Hitové opáčko v éře streamingu. Best-of výběry nejsou v 21. století úplně zbytečné

Vydávat „best-of“ na první pohled nyní zdánlivě postrádá smysl, když si každý můžeme ten svůj naklikat sám. Přesto má vydání Weekndovy kompilace – a to dokonce v podobě fyzického nosiče – logiku.

Sedmdesátky coby rýžoviště

Výběry největších hitů se objevily na konci padesátých let a rychle se staly výnosným artiklem. Pro radikální rockovou generaci šedesátých let byly samozřejmě symbolem zaprodání se mašinérii hudebního průmyslu – album se tehdy začalo považovat za ucelené umělecké dílo, na němž každá píseň má své místo. Někdy však muzikanti byli vydáni na pospas nahrávacím firmám. Když The Rolling Stones odešli na konci šesté dekády od společnosti Decca, nemohli zabránit tomu, aby firma vydala před Vánoci roku 1971 dvojvinylovou kompilaci Hot Rocks. Nejvěrnější fanoušci i skupina sama ji považovali za nemorální rýžování peněz, přesto jsou Hot Rocks se šesti miliony dodnes nejprodávanější deskou Rolling Stones.

Nejprodávanější deska Rolling Stones: kompilace proti jejich (tehdejší) vůli nazvaná Hot Rocks, repro: Amazon

Podobným příkladem jsou výběry švédského kvarteta ABBA (Gold) nebo Queen (Greatest Hits), které hravě překonaly prodeje jejich řadových alb. Their Greatest Hits 1971–1975 od skupiny Eagles je s dvaačtyřiceti miliony kusů dokonce nejprodávanějším albem minulého století – teprve před jedenácti lety ji z vrcholu sundal Thriller Michaela Jacksona. Není náhoda, že všechny tři právě jmenované skupiny slavily vrchol v sedmdesátých letech, kdy se změnilo těžiště distribuce popu z řadového alba k rádiovému hitu. I proto nejspíš byl zájem o jejich hity větší než o studiové desky.

Další vlna výběrů se dostavila na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy se objevil kompaktní disk. Fanoušci tehdy přecházeli z vinylu na CD a doplnit si diskotéku oblíbeného interpreta jedním výběrem bylo levnější než si kupovat znovu celou diskografii.

Poslední záchvěv „best-of“ je spojen s koncem nulté dekády, kdy byl tento formát v pozvolna se drolícím průmyslu poslední jistotou, jak ještě vydělat peníze. Firma Universal rozjela sérii 20th Century Masters a Sony řadu Essentials – finty, jak starý formát „přebalit“ do nové podoby. Pak už nastal čas streamovacích služeb a podobné kompilace vypadaly jako relikt.

Tuto kompilaci vzývala v šedesátých letech celá jedna generace rockových hudebníků, repro: Amazon

Jedenatřicetiletý rodák z Toronta vlastním jménem Abel Makkonen Tesfaye – používající pseudonym The Weeknd – je ostatně jediným ze současné generace popových hvězd, kdo má oficiální best-of. Rihanna, Beyoncé, Ariana Grande, Drake, Bruno Mars – nikdo z nejprodávanějších interpretů poslední dekády podobný výběr nedostal a fanoušci se musí spokojit s kompilacemi sestavenými na streamovacích službách (pravděpodobně) algoritmem. Nebýt občasných hitparádových úspěchů country muzikantů, kteří se nadále spoléhají na fyzické nosiče, dalo by se o best-of výběrech mluvit jako o mrtvém formátu. Můžou v současnosti vůbec někomu chybět? Weeknd v polovině února naznačil, že možná ano.

A přece tu jistý smysl je

Hlavní motivací hitových výběrů bylo vydělat další peníze vydavatelství či muzikantům. Přesto existují případy, kdy hrály důležitou roli v dějinách popu. Třeba edukačními schopnostmi. Výběr z díla Boba Marleyho nazvaný Legend „předžvýkal“ v polovině osmdesátých let spletitou diskografii jamajského hudebníka pro západní publikum. Podobně zafungoval v šedesátých letech výběr skladeb bluesmana Roberta Johnsona: kompilaci King of the Delta Blues Singers (1961) vzývala celá jedna generace rockových hudebníků. U některých muzikantů – třeba u Toma Pettyho – může výběr fungovat coby „osvobození“ písní z dobového kontextu, třeba i poněkud nevděčného. Konkrétně: Pettyho jeho Greatest Hits z roku 1993 vysvlékly z retrorockového žánru a pro novou generaci zůstal prostě talentovaným hitmakerem.

Výběr z díla Boba Marleyho nazvaný Legend „předžvýkal“ v polovině osmdesátých let spletitou diskografii jamajského hudebníka pro západní publikum, repro: Amazon

„Ačkoliv se může zdát, že vydávání staré hudby v nových formátech a pro novou generaci je laciné nebo rovnou hloupé, tato praxe nám také pomohla rekontextualizovat minulost,“ připomněl v roce 2016 v článku pro Pitchfork publicista Stephen Thomas Erlewine. „Playlisty jsou skvělé, ale oficiální kompilace nikdy nenahradí. (…) Často se stávají obětí vrtochů uživatelů či majitelů licencí, nic nám negarantuje, že playlist který jsme slyšeli v lednu, bude týž, který uslyšíme v červenci. Když ztratíme tuto vzájemnost, začneme ztrácet lidovost, která dělá z popu sdílený zážitek,“ píše Erlweine. Pokud existuje způsob, jak spojit fanoušky, nebo jim ukázat něco z minulosti novým způsobem, tak dostává best-of formát smysl. Proto nemohou být hitové kompilace nahrazovány luxusní box-sety s kompletními reedicemi diskografií – ty bývají pro hrstku zámožných sběratelů.

Obal hitové kompilace The Highlights zpěváka The Weeknda, repro: Amazon

The Weeknd spojil vydání své hitové kompilace The Highlights s vystoupením v poločasové show finále americké fotbalové ligy neboli Super Bowlu. Koncertovat ho na stadionu v Tampě vidělo v přímém přenosu přes devadesát milionů diváků po celém světě. Skvělá reklama. Na Highlights je zároveň cítit, že výběr písní měl v rukou sám zpěvák – už třeba proto, že končí temným šestiminutovým darksynthovým opusem After Hours ze stejnojmenné loňské desky, který lze těžko nazvat hitem. Zároveň ta píseň dokonale shrnuje Weekndovu estetiku ponurého nokturnálního R&B popu, kterou do mainstreamu přinesl. Pro někoho, kdo zná jen The Weekndovy hity, může zrovna tato píseň otevřít dveře do temnějších zákoutí jeho diskografie.

I díky takovému momentu má „hitové opáčko“ v případě The Highlights smysl. A podstatné je, že svůj historický odkaz (dá-li se to tak říct) má v rukou umělec sám, což je pokrok oproti přelomu šedesátých a sedmdesátých let a zmíněné neautorizované kompilaci Rolling Stones.