Filmaři inspirovaně vstoupili do slavného Bruegelova obrazu Nesení kříže
Polský režisér Lech Majewski se ve filmu Mlýn a kříž, premiérově uváděném ve čtvrtek 1. dubna na ČT art, pokusil domyslet, co vše Bruegelova malba Nesení kříže obsahuje, jaké významy může evokovat, jak reaguje na malířovu současnost, co vypovídá o jeho vlasti trýzněné krutostmi španělské nadvlády.
Filmaře prakticky od počátku jejich disciplíny inspirovalo výtvarné umění. Napodobovali styl starých mistrů i kompoziční rozvržení jejich obrazů. Ale nestačilo jim to: toužili do nich jakoby přímo vstoupit. Z tuzemských tvůrců lze připomenout Karla Zemana, jenž oživil rytiny Gustava Dorého a počínaje Vynálezem zkázy (1958) je učinil zdrojem scénografického řešení svých (nejen) verneovských adaptací. Naivisticky vyhlížející divadelní kulisy, v nichž se odehrává pohádka Hrátky s čertem (1956), odkazují k malbám Josefa Lady. V parodické nadsázce vnikají do filmů i výtvarné prvky komiksu a reklam (z české produkce připomeňme kupříkladu Kdo chce zabít Jessii?, 1966; Čtyři vraždy stačí, drahoušku, 1970).
V zahraničí bylo oblíbené prolínání živých lidských postav do animovaného prostředí: nejprve se herci – speciálně pak zpěvák a tanečník Gene Kelly – setkávali s kreslenými postavičkami (Zvedněte kotvy, 1945), později již v ucelených epizodách vstupovali rovnou do animovaného prostoru a zabydlovali jej (Vyzvání k tanci, 1956; Mary Poppins, 1964; Kubík a kouzelná fazole, 1967). K dokonalé trojrozměrné iluzi dovedl toto směrování snímek Falešná hra s králíkem Rogerem, (1988). S nástupem počítačové animace se pak stala dostupnými téměř jakákoli kouzla.
Nezbývá než obdivovat, jak do slavné sekvence masakru na oděském schodišti z ještě černobílého Křižníku Potěmkin vcházejí pestře odění turisté v barevném Rybczyńského experimentu Schody (1987). Meditativní zamyšlení Sny Akiry Kurosawy (1990) předvedlo, jak Vincent van Gogh vstoupí do svého obrazu, aby se stal jeho součástí. Odtud byl krůček k plně animovanému snímku S láskou Vincent (2017) – ten prostřednictvím rozpohybovaných van Goghových obrazů přibližuje závěrečné životní období tohoto umělce. Tolik tedy kontextuální „předehra“ a nyní již ke snímku Mlýn a kříž.
Mnoha slov netřeba
Plenérové plátno Nesení kříže Pietera Bruegela staršího (124×170 cm, vystavuje je vídeňské Kunsthistorisches Museum) pochází z roku 1564. Zachycuje do renesančních kulis umístěný biblický výjev s Kristem klesajícím pod křížem. Avšak tento skutek nepoutá ústřední pozornost, tu si nárokuje do popředí umístěná figura posmutnělé, osudu poddané Panny Marie utěšované dalšími třemi postavami. Ostatně Bruegelův výjev zaplňují desítky rozličných postav včetně jezdců v pozadí. Jakési rámování dotváří rozeklaná vysoká hora s větrným mlýnem posazeným na její špici, čnící v levé horní části obrazu, a stejně vysoký, útlý kůl s kolem, na němž tlí zbytky odsouzence (kůl se nachází při samém pravém okraji plátna). Tyto vertikální dominanty jakoby shlížejí na drobné hemžení, které obraz zaplňuje.
Film Mlýn a kříž volně fabuluje události, jichž se malíř stává svědkem (Bruegela ztělesnil Rutger Hauer), aby je přetavil do biblické podoby. Rozehrává tříšť osudů snad každé z postav zachycených na obraze. Přibližuje kácení dřeva použitého na stlučení kříže, nahlíží do útrob mlýna, do tváří v něm přebývajících lidí a zejména do detailů olbřímího soukolí roztáčeného čtyřmi lopatkami potaženými plátnem, které se v jednom okamžiku zastaví v nakloněné poloze připomínající kříž.
