přeživším bylo řečeno, že si události pamatují špatně.

Úlomky uhlí Úlomky uhlí vyzvednuté z vraku v roce 1994. Certifikát pravosti nechybí, foto: Wikimedia – Nilfanion

Ach, být tak na té lodi…

Z politického a komerčního hlediska je zvolený narativ jasný – pro soukromé i veřejné instituce bylo zásadní, aby lidé neztratili důvěru v námořní přepravu. Pro dodnes existující firmu Harland & Wolff bylo nutností dokázat, že Titanic byl technicky zcela v pořádku. A veřejnost v tom nekladla odpor a Titanic si zamilovala. Loď, která přinesla hrozivou a bolestivou smrt patnácti stovkám lidí a celoživotní trauma sedmi stovkám trosečníků, s sebou dodnes nese především pozitivní konotace.

Lidé pořádají svatby v imitacích interiérů Titaniku; město Belfast, kde byl parník postaven, se k němu dodnes hrdě hlásí, zachovává artefakty z dob stavby a postavilo velkolepé muzeum. Svět objíždějí putovní výstavy vylovených předmětů a za nemalý peníz si jde koupit nevkusné klíčenky s úlomky uhlí, které bylo s různou úrovní důvěryhodnosti vyzvednuto ze dna oceánu. LEGO uveřejnilo minulý rok největší komerčně prodávaný model své historie – LEGO Titanic. Stojí v přepočtu 23 tisíc korun. Stejně jako jsou lidé strženi neštěstím, jsou strženi představou luxusu, pohodlí a technologického zázraku.

Titanic Sběratelský model Titaniku z 9090 kostiček Lega je momentálně vyprodaný, foto: lego.com

Místo aby nám Titanic naháněl hrůzu, velká část z nás si přeje, aby se po jeho palubě mohla projít. Mezinárodní tým nadšenců už přes pět let buduje z vybraných peněz přesný digitální model, který by to umožnil alespoň pomyslně. Nedávno uvedl demo se zpřístupněním většiny veřejných prostor a reakce jsou nadšené. Komentáře virtuálních návštěvníků mluví o vzrušení, dojetí, skoro jako by se vraceli na nejoblíbenější místo svého dětství. Je bizarní, že Titanic je sice symbolem sociální nerovnosti, avšak jde vlastně o jednu z deviz celého příběhu – a v tolika z nás evokuje touhu být její součástí. Možná ze stejného důvodu, z jakého lidé často říkají, že by se rádi podívali do dob Karla IV. nebo první republiky. Představujeme si sami sebe u královského dvoru, na extravagantním art deco večírku nebo ubytovaní v milionářském apartmánu, i když většina z nás by k těmto exkluzivním prostorám neměla přístup. A všichni to na nějaké úrovni i víme…

Z romantizace parníku je dnes často viněn režisér James Cameron. Jeho film lze však vnímat spíše coby vyvrcholení tendence vidět Titanic v první řadě jako dokonalý objekt hodný melancholického obdivu a nostalgie, o nějž jsme přišli možná proto, že nic tak úchvatného nemůže dlouho vydržet. Cameron neměl ambici určovat veřejné mínění, nýbrž reflektovat to existující. Jeho Titanic v mnoha ohledech, především v těch vizuálních, úpěnlivě dodržuje historickou věrnost jako žádné vizuální médium před ním. V jiných, předně těch opakujících mýty o sledu událostí, obsahuje vědomé nepřesnosti, které mají uspokojit divákova očekávání. Cameron se nikdy netajil tím, že do filmu začlenil mnoho prvků, o nichž věděl, že odporují realitě, ale musel je tam dát, neboť byl přesvědčen, že bez jejich přítomnosti by byli diváci zklamaní.

Něco málo z reality

Titanic nebyl výjimečná loď. Skutečnou hvězdou Atlantiku byla jeho o rok starší sestra RMS Olympic. To jí byla věnována většina pozornosti dobových médií. To ona posunula velikost oproti předchozímu rekordmanovi o jednu třetinu tonáže. Titanic byl její takřka identickou, kosmeticky vylepšenou kopií. Ale sám o sobě na slávu starší sestry, kterou v New Yorku vítal desetitisícový dav, nemohl pomýšlet. Titul „největší lodi“ byl u Titaniku hlavně marketingovým nástrojem: architekti přidali na délce necelé tři palce, tedy zhruba tolik, kolik zaberou chvástavé novinové titulky. Existuje jen velmi málo reálných fotek interiéru Titaniku – majitelé nepovažovali za nutné je pořizovat. I záběry velkého schodiště, které dnes obdivujeme, byly pořízeny na Olympiku.

