Glosa: Kam dojede činohra Národního divadla se SKUTRem?

Ve včerejších zprávách o jmenování SKUTRu – a to i těch redakčně rozšířených – nebylo vůbec anebo jen zcela okrajově zmíněno, že Trpišovský & Kukučka v současnosti působí ve vedení pražského Divadla v Dlouhé. Zmiňováno bylo především osm inscenací, které dosud v Národním divadle vytvořili. Přitom v Dlouhé jsou v angažmá od sezony 2016/2017; za tu dobu zde režijně připravili pět titulů: Čechovova Racka, autorský projekt Sen v červeném domě, adaptaci Havlových Dopisů Olze, adaptaci Shakespearových Sonetů a nejnověji adaptaci románu Michaila Bulgakova Mistr a Markétka. Řekněme to takhle: pro historii této scény to nejsou určující tituly. Dosavadní kritické ohlasy na poslední z nich, Mistra a Markétu, který měl premiéru 16. listopadu, jsou pak vyloženě – jemně řečeno – velmi rozpačité. Za těch pět let, co se SKUTR na umělecké tváři Divadla v Dlouhé podílí, nedošlo zde k patrnému vzestupu.

Pro Lidové noviny „Skútři“ řekli, že pro ně nejsmutnějším momentem na onom vítězství v konkurzu do Národního divadla je budoucí odchod z Divadla v Dlouhé. Mají za to, že „je v mimořádné kondici“. Jakmile někdo, kdo stojí v čele umělecké (ale i jiné) instituce a tvrdí, že se nachází v „mimořádné kondici“, je třeba zpozornět. Jistě, střídmost a skromnost se dneska nenosí, je třeba se umět náležitě prodat a nikdo tak pěkně jako já sám mě nepochválí. Asi beznadějně staromódně si myslím, že součástí uvažování jakýchkoliv tvůrců, a tím spíš tvůrců „ve funkci“, by měla být schopnost (sebe)kritického náhledu.

Zajímavým detailem projektu SKUTRu pro Národní divadlo je přizvání Michala Vajdičky coby kmenového režiséra. V Praze se profesně už jednou v úvazku vyskytoval. V letech 2014–2016 byl tento slovenský režisér uměleckým šéfem Dejvického divadla. Jeho stopa v této funkci byla nevýrazná, odchod byl zdůvodněn, že nemůže skloubit pracovní povinnosti v Praze a rodinné záležitosti v Bratislavě. Jeho aktuální uměleckou formu bude možné „otestovat“ příští rok v březnu, kdy má mít v Dlouhé premiéru jím režírovaná adaptace knihy nositelky Nobelovy ceny za literaturu Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky.

Se „Skútry“ se v konkurzu utkali slovenský režisér a autor Marián Amsler, který soustavně spolupracuje s českými scénami (jeden čas byl uměleckým šéfem brněnského HaDivadla) a Lenka Havlíková, ředitelka alternativněji zaměřeného pražského Divadla X10. Při veškeré úctě k zúčastněným se vnucuje poznámka, že to „v Národním“ u konkurzu nebyla žádná tlačenice. Vztaženo totiž ke skutečnosti, že tuzemská, a zejména pražská, divadelní scéna je početně bohatá jako nikdy předtím. Odstupující šéf činohry ND Daniel Špinar oprávněně mluví o nadprodukci v současném českém divadelnictví.

A pak je tu komise, která o příští nové hlavě činohry rozhodovala. Měla toto složení: umělecká šéfka Divadla Na zábradlí Dora Viceníková, emeritní ředitelka Dejvického divadla a ředitelka Asociace profesionálních divadel Eva Kejkrtová Měřičková, prorektor AMU Jan Hančil, ředitel Národního divadla v Brně Martin Glaser a herec ND David Prachař. Nejmladší z nich je pětačtyřicetiletá Viceníková. To, prosím, neberte jako ageismus, ostatně sám bych věkově do té komise výtečně zapadl. Berte to prostě jako konstatování faktu: je-li vám pod čtyřicet, nemáte do Národního divadla co mluvit. Nemohu si odpustit poznámku, že takhle nějak vznikají generační pnutí, jichž je tato společnost plná. Když už jsme u věku: oba „Skútři“ jsou ročník 1979. Nastoupí tedy do Národního ve třiačtyřiceti. Stejný ročník je i Daniel Špinar; když se funkce šéfa činohry ujímal v září 2015, bylo mu šestatřicet. A když do ní v roce 2002 nastupoval jeho předchůdce Michal Dočekal, bylo mu sedmatřicet.

Shrnutí prvního dojmu ze zvolení Lukáše Trpišovského a Martina Kukučky do čela činohry Národního divadla by mohlo znít asi takto: na místě je zvědavost, jistá základní vstřícnost, ale také kritická střízlivost.