Excentrik, jehož tvůrci dokumentu Pán tygrů nezkrotili

silueta chovatele na pozadí s tygřím vzorem
Prostě pán tygrů…, foto: Netflix

Sbírka výstředních individuí, která v USA mají možnost neuvěřitelnými způsoby zneužívat exotická zvířata k vydělávání peněz a k posilování vlastního ega, představuje problém, který je většině diváků blízký i vzdálený zároveň. Dost blízký na to, aby nás zasáhl, zároveň dost vzdálený, abychom se na protagonisty mohli dívat s ironickým odstupem – jako na potenciálně nebezpečné, avšak exotické, a hlavně v klecích bezpečně uzavřené šelmy.

muž dává tygrovi napít z dětské lahvičky
Podívejte se na trailer Pána tygrů, foto: Netflix

Američtí dokumentaristé Eric Goode a Rebecca Chaiklin měli štěstí, že o excentrickém majiteli soukromé ZOO Josephu Maldonado-Passageovi, který si nechává říkat Joe Exotic, začali natáčet v roce 2016. Krátce nato totiž eskalovaly konflikty, jež vedly k uvěznění onoho muže na dvaadvacet let za pokus o vraždu a za nehumánní zacházení se zvířaty. Seriál tím pádem v „přímém přenosu“ sledoval souboj mezi Joem a aktivistkou za práva zvířat Carole Baskin. Vzájemná nenávist měla vést k tomu, že si Joe objednal její vraždu. Tedy: pokud je obvinění oprávněné; v prostředí plném podezřelých existencí, pohybujících se na hraně zákona, to vůbec není jisté.

Tvůrci mohli navíc využívat spousty archivních promo materiálů, které natáčel nejen Joe, ale rovněž jeho protivnice Carole. To seriálu přidává na bizarnosti. S estetikou programů stanice Šlágr TV natáčel Joe Exotic videoklipy ke svým country písním, ale i jadrně nenávistná videa, v nichž aktivistce Baskin otevřeně vyhrožuje smrtí. Extrovertní showman s jižanským přízvukem a mulletem stihne – právě v čase natáčení seriálu – uzavřít polygamní manželství se dvěma muži, kandidovat na prezidenta a provádět spoustu dalších akcí, nad nimiž jen trochu soudný člověk nevěřícně kroutí hlavou.

Pán tygrů by snadno mohl sklouznout k lacině senzačnímu předvádění povrchních excesů. Podle některých recenzí to dělá; ostatně vysloužil si i přízvisko „řepácká hra o trůny“. Jistě, nejde o pronikavou investigativu ohledně zacházení se zvířaty v amerických soukromých ZOO. Ale také se nejedná o povrchní freak show. Pán tygrů kráčí více či méně obratně mezi oběma těmito polohami. Během sedmi epizod se postupně stírají rozdíly mezi zprvu jasně „zlými“ soukromníky a „hodnými“ aktivisty.

Carole a Howard Baskinovi u klece s tygrem Velmi nám sluší. Carole a Howard Baskinovi. Záběr z dokumentu Pán tygrů, foto: Netflix

Seriál projde různé aspekty komunity existující kolem soukromých zahrad s exotickými šelmami. Ty podniky někdy mají vysloveně sektářské dimenze. Jsou v nich vykořisťováni řadoví zaměstnanci, užívají se tam drogy, drží střelné zbraně, šéfové si budují kulty osobnosti. A mezi tím vším visí i zásadní otázka používání živých zvířat coby komodity v zábavním průmyslu. Je to vějíř témat, který tvůrci před divákem rozevřou a párkrát mu s ním zamávají před obličejem, aniž by kterékoli téma rozpracovali do hloubky. Například je jasné, že se nacházíme v prostředí jižanských „rednecks“, ale jak přesně profesní komunita chovatelů šelem zapadá do celkového obrazu společnosti Spojených států tvůrci ani nenaznačí. Naopak se zdá, jako by ty soukromé ZOO existovaly izolované od zbytku světa – a právě proto se na seriál tak pohodlně dívá. Máme totiž pocit, že Joe Exotic a lidé kolem něj nejsou součástí našeho světa, nýbrž žijí kdesi v izolovaných klecích. Dokonce se setkáváme i s názorem, že Král tygrů je spíš reality show než dokument. Pro reality show přitom právě bývá typické, že si vytváří určité laboratorní podmínky inscenované přímo pro kameru a účastníci jsou izolovaní od okolního světa.

Tvůrci se sice správně rozhodli, že Pán tygrů nebude one man show Joea Exotica, ale i tak příliš spoléhají na jeho zvrhlé charisma. I jinak je to dílo dramaturgicky ne zcela zvládnuté: postupem času se repetitivně vrství variace největších obsesí protagonisty, někdy se seriál těžkopádně vrací k už řečenému a v prostředních epizodách ztrácí tempo a místy i nit. Tvůrci jako by se až příliš nechali ukolébat tím, že narazili na dokumentaristickou zlatou žílu; na to, že mají materiál neobyčejně chytlavý i společensky relevantní. Spolehli se na to, že publikum okouzlí množstvím detailů, které jsou atraktivní a provokativní zároveň, přičemž nechali strukturu série odtékat různými směry od epicentra. O jedinečné, zneklidňující stylizaci, kterou svými promyšlenými a originálními dramaturgickými tahy vytvořili tvůrci skvělé předloňské dokumentární série Wild Wild Country, se Pánu tygrů může jen zdát.

Muž s tygrem Dvě šelmy. Záběr z dokumentu Pán tygrů, foto: Netflix

Pán tygrů / Tiger King: Murder, Mayhem and Madness (USA, 2020, 7 epizod, celková stopáž 5 hodin 18 minut)
Režie:
Eric Goode, Rebecca Chaiklin, kamera: Damien Drake, hudba: John Enroth, Albert Fox, Mark Mothersbaugh, J. D. Thompson, střih: Doug Abel, Pedro Alvarez Gales, Nicholas Biagetti, Camilla Hayman, Daniel Koehler, Geoffrey Richman.

Související