Downton
Ukázka z první epizody seriálu Panství Downton, v níž se protagonisté dozvídají o tragédii, zdroj: YouTube

Titanic byl nepochybně luxusní plavidlo zpívající labutí píseň aristokracie coby dominantní společenské třídy, jak to krásně demonstrovala první epizoda seriálu Panství Downton. Příběh o soumraku feudálních dob v něm začíná reakcemi postav na ranní noviny informující o katastrofě. Spíše než ze samotné opulence však Titanic čerpal pověst z britského vkusu. Minimalistický exteriér vyvedený v čistých, nepřerušených čarách byl přímou odpovědí na chaotičnost palub rychlejších a technicky vyspělejších konkurenčních lodí, jež vyžadovaly náročný ventilační systém. Veřejné interiéry první třídy, inspirované francouzskými paláci, byly přepychové, ne však nevídané, a byly vnímány jako archaické již brzy po své instalaci.

Titanic byl vkusnou oslavou starých hodnot. Titul největší a nejluxusnější lodi by mu býval beztak vydržel pár měsíců – do vyplutí třetí sesterské lodi Britannic. Už v době osudné plavby byla rozestavěna o fous větší Aquitania. Titanic byl krásná loď posouvající v péči o zákazníky všech tříd laťku o stupínek dál, to ale platilo o každém novém „superlineru“ a nestačilo by to k tomu, aby utkvěl v mysli širší veřejnosti. Titanic nebyl vrcholnou lodí své éry, ale pouze svého okamžiku.

Stal se jí až tehdy, se 14. dubna 1912 v 23:40 dotkla nýtovaná ocel ledové hory. Zrodil se příběh o velikosti, jedinečnosti a nevídanosti. Začaly také vznikat příběhy o hrdinech a padouších, některé zasloužené, některé ne. Utonulý kapitán Smith, jenž se během svého velení choval přesně jako člověk, který si neumí představit, že by se jeho loď mohla potopit, byl oslavován a dodnes mu za jeho nespecifikované hrdinství stojí sochy. Šéf White Star Line Bruce Ismay měl menší štěstí kvůli své „drzosti“ zachránit si život, když mu poručík přikázal nasednout do poloprázdného člunu. Jeho politický rival a mediální magnát William Hearst to využil pro kampaň, která vedla k obrazu Ismaye coby zbabělce, jenž přemluvil kapitána ke zvyšování rychlosti. Muž traumatizovaný samotným zážitkem byl tedy navíc terčem posměchu a pohrdání a zemřel v ústraní jako zničený člověk.

Titanic Tragédie Titaniku jak si ji představoval dobový kreslíř, 1912, foto: Wikimedia

Hrdinkami se staly například „nepotopitelná Molly Brown“, svérázná zbohatlice, o níž později vznikl broadwayský muzikál a film, a hraběnka z Rothes. Tyto dámy z vyšší společnosti se chopily iniciativy ve svých záchranných člunech a získaly si sympatie davů. Obě se snažily následný mediální ohlas obrátit směrem k posádce a pasažérům nižších tříd, kteří přišli o majetek. Myšlenka charity vůči potřebným tehdy nebyla samozřejmá, pozůstalé rodiny pověstných hudebníků, kteří hráli do posledního okamžiku, dostaly ostatně vyúčtování za ztracené stejnokroje a nástroje.

Hrdiny se obecně stali muži z Titaniku, jimž bylo zabráněno nastoupit do poloprázdných člunů a až do posledních okamžiků tomu čelili ve vší důstojnosti. Pravidlo „ženy a děti první“ bylo kvůli špatné komunikaci kapitána interpretováno velícími důstojníky různě – zatímco první důstojník nechal do člunu nastoupit nejprve ženy a děti, a pak přítomné muže, druhý důstojník odmítal vpouštět muže, i když zbývalo místo a žádné ženy na palubě zrovna nebyly. Důraz na záchranu žen mimochodem není dokladem typického dobového kavalírství. Muži během námořních katastrof zpravidla naskákali do člunů a odpluli dřív, než ženy ve svém restriktivním ošacení a s dětmi na krku vůbec opustily kabiny. Bylo běžné, že potápění nepřežila jediná, Titanic tedy představuje výjimku z pravidla.

