Furianti a Klapzubáci. Klasikou nic nezkazíme. Divadelní sázka na jistotu

„Furianti“ jsou asi o pětatřicet let starší než „Klapzubáci“ (premiéra Našich furiantů se odehrála v Národním divadle roku 1887, Bassův román letos slaví stovku), obě díla jsou notoricky známá a každé jinak náleží ke kánonu českého písemnictví. Inscenace Klapzubovy jedenáctky je na stránkách plzeňského Divadla Josefa Kajetána Tyla (DJKT) dokonce označená štítkem „k maturitě“.

Výhody uvádění takových kusů jsou nasnadě.  Snadno se nalákají školní skupiny i zasloužilí abonenti a v obou inscenacích si zahraje takřka celý soubor, a nadto i děti, jejichž rodiče a prarodiče zaplní hlediště. Pokud se k textům přistoupí víceméně tradičně, s velmi opatrnými aktualizacemi, je úspěch prakticky zaručen. A tak vyvstává otázka, co případně aktuálního pro dnešního diváka v nich západočeské scény spatřují, čím předlohy tvůrce oslovují a jakou ti jim dávají přidanou hodnotu.

Dva – nepropojené – světy

S Našimi furianty se chce popasovat každá generace tuzemských divadelníků. Do dějin moderního českého divadla se zapsaly inscenace Miroslava Macháčka nebo Petra Lébla, jenž hru přepracoval a uvedl pod názvem Naši Naši Furianti. V Národním divadle se Stroupežnického hra objevila naposledy v inscenaci J. A. Pitínského, příští rok se s ní zde vypořádá Martin Františák. A plzeňské publikum může mít ještě v živé paměti inscenaci Ladislava Smočka z roku 2008.

Režisér a ředitel Západočeského divadla v Chebu (ZDCH) pojal Naše furianty spíše tradičně, ve spolupráci s dramaturgyní Martinou Pokornou text jen drobně zaktualizoval, aby byl srozumitelnější současným divákům. Přesto některé obraty (Fiala říkal Kristýnce dopis „do pera“) šustí papírem. Hraje se na scéně Karla Čapka a v kostýmech Lucie Wildtové, hlavní myšlenkou výtvarného řešení je rozdělení jeviště na starou a moderní část. Malované kulisy v „tradiční“, z pohledu diváka pravé polovině jeviště představují hospodu, v levé části se nacházejí bungalovy a drátěný plot jako vystřižený z nějakého televizního seriálu. Napůl je rozděleno i herecké osazenstvo, část v historických lidových kostýmech, část v něčem současném. Zatímco rodina Buškových jako by si vykročila z původní inscenace z doby Stroupežnického, rodina Dubských si odskočila z natáčení seriálu Slunečná. Nápad to mohl být dobrý, jenže ani všechny soudobé kostýmy nepůsobí jako výtvarný celek, spíš jako mix nabraný metodou co dům dal. Dalo by se uvažovat o rozdělení na dva znepřátelené rody, jenže do tohoto záměru by nezapadaly ševcovic děti, z nichž polovina přišla v „civilu“ a polovina v kostýmu.

Většina dění se odehrává na hospodských lavicích, jak je tomu ostatně v inscenacích Našich furiantů zvykem. Důležité dialogy se odbývají na forbíně, zatímco ostatní členové souboru v pozadí předstírají živý dialog. Autor hudby a zároveň představitel učitele Kudrličky Jiří Švec moderně zaranžoval dobové lidové písně. Kapela, které pohotově přibíhají na pomoc muzikální členové souboru, zůstává schovaná za ohyzdným drátěným plotem. Škoda. Právě živá hudba mohla dát inscenaci drive. Jenže i tady zůstává aktualizace někde v půli cesty, jako je polovičatá celá tahle koncepce.

Ještě že situaci zachraňují zkušení bardi souboru, především Pavel Marek a Kateřina Pokorná jako Buškovi, ale i Pavla Janiššová coby Markýtka. Vzhledem k dobrým hereckým výkonům a přízni zdejšího publika bude mít inscenace nejspíš úspěch, může být takovým milým vhledem do dramatiky konce 19. století. Polovičatá snaha o aktualizaci mi přijde poněkud zbytečná, mladé diváky k lásce k divadlu stejně nepřivede.

Záběr ze současné inscenace Stroupežnického Našich furiantů v Západočeském divadle v Chebu, foto: ZDCH

Těžký rozjezd, ale jinak slušné

Rovněž inscenace Klapzubovy jedenáctky v DJKT v Plzni v režii Thomase Zielinského a dramatizaci Johany Němcové sází víc na jistotu než na odvážnější pojetí. Inscenovat Bassův humoristický román je samo o sobě ošidné, není zde totiž pevná dějová linie, spíše jde o jednotlivé obrázky ze života smyšleného fotbalového manšaftu. Pohádkové, až absurdní příběhy, podané s notnou dávkou nadsázky, jsou dnes už trochu passé. I tak se čas od času dramatizace Klapzubovy jedenáctky uvádí, spíše jako dětská nebo rodinná inscenace, naposledy v brněnském Divadle Polárka či v pražském Divadle Minor.

Neuvěřitelný příběh vzestupu fotbalového týmu, složeného z obyčejných kluků, bráchů z malé české vesničky, vnímám spíš jako výraz národního uvědomění své doby, jako milostné vyznání mladému Československu. Pozoruhodný a vcelku humorný je Bassův umělecký jazyk, jenže v inscenaci jsem z něho neměla ten pravý požitek. Nejspornější mi přišel samotný začátek inscenace, nešikovný školácký úvod o založení mužstva. To, co Josef Nechutný pomalu čte, ostatní na jevišti dopodrobna ilustrují.  Pak už se inscenace vcelku rozjede a epochální výhry fotbalových bratří na světových hřištích plynou ve svižném tempu. V sérii výjevů nechybí nafukovací obleky v Barceloně, pozvání „englického“ prince na vychování do manšaftu do Dolních Bukviček, ztroskotání na moři cestou z Austrálie nebo setkání s lidojedy.

Zásluhu na divácky zdárném vyznění inscenace má především nápaditá scéna, navržená Lukášem Kuchynkou. Jakoby malované, vyřezávané kulisy v podobě stromů, barcelonských fotbalových branek nebo mořských vln vytvářejí spolu s historizujícími kostýmy (Andrea Králová) jednotný výtvarný celek a dávají inscenaci pohádkový až naivní ráz. Vše to doplňují moderní efekty, konkrétně projekce a vhodné využití jevištních technologií Nové scény DJKT. To, že se inscenátorům podařilo každé z mnoha fotbalových utkání ztvárnit úplně jiným, nepopisným a ryze divadelním způsobem, považuji za obdivuhodné. K tomu, aby měla inscenace příjemný spád, přispěla i hudba Ivana Achera, který prolnul dechovou hřmotnou fotbalovou hymnu s hudbou současnou, řekla bych ve stylu disco. Působí to skvěle zvláště v pasážích, kdy na projekcích sledujeme na mapě cestu manšaftu na další štaci (zatímco se pravděpodobně přestavuje jeviště).

V Zielinského pojetí Klapzubovy jedenáctky se tedy drobné aktualizace podařily, inscenace si jistě své příznivce najde, ačkoliv musím konstatovat, že můj šálek čaje to vyloženě není.

Záběr z inscenace Klapzubova jedenáctka v plzeňském Divadle Josefa Kajetána Tyla, foto: DJKT– Irena Štěrbová