Snímek, natočený v koprodukci se Švédskem a v anglickém znění, věnuje značnou pozornost i malířově rodině. Rovněž ukazuje vesničany vystavené vojenské zvůli (muž, jenž se náhodně připletl jezdcům do cesty, končí smrtelně ztlučen, vojáci jej přivázaného k vozovému kolu vztyčí pro výstrahu ostatním). Zachycuje osudy buřičů odsouzených k potupné a bolestivé smrti na kříži – a nachází v tom zjevnou novozákonní paralelu.
Dění se odehrává téměř beze slov. A když se objeví repliky, tak zpravidla nad množstvím přípravných kreseb, které vede malíř se svým vznešeným aristokratickým přítelem (Michael York). Němou postavu trpící matky popraveného ztvárnila Charlotte Ramplingová. Skrze rozmluvy také prosáknou úvahy o životě pod cizáckou knutou, zaznějí i Bruegelovy postřehy o významech, jež chce do obrazu začlenit. Objasňuje smysl uplatněné kompozice včetně obou výškových bodů: skálu s mlýnem, jakoby nahrazující boží nadhled, nazývá „stromem života“, zatímco popravčí kůl „stromem smrti“.
Možná to takhle nějak i bylo…
Lech Majewski (*1953) hned na počátku snímku prolíná do Bruegelovy malby příslušně kostýmované postavy v týchž gestech a pozicích. Navazuje tak na poetiku „oživlých obrazů“ uplatňovaných v začátcích kinematografie. Všímá si jednotlivých figur, provází je do jejich domovů. Pozoruhodně začleňuje obzor včetně tyčící se hory s mlýnem a plochu rozprostírající se před ní do pozadí téměř každého záběru. Počítačově řešené prolnutí reálného prostoru (zaplněného selskými stavbami, případně městskou dlažbou a šlechtickým palácem) s prvky přenesenými z Bruegelovy malby je unikátní. V exteriérech se režisérovi daří navodit styl Bruegelových ponuře fantaskních obrazů, vyznačujících se absencí slunečního svitu. Zachmuřená skalnatá krajina, v níž snad ani na okamžik nespatříme stín vrhnutý postavami, však kontrastuje s výjevy v interiérech.
Majewski, jenž vedle Adama Sikory rovněž stál za kamerou, totiž poněkud protismyslně volí rembrandtovský šerosvit: nechává zařízení místností, postavy i jejich tváře nořit se do přítmí, zdůrazňuje předěly mezi osvětlenými částmi předmětů či osob, nejzřetelněji asi ve mlýně, kde pohybující se pruhy světla a stínu přebíhají po mlynářově tváři.
V úhrnu však evokace dané doby působí věrohodně – tedy s vědomím relativizace takového tvrzení, neboť co my dnes fakticky víme o tom, jak to tehdy doopravdy vypadalo… Zkrátka: uvěřitelně vyhlížejí kupříkladu stoly, lavice i peřiny na postelích, stejně jako dobové zvyklosti, počínaje výskytem domácího zvířectva v obytných místnostech a konče častým drhnutím prkenné podlahy a prahů či přípravou pokrmů. Mlýn a kříž poskytuje nevšední emotivní zážitek. Snímek je to výlučný, nikoliv však těžko prostupný. Jeho výtvarná stylizace má schopnost okouzlit.
Mlýn a kříž / Młyn i krzyż / The Mill and the Cross (Polsko / Švédsko, 2011, stopáž 92 minut)
Režie: Lech Majewski, scénář: Michael Francis Gibson, Lech Majewski, kamera: Lech Majewski, Adam Sikora, John Crisstoffels (vizuální efekty), hudba: Lech Majewski, Józef Skrzek, střih: Eliot Ems, Norbert Rudzik, scénografie: Katarzyna Sobańska, Marcel Sławińsk, kostýmy: Dorota Roqueploová. Hrají: Rutger Hauer (Pieter Bruegel), Michael York (Nicolaes Jonghelinck), Charlotte Ramplingová (Maria), Joanna Litwinová (Marijken Bruegelová), Dorot Lisová (Saskja Jonghelincková), Bartosz Capowicz (ukřižovaný), Marian Makula (mlynář) a další.
Vysílá ČT art 1. dubna v 22:55 hodin. V iVysílání bude možné snímek přehrát do 15. dubna.