V takovém výčtu by se dalo pokračovat. Zkraťme to: máloco z legendy Titaniku je přímo výmyslem, ale vždy jde o zjednodušení. Tak například zde dosud nezmíněnou vysokou úmrtnost cestujících ve třetí třídě nevysvětlíme zákeřně zamčenými mřížemi, nýbrž komplexním systémem rozhodnutí a regulací. I když byly mříže nakonec odemčeny, měla třetí třída, umístěná od člunů nejdál a ubytovaná v labyrintu těžko přehledných chodem i znevýhodněná jazykovou bariérou, beztak pramalou šanci na záchranu.

Titanic plakát Plakát k slavnému filmu Titanic Jamese Camerona z roku 1997, repro: Paramount Pictures

Jaká doba, takový obraz

Jak je o Titaniku zrovna vyprávěno ukazuje i na momentální stav společnosti. Ve čtyřicátých letech natočili nacisté verzi, v níž, jak jinak, za všechno mohou Židé. Bruce Ismay je vykládán jako chamtivý židovský magnát, jenž Titanic div ne potopil naschvál.

V padesátých letech reakcí na to byla faktografická literární studie Nezapomenutelná noc, která se dočkala i filmového zpracování pod názvem Zkáza Titaniku. Na dlouhá léta se stala dominantní interpretací. Šlo o první pokus čelit základním omylům zakořeněným ve veřejném mínění, byť samozřejmě mnoho omylů zopakovala. Těsně před objevením vraku v osmdesátých letech si premiéru odbylo brakové Vyzvednutí Titaniku – tehdy se stále věřilo, že v důsledku vysokého tlaku a mrazu leží Titanic na dně oceánu v takřka netknutém stavu. Když se posléze zjistilo, že skončil jako napůl zkorodovaná hromada šrotu, pro mnoho lidí šlo o velké zklamání. Přesto vznikla řada dokumentárních filmů prezentujících užaslému publiku fascinující nález.

A co rok 1997 a dechberoucí megalomanské monstrum Jamese Camerona, které katastrofu proplétá s osudovým melodramatem? Opulentní dílo odpovídá bezstarostné době svého vzniku, jež se bezelstně těšila z obrazů spektakulárního kolapsu. Už o čtyři roky později, po útocích jedenáctého září, se objevil názor, že „dnes by takový film nikdo nenatočil“, protože pohled na desítky lidí skákajících ze zdvihajícího se trupu lodi začal v některých divácích evokovat čerstvé záběry z televizních zpráv. A ačkoliv dnes už i tato silná reakce vybledla, na zobrazenou destrukci se zpravidla nedíváme se stejnou „radostí“ jako v roce 1997.

Vnímání Cameronova Titaniku se tedy proměnilo, aniž by ten film vyčpěl. Během natáčení se totiž opravdu podařilo něco jedinečného. Potopení Titaniku coby narativ mělo vždy problém s tím, že komplexitu jeho alegorie jde těžko uzamknout do jednoho celovečerního vyprávění. Cameron však dokázal všechno to složité dění propojit jednoduchým, ale velmi funkčním příběhem o zapovězené lásce, díky němuž je možné projít každý kout lodi a seznámit se alespoň ve zkratce s každým tématem – od třídní nerovnosti až po pýchu. Protože příběh sledujeme očima pamětnice, daří se zpřítomnit i pseudo-nostalgické emoce, které v divácích Titanic vyvolává.

Cameronovi bývají vytýkány poněkud návodné dialogy, ale podstatné je, že je mistrným konstruktérem filmů jako celků. A scénář Titaniku je špičkovou ukázkou nejednoduchého narativu přeloženého do snadno vstřebatelné podoby. Obludný rozměr produkce je komunikován skrze intimní příběh a každý okamžik destrukce je navázán na konkrétní emocionální detail. Scény natáčené ve fyzických replikách lodi nořených do skutečné vody patří mezi technicky nejnáročnější a nejvíce ohromující výkony mainstreamové kinematografie. Tento velkofilm zkrátka sdružuje a nechává ožít všechny emoce a pocity, jaké si běžně s Titanikem spojujeme.

Titanic
Ukázka ze studiového natáčení filmu Titanic Jamese Camerona, zdroj: YouTube

Poslední podívaná pro všechny

Titanic je film natolik precizní, že jeho úspěch se s odstupem jeví jako něco zcela automatického. Omyl – Cameron si natáčení vydupal a během náročné produkce, kdy se více než dvakrát navýšil rozpočet, studio ztratilo ve výsledek veškerou důvěru. Otázkou nebylo, zda Titanic uspěje, ale jestli se stane největším kasovním fiaskem historie. Koho zajímá vyčpělý příběh, jehož konec každý zná? Jenže právě v tom je síla Titaniku – kdo by nechtěl vidět nejslavnější katastrofu na vlastní oči? Divácký ohlas a potažmo komerční úspěch byl nevídaný.

Po prvotním nadšení však přišla vlna odporu až nenávisti vůči Cameronově  opusu. Začalo být módní dělat si z jeho Titaniku legraci – do velké míry proto, že jde o film otevřeně přívětivý vůči ženskému publiku. Až do nedávna platilo (a částečně nadále platí), že jakmile je kulturní produkt označen za „ženský“, ztrácí na společenské atraktivitě. Jak příznačné, že se tento šovinistický fenomén střetl s příběhem, kde mají genderové role tak silnou přítomnost.

Teprve po znovuuvedení Titaniku do kin v roce 2012 – stalo se tak ke stému výročí potopení – došlo k rehabilitaci Cameronova snímku, neboť patnáct let po premiéře působil vlastně ještě více ohromujícím dojmem. Ve své době byl vnímán hlavně jako výstavní skříň do té doby nevídaných digitálních efektů, dnes ho naopak považujeme za poslední velkofilm užívající do značné velké míry praktické, respektive hmotné „analogové“ triky. Také jde o jeden z posledních blockbusterů, který se úspěšně definuje jako ucelená společenská událost zasahující všechny divácké demografie. Titanic si vlastně vydobyl postavení „posledního velkofilmu“ nezatíženého příslušností k nekonečným sériím a k nehmotné digitální akci. Je krásné, že analogová kinematografie zažila svůj symbolický vrchol převyprávěním příběhu, k němuž se v předchozích sto letech pravidelně vracela.

Titanic
Dokument Zpět ke vraku Titanicu, 2020, zdroj: iVysílání

Krásný a neopakovatelný okamžik

Cameronův Titanic odráží celou historii tohoto mýtu a v současnosti má v neodborném veřejném mínění svého druhu monopol na výklad, proč se loď potopila. Internetová doba však zároveň přeje komunitě „Titanic historians“, tedy lidem, kteří ke slavné lodi přistupují vědecky (a občas pseudovědecky) a rozebírají ji z hlediska „těch, jež vědí“. Titanic je ideálním objektem, okolo nějž taková komunita může vzniknout. Jde o relativně izolovanou a velmi specifickou dějinnou událost, na niž je poměrně snadné stát se odborníkem. Existuje rovněž dost bílých míst ve výkladu toho, co se tehdy stalo, a tudíž se o nich dají vést úžasné žabomyší války. Je příznačné, že i snaha o demytizaci Titaniku ve velké míře podléhá onomu základnímu přesvědčení, že Titanic byl výjimečná a úžasná loď – přestože tito nadšenci vědí o jejích sestrách-lodích, které ji velmi záhy překonaly.

Mohli bychom se bavit o negativních aspektech titanikovského narativu, jako jsou šovinismus a fetišistická obsese, s nimiž může být posedlost parníkem reprezentujícím mikrokosmos edwardovské éry spojena. Ale také se dá mluvit o čistém úžasu a naivním nadšení, které Titanic vyvolává. Vzpomínka na Titanic existuje jako vzpomínka na krátký okamžik, kdy mohlo lidstvo pohlédnout na vrchol veškeré své snahy, než o něj nenávratně přišlo. Jako babylonská věž moderní doby. Nepopsatelná hrůza spojená s jeho koncem nachází melancholickou dimenzi. Slavný parník nepřestává být trefným mikrokosmem dvacátého století a nikdo zatím nemůže vyloučit, a že nebude obdobně pasovat i na století jednadvacáté.

Autor je filmový publicista a kritik.

